Drazí bratři a sestry!
Vrátil jsem se z Brixenu, kde jsem strávil čas odpočinku, a jsem rád, že se mohu setkat s vámi a pozdravit vás, drazí obyvatelé Castel Gandolfa, i vás, poutníky, kteří jste dnes přišli za mnou na návštěvu. Ještě jednou bych chtěl poděkovat těm, kdo mne přijali během pobytu v horách a bděli nad jeho průběhem. Byly to dny poklidného oddechu, ve kterých jsem nezapomínal modlit se k Pánu za ty, kdo se svěřují mým modlitbám. Je totiž opravdu mnoho těch, kdo mi píší, s prosbou o modlitbu. Svěřují se mi se svými radostmi, ale také s obavami, s životními plány nebo s rodinnými a pracovními problémy, s očekáváními a nadějemi, které nosí v srdci, a zároveň s úzkostí spojenou s nejistotou, kterou lidstva zažívá v těchto chvílích. Mohu vás ujistit, že na všechny a na každého zvlášť pamatuji, zejména při každodenním slavení mše svaté a při modlitbě svatého růžence. Dobře vím, že první službou, kterou mohu dát církvi a lidstvu, je právě modlitba, protože v modlitbě vkládám s důvěrou do rukou našeho Pána službu, kterou mi svěřil On sám, spolu s osudy celého církevního i občanského společenství.
Kdo se modlí, nikdy neztrácí naději, ani když se ocitne v situacích obtížných či dokonce z lidského hlediska beznadějných. Právě to nás učí Písmo svaté a svědčí o tom dějiny církve. V kolika nejrůznějších případech právě modlitba podpírala na cestě světce a křesťanský lid! Ze svědectví naší doby bych chtěl zmínit dva světce, které si připomínáme v těchto dnech: Terezii Benediktu od Kříže, Edith Stein, jejíž svátek jsme slavili 9. srpna, a Maxmiliána Maria Kolbeho, kterého si připomeneme zítra, 14. srpna, o vigilii slavnosti Nanebevzetí blahoslavené P. Marie. Oba ukončili svou pozemskou pouť mučednickou smrtí v koncentračním táboře v Osvětimi. Na první pohled by jejich existence mohla být považována za poraženou, ale právě v jejich mučednictví září žár Lásky, která přemáhá temnoty egoismu a nenávisti. Sv. Maxmiliánovi Kolbemu jsou připisována tato slova, která měl vyslovit uprostřed hrůz nacistického pronásledování: ?Nenávist není tvůrčí silou, tou je jedině láska.? Důkazem heroické lásky byla velkorysá nabídka sebe sama výměnou za spoluvězně, nabídka, která vyvrcholila ve smrti vyhladověním 14. srpna 1941.
Edith Stein pak 6. srpna následujícího roku, tři dny před svým dramatickým koncem, řekla některým spolusestrám z klášteru v holandském Echt: ?Jsem připravena na všechno. Ježíš je i tady mezi námi. Dosud jsem se velmi dobře mohla modlit a celým srdcem jsem řekla: ?Ave, Crux, spes unica?. Svědci, kterým se strašlivému masakru podařilo uniknout, vyprávěli, že Terezie Benedikta od Kříže, která - oděna v karmelitánském hábitu šla vědomě vstříc smrti ? vynikala svým postojem plným pokoje, jasnou myslí a vyrovnaným jednáním, pozorným k potřebám druhých. Modlitba byla tajemstvím této svaté spolupatronky Evropy, která ?po té, co se oddala pravdě v tichosti kontemplativního života, měla až do dna prožít tajemství Kříže? (Apoštolský list Spes aedificandi, Insegnamenti di Giovanni Paolo II, XX, 2, 1999, s. 511).
?Ave Maria!?, znělo poslední volání z úst sv. Maxmiliána Maria Kolbeho, když natahoval ruku k tomu, který ho zabil fenolovou injekcí. S dojetím můžeme říci, že pokorné a důvěřivé spolehnutí na P. Marii, je vždy zdrojem odvahy a pokoje. Když se tedy připravuje slavit slavnost Nanebevzetí, která je jedním z mariánských svátků křesťanské tradici nejdražších, svěřujeme se opět Té, která s mateřskou z Nebes bdí nad námi v každé chvíli. Tak to také říkáme v nám všem blízké modlitbě Zdrávas Maria, když ji prosíme, aby se za nás přimlouvala ?nyní i v hodině smrti naší.?
Přeložila Johana Bronková.
Další články z podrubriky Generální audience
odeslat článek
vytisknout článek
