Jsme národ plný tradic, pronesl při jedné příležitosti kardinál Špidlík. Každá z tradic představuje nějakou ideu, která je považována za autenticky českou. Ať už jde o tradici legionářskou, masarykovskou, prvorepublikovou, husitskou či svatováclavskou ? ty všechny představují myšlenky, jimiž měl český národ obohatit evropskou historii a kulturu. O svých tradicích však bohužel spíše jen mluvíme, než abychom se snažili vycházet z nich ve svých životech. To se týká i tradice nejstarší a zvláště aktuální v těchto dnech, tradice cyrilometodějské. Tedy příběhu dvou bratrů z řecké Soluně, kteří dobrovolně přijali výzvu byzantského císaře, odešli z rozvinutého kulturního prostředí mezi ?barbary?, aby šířili víru a vzdělanost národním jazykem, a do své vlasti se už nikdy nevrátili.
Z cyrilometodějského odkazu lze pro naši současnou situaci využít řadu věcí, i jen pouhý jejich výčet by překročil možnosti tohoto komentáře. O významu a náplni pojmu ?cyrilometodějská tradice? by se pak dalo psát a mluvit ještě déle, neboť každý o něm má nějakou vlastní představu. Rozhodně ale nelze tvrdit, že by snad šlo o odkaz mrtvý či nepoužitelný. Záleží jen na způsobu, jakým se ke slovanským věrozvěstům dnes přihlásíme. Ostatně procházíme-li historií a vývojem úcty ke svatým bratřím soluňským, Cyrilovi s Metodějem, mohou se nám právě motivy účelovosti a tendenčnosti jevit jako charakteristické a velmi výrazné, aniž by to nutně znamenalo něco negativního. Nakonec je to přece pro diskusi typické ? argumenty používáme za účelem dokázat své tvrzení. Zkusme si několik účelových motivů připomenout.
Čeští vlastenci ? bratři Slované ? v druhé polovině 19. století použili cyrilometodějské motivy ve snaze spojit slovanské národy Rakousko ? Uherska a zabránit rostoucí centralizaci a germanizaci. Například velehradská slavnost v roce 1885 se měla stát také manifestací idejí austroslavismu a panslavismu. Byť lze těžko předpokládat, že by je Cyril a Metoděj převzali za své a prosazovali je stejně horlivě, jako se jejich jménem zaštiťovali horké vlastenecké hlavy, šlo o dobrou připomínku faktu, že státoprávní uspořádání není nic trvalého a definitivního.
Současně také cyrilometodějské slavnosti koncem 19. století sehrály významnou roli ve vztazích mezi průmyslovou a urbanizovanou Prahou a zachovaným moravským venkovem. Najdeme zde předobraz současných diskusí o zachování národních a skupinových identit. Najdeme zde i onen motiv účelovosti ? odkazem na prastarou slovanskou tradici chtěli Moravané ukázat Čechům, že nejsou žádní ?balíci z venkova?. Je to paradoxní, neboť podobné dokazování se odehrálo již dvě století po příchodu Cyrila a Metoděje, avšak v obráceném pořadí.
Nedávno zesnulý historik a publicista Dušan Třeštík v analýze historických rukopisů totiž mimo jiné dokazuje, že cyrilometodějská tradice se udržela právě díky českým vládcům a králům. Kronikář, kterého nazýváme Kristián, byl prvním, kdo sepsal písemnou zprávu o působení bratří na Moravě, o jejich významu duchovním i kulturním. Záměrem, jenž lze jen těžko označit za skrytý, bylo navázání mladšího českého křesťanského prostředí na starší moravské. Od Kristiána přebíral informace autor legendy, která vznikla při obnovení biskupství v Olomouci roku 1063. Tato legenda měla dokazovat starobylost biskupského stolce a oprávněnost smyslu jeho existence. A paradox na entou - z obou uvedených pramenů čerpal počátkem 14. století Dalimil, který odkazem na Velkou Moravu a slovanské věrozvěsty dokazoval nároky českého státu na královskou korunu a samostatnost. V Dalimilově státoprávní teorii, kterou si mimochodem oblíbil Karel IV., se otcem zakladatelem stává moravský vládce Svatopluk: ?Tak jest koruna z Moravy vyšla a z té země k Čechóm přišla,? píše Dalimil. I v dobách mladších cyrilometodějská idea sehrávala svou účelovou roli v politických sférách. Cyril a Metoděj nejsou však jen přímluvci národa českého, ale spolupatrony celé Evropy, a třeba právě k nim by mohlo svou pozornost zaměřit aktuální hledání duše evropského společenství.
Již zmiňovaný historik Třeštík používal v souvislosti s tradiční otázkou po smyslu národních dějin pojem ?vymýšlení?, který bývá dost často nesprávně chápán a vykládán. Podstatou je, že dějiny, ať už české nebo evropského sjednocování, jsou otevřeným projektem. Lze dosáhnout splnění částečných cílů, ale nikdy ne cíle univerzálního a neměnného. Smyslem dějin českého národa dnes není dosáhnout rovnoprávného postavení v habsburské monarchii, která už téměř století neexistuje. Měli bychom si proto stanovit naše aktuální cíle, čeho chceme dosáhnout, jak vystupovat. Tyto cíle tvoří rozhodnutí jednotlivců ? jakou cestu si sami zvolí.
Křesťané mají v tomto směru řadu výhod ? mohou nabídnout ostatním i onen chybějící univerzální, nadnárodní cíl, jímž je Bůh. Projekt dějin spásy je také otevřený, protože k Bohu nevede jedna jediná cesta. Jednu z možných cest prošli Cyril a Metoděj, mohou tak sloužit jako vzor.
Zkoumání působení Cyrila a Metoděje na Velké Moravě je omezeno nevelkým počtem písemných pramenů a slušným souborem archeologických nálezů. Řadu informací známe jen z legend. Proto bychom neměli výzvy po naplňování a kultivaci cyrilometodějského odkazu chápat v rovině doslovné, nýbrž analogické. Analogie nevyžaduje totožnou situaci, pracuje s podobností. Při analogii proto není důležité, kde byl pochován Metoděj a jestli jeho Velehrad ležel u Mikulčic nebo Starého Města. Stejně tak není důležité ptát se, s jakým ?nadšením? přijal lid slovanskou liturgii a jazyk a jestli větší roli při zřizování samostatného arcibiskupství pro Moravu sehrál Metoděj nebo Svatopluk. Když Kristus mluvil v podobenstvích, tedy analogiích, jeho učedníci také nechtěli vědět, u které vesnice vyrostl ten fíkovník, jestli to bylo na kopci a jak byl asi vysoký...
Pokud tedy budeme chápat působení Cyrila a Metoděje na Moravě v 9. století jako analogii naší současnosti, můžeme se vyhnout neplodným sporům a naopak mnohé vyzískat. Můžeme třeba získat analogickou odpověď na otázky jedince po své roli v časech proměn společnosti, v proměnách politických, geografických i kulturních. Můžeme slyšet, jak reagovat na výzvy náboženských i státních představitelů, jak svou víru každodenně prožívat a projevovat. A to je nezanedbatelný a neopominutelný přínos Cyrila a Metoděje.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
