Rádio Vaticana

Pane Ježíši, jsi zde!
A vy, moji bratři, moje sestry, moji přátelé,
vy jste tady spolu se mnou před ním!

Pane, před dvěma tisíci lety jsi souhlasil s tím, že vystoupíš na potupný kříž, abys pak vstal z mrtvých a zůstal stále s námi, svými bratry a sestrami.

A vy, moji bratři, moje sestry, moji přátelé, souhlaste a nechejte se přitáhnout k němu!

Kontemplujeme ho,
Klaníme se mu,
milujeme ho. A snažíme se ho milovat více.

Kontemplujeme toho, který při velikonoční večeři daroval své Tělo a svou Krev učedníkům, aby byl s nimi ?po všechny dny až do skonání světa? (Mt 28,20).

Klaníme se tomu, který je na počátku i v cíli naší víry; tomu, bez něhož bychom zde dnes večer nebyli. Klaníme se tomu, bez něhož bychom vůbec nebyli! On je ten, skrze něhož ?všechno povstalo? (Jan 1,3), v němž jsme byli stvořeni pro věčnost; on je tento večer zde před námi vystaven našemu pohledu.

Milujeme a snažíme se milovat více toho, který je zde před námi a nabízí se našemu pohledu, možná našim otázkám, naší lásce.

Ať už chodíme nebo jsme přibiti na lůžko bolesti, ať už kráčíme v radosti nebo jsme na poušti duše (srov. Num 21,5), přijmi nás, Pane, do své lásky, nekonečné lásky, která je věčnou láskou Otce k Synu a Syna k Otci, láskou Otce a Syna k Duchu a Ducha k Otci a Synu.

Svatá hostie, vystavena našim zrakům, k nám promlouvá o nekonečné moci lásky, zjevené na oslaveném kříži. Svatá hostie k nám promlouvá o neuvěřitelném ponížení toho, který se stal chudým, aby nás obohatil sebou. Ten, který souhlasil, že ztratí všechno, aby nás získal pro svého Otce. Svatá hostie je živou a účinnou svátostí věčné přítomnosti Spasitele lidí v jeho církvi.

Moji bratři, moje sestry, moji přátelé,
nabídněte se tomu, který nám daroval všechno, který nepřišel proto, aby svět soudil, ale aby jej spasil (srov. Jan 3,17), uznejte ve svých životech aktivní přítomnost toho, který je tady přítomen, vystaven našim zrakům. Nabídněte mu své vlastní životy!

Maria, svatá Panno, Neposkvrněné Početí, před dvěma tisíci roky ses rozhodla darovat všechno, nabídnout své tělo pro přijeti těla Stvořitele. Všechno přišlo od Krista, i Maria; všechno přišlo skrze Marii, i sám Kristus.

Maria, svatá Panna, je tento večer s námi před tělem svého Syna, sto padesát let po té, co se zjevila malé Bernadettě. Svatá Panno, pomoz nám kontemplovat, pomoz nám se klanět, pomoz nám milovat a více milovat toho, který nás tolik miloval, abychom žili na věky s ním.

Nezměrný zástup svědků je neviditelně přítomný vedle nás, blízko této požehnané jeskyně a před tímto kostelem, který si přála Panna Maria.

Zástup všech mužů a všech žen, kteří kontemplovali, uctívali a klaněli se reálné přítomnosti toho, který se nám daroval až do poslední kapky krve; zástup mužů a žen, kteří trávili hodiny jeho adorací v Nejsvětější svátosti oltářní.

Tento večer je nevidíme, ale slyšíme, jak říkají každému a každé z nás: ?Pojď, nechej se přitáhnout Mistrem. On je tady a volá tě!? (srov. Jan 11,28). Chce vzít tvůj život a spojit ho se svým. Nechej se od něho přitáhnout! Nehleď již na svá zranění, hleď na ta jeho! Nehleď na to, co tě od něho a od druhých dosud odděluje, hleď na nekonečnou vzdálenost, kterou on odstranil, když přijal tvé tělo, vystoupil na kříž, který mu připravili lidé, když svolil, aby ho poslali na smrt, aby ti ukázal svou lásku. Ve svých ranách přijímá tebe, do svých ran tě skryje. Neodmítej jeho lásku!

Nezměrný zástup svědků, kteří se nechali přitáhnout jeho láskou, je zástup svatých v nebi, kteří se za nás nepřestávají přimlouvat. Byli hříšníky a věděli to, ale rozhodli se nehledět na svoje rány, nehledět už jinam než na rány svého Pána, aby odhalili slávu kříže, aby odhalili vítězství nad smrtí. Svatý Petr Julián Eymard nám říká všechno, když praví: ?Svatá Eucharistie je Ježíš Kristus minulý, přítomný a budoucí? (Kázání a farní nauky po roce 1856, 4-2,1, O meditaci).

Ježíš Kristus minulý, v historické pravdě večera ve večeřadle, kam nás přivádí každé slavení mše svaté.

Ježíš Kristus přítomný, protože on nám říká: ?Vezměte a jezte z toho všichni, toto je moje tělo, toto je kalich mé krve?. ?Toto je,? v přítomnosti, tady a teď, jako ve všech tady a teď lidských dějin. Reálná přítomnost, přítomnost, která přesahuje naše ubohé rty, naše chudé rty, naše chudé myšlenky. Přítomnost nabídnutá našim zrakům jako nyní, tento večer, u této jeskyně, kde se Maria zjevila jako Neposkvrněné Početí.

Eucharistie je také Ježíš Kristus budoucí, Ježíš Kristus, který přijde. Když kontemplujeme to, co budeme kontemplovat na věčnosti, odhalíme celý svět, podpíraný jeho Stvořitelem v každém jeho dějinném okamžiku. Pokaždé, kdy se jím živíme, ale také pokaždé, kdy jej kontemplujeme, zvěstujeme, dokud nepřijde ?donec veniat?. Právě proto ho přijímáme s nekonečnou úctou.

Někteří mezi námi jej nemohou, nebo prozatím nemohou, přijmout, ale mohou jej kontemplovat s vírou a láskou a vyjádřit touhu, aby se s ním mohli nakonec spojit. Je to touha, která má velkou hodnotu před Bohem, a oni očekávají s větší horlivostí jeho návrat, očekávají Ježíše Krista, který má přijít.

Když jedna přítelkyně Bernadetty přišla za ní v předvečer jejího prvního svatého přijímání, zeptala se jí: ?Co tě činí šťastnější: první přijímání nebo zjevení?? Bernadetta odpověděla: ?Jsou to dvě věci, které spolu souvisí, ale nemohou být kladeny proti sobě. Jsem šťastná z obou? (Emmanuelite Estrade, 4. června 1858). Její farář svědčil biskupovi Tarbes ve věci jejího prvního svatého přijímání: ?Bernadetta si počínala s velkou usebraností, pozorností, která neponechávala žádnou touhu? Vypadala, že si hluboce uvědomuje svatý úkon, který činila. Všechno se v ní děje obdivuhodným způsobem.?

Spolu s Petrem Juliánem Eymardem a s Bernadettou vzýváme svědectví mnoha a mnoha světců a světic, kteří chovali k eucharistii největší lásku. Nicolas Cabasilas k nám dnes večer volá a říká: ?Přebývá-li Kristus v nás, čeho je nám ještě třeba? Zůstaneme-li v Kristu, po čem ještě můžeme toužit? On je náš host i náš příbytek. Jsme šťastní, že jsme jeho příbytek! Jaká radost, že jsme právě my příbytkem takového Domácího!? (La vie en Jesus-Christ, IV,6).

Blahoslavený Charles de Foucauld se narodil roku 1858, tedy ve stejném roce, kdy docházelo ke zjevením v Lurdech. Nedaleko od jeho smrtí vychladlého těla byla nalezena jako semeno hozené na zem schránka, obsahující Nejsvětější svátost, kterou bratr Charles denně dlouhé hodiny adoroval. Otec de Foucauld nám svěřuje modlitbu, která vytryskla z hloubi jeho srdce, modlitbu určenou nebeskému Otci, kterou si však spolu s Ježíšem můžeme v plné pravdě přivlastnit před svatou hostií:

?Otče můj, svěřuji svého ducha Tvým rukám,?
Je to poslední modlitba našeho Mistra, našeho Milovaného?
Kéž by se stala i naší modlitbou a nechť je jí nejen v naší poslední chvilce, ale všech našich chvílích:

?Můj Otče, svěřuji se do tvých rukou, můj Otče, svěřuji se ti, můj Otče, oddávám se ti, můj Otče, učiň se mnou, co se ti zlíbí; za cokoli, co mi učiníš, ti děkuji: děkuji za vše; jsem připraven ke všemu, přijímám všechno. Děkuji ti za vše. Předpokládám, že tvá vůle se ve mně splní, můj Bože, předpokládám, že tvá vůle se splní ve všech tvých tvorech, ve všech tvých dětech, ve všech těch, které tvoje srdce miluje, nepřeji si nic jiného, můj Bože; svěřuji opět svou duši do tvých rukou, daruji ti ji, můj Bože, s veškerou láskou svého srdce, protože tě miluji, a potřebou mého srdce je darovat se ti, svěřit se do tvých rukou, bez míry, s nekonečnou důvěrou, protože ty jsi můj Otec.?

Milovaní bratři a sestry, poutníci jediného dne i obyvatelé těchto údolí, bratři biskupové, kněží, jáhni, řeholníci, řeholnice, vy všichni, kteří vidíte před sebou nekonečné ponížení Božího Syna a nekonečnou slávu vzkříšení, zůstaňte v tichu a klaňte se svému Pánu, našemu Mistru a Pánu Ježíši Kristu. Zůstaňte ztišeni, potom mluvte a řekněte světu: nemůžeme již mlčet o tom, co víme. Jděte hlásat celému světu o divech Božích v každém okamžiku našich životů, v každém koutu země. Kéž nám Bůh žehná, chrání a vede cestou života věčného, on, který je Život na věky věků. Amen.

přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Promluvy