Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry,
Dnes bych chtěl představit jednoho z velkých církevních otců Východu pozdního starověku. Jde o mnicha sv. Maxima, kterého křesťanská tradice poctila titulem Vyznavač za jeho neochvějnou odvahu, s níž za cenu vlastního utrpení dokázal dosvědčovat ? ?vyznávat? ? celistvost své víry v Ježíše Krista, pravého Boha a pravého člověka. Maxim se narodil v Palestině, zemi Pánově, kolem roku 580. Ještě jako chlapec začal vést mnišský život a studovat Písma, také prostřednictvím díla Origenova, velkého učitele, který již ve třetím století položil ?základy? alexandrijské exegetické tradici.

Z Jeruzaléma se Maxim přestěhoval do Konstantinopole, a odtud v důsledku barbarských invazí utekl do Afriky. Tady vynikl neobyčejnou odvahou při obraně ortodoxie. Maxim nepřijímal žádnou redukci Kristova lidství. Objevila se totiž teorie, podle níž je prý v Kristu jen jedna vůle, ta božská. Ve snaze hájit jednotu jeho osoby tak byla Kristu upírána pravá a vlastní lidská vůle. A na první pohled se by mohlo jevit jako dobré, že by v Kristu byla jen jedna vůle. Svatý Maxim však ihned pochopil, že by to zničilo tajemství spásy, protože lidství bez vůle, člověk bez vůle není pravý člověk, ale člověk znetvořený. Kdyby tedy Ježíš Kristus nebyl pravý člověk, neprožil by drama lidského bytí, které spočívá právě v těžkosti přizpůsobit naši vůli pravdě bytí. Svatý Maxim proto s velkou rozhodností tvrdí: Písmo svaté nám neukazuje znetvořeného člověka bez vůle, nýbrž pravého a úplného člověka. Bůh, v Ježíši Kristu skutečně přijal úplnost lidského bytí ? samozřejmě s výjimkou hříchu ? a tudíž také lidskou vůli. A zdá se to zřejmým, řekne-li se: Kristus buď je anebo není člověk. Pokud je člověkem, má také vůli.

Nastává však problém. Nevede to k nějakému dualismu? Netvrdilo by se tím, že jsou zde dvě úplné osobnosti s vlastním rozumem, vůlí a cítěním? Jak překonat tento dualismus, zachovat úplnost lidského bytí a přitom uhájit jednotu osoby Krista, který nebyl schizofrenik. Svatý Maxim dokazuje, že člověk nachází svou jednotu, integraci sebe samého a svou úplnost nikoli v sobě samém, ale v překonání sebe samého, ve vyjití ze sebe. Člověk tak v Kristu, vyjitím ze sebe, nachází v Bohu, v Synu Božím, sebe samého. Nelze znetvořovat člověka, aby se vysvětlilo Vtělení; je třeba pouze pochopit dynamismus lidského bytí, které se realizuje jedině vyjitím ze sebe. Jenom v Bohu nalezneme sami sebe, naši celistvost a úplnost. Z toho je vidět, že kompletním je nikoli člověk, uzavřený do sebe sama, nýbrž člověk, otevřený, který vychází ze sebe, stává se úplným a právě v Synu Božím nalézá sebe samého, své pravé lidství.

Tato vize nezůstává pro svatého Maxima filosofickou spekulací. Vidí ji uskutečněnu v konkrétním Ježíšově životě, zejména během dramatu v Getsemanech. V tomto dramatu Ježíšovy agónie, smrtelné úzkosti, protikladu mezi lidskou vůlí nezemřít a božskou vůlí, která se odevzdává smrti, v tomto Getsemanském dramatu se uskutečňuje celé lidské drama, drama našeho vykoupení. Svatý Maxim nám říká ? a my víme, že je to pravda: Adam (to znamená my sami) se domníval, že ?ne? je vrcholem svobody. Pouze ten, kdo říká ?ne?, je prý skutečně svobodný. Ke skutečné realizaci svobody prý člověk musí říci Bohu svoje ?ne?, neboť se domnívá, že jenom takto je sebou samým a dochází tak vrcholu své svobody. Tuto tendenci v sobě nesla i lidská přirozenost Krista, ale byla překonána, protože Ježíš viděl, že maximem svobody není ?ne?. Maximem svobody je ?ano?, souhlas s vůlí Boha. Pouze v tomto přitakání se člověk stává skutečně sebou samým, pouze ve velké otevřenosti onoho ?ano?, ve sjednocení své vůle s božskou vůlí se člověk stává nezměrně otevřeným, stává se ?božským?. Adamovou touhou bylo být jako Bůh, to znamená být naprosto svobodný. Není však božským, není zcela svobodným člověk, který se uzavírá do sebe sama. Takovým se stává, pokud vyjde ze sebe sama. Přitakáním se stává svobodným a v tom spočívá drama Getseman: ne má vůle, ale tvá vůle se staň. Přesunutím lidské vůle do božské vůle rodí se pravý člověk. Takto jsme vykoupeni. Toto je v několika slovech základ toho, co chtěl říci svatý Maxim, a vidíme, že je zde opravdu v sázce úplné lidské bytí. Spočívá v tom celá otázka našeho života.

Svatý Maxim měl již v Africe problémy, když hájil tuto vizi člověka a Boha. Později byl povolán do Říma a roku 649 se účastnil Lateránského koncilu, svolaného papežem Martinem I. a bránil dvě vůle Krista proti výnosu císaře, který ? pro bona pacis ? zakazoval diskusi o této otázce. Papež Martin musel svou odvahu draze zaplatit. Přestože měl podlomené zdraví, byl uvězněn a transportován do Konstantinopole. Byl souzen, odsouzen k smrti a obdržel pak změnu trestu na definitivní vyhnanství na Krymu, kde zemřel 16.září 655 po dvou dlouhých letech soužení a ponižování.

Nedlouho poté roku 662 přišla řada na Maxima, který se také stavěl proti císaři a nepřestával opakovat, že ?nelze tvrdit, že v Kristu je pouze jedna vůle!? (srov. PG 91, cc. 268-269). Maxim spolu se svými dvěma učedníky, oba jménem Anastás, a třebaže mu bylo již více jak osmdesát let, byl podroben vyčerpávajícímu procesu. Císařský tribunál jej odsoudil za herezi ke krutému trestu vytržení jazyka a useknutí pravé ruky, dvou orgánů, jimiž Maxim skrze slova a spisy potíral bludné učení o jediné vůli Kristově. Nakonec byl takto znetvořený, svatý mnich poslán do vyhnanství v Kolchidě u Černého moře, kde 13. srpna 662 v důsledku podstoupeného utrpení ve svých 82 letech zemřel.

Ve vyprávění o Maximově životě jsme se zmínili o jeho literárním díle na obranu ortodoxie. Poukázali jsme zejména na jeho Disputaci s Pirrem, patriarchou Konstantinopole. Dokázal v ní přesvědčit svého protivníka o jeho omylech. S velkou poctivostí totiž Pirro končí disputaci takto: ?Prosím o odpuštění pro sebe i pro své předchůdce. Z nevědomosti jsme upadli do těchto absurdních myšlenek a argumentací. Modlím se za to, aby byl nalezen způsob, jak tyto absurdity odstranit a uchovat zároveň památku těch, kteří se mýlili.? (PG 91, c.352). Potom vzniklo několik desítek dalších důležitých děl, mezi nimiž vyniká Mystagogie, jeden z nejvýznamnějších spisů svatého Maxima, který shrnuje jeho teologické myšlení v přehledně uspořádané syntéze.

Myšlení svatého Maxima není zdaleka jenom teologické, spekulativní a do sebe uzavřené dílo, protože vždycky míří ke konkrétní realitě světa a jeho spáse. V kontextu utrpení, které podstoupil, ani nemohl ulpět na pouze teoretických, filosofických tvrzeních, ale musel hledat smysl života a ptát se: kdo jsem já a čím je svět. Bůh svěřil poslání sjednotit kosmos člověku, stvořenému k jeho obrazu a podobě; ukázal nám, jak v Kristově společenství sjednocovat kosmos a tak skutečně dospět k vykoupenému světu. Na tuto mohutnou spásonosnou vizi poukazuje jeden z největších teologů 20.století Hans Urs von Balthasar, který ?znovu objevil? postavu Maxima a jeho myšlení definoval přiléhavým výrazem Kosmische Liturgie, ?kosmická liturgie?. Středem této velkolepé ?liturgie? je vždycky Ježíš Kristus, jediný Spasitel světa. Účinnost jeho spasitelského díla, které definitivně sjednotilo kosmos, zaručuje fakt, že ačkoli je zcela Bohem, je zároveň cele člověkem, včetně lidské ?energie? a vůle.

Život a myšlení Maxima jsou silně osvíceny nezměrně odvážným svědectvím o úplné realitě Krista bez jakékoli redukce či kompromisu. Ukazuje tak, kým člověk opravdu je a jak máme žít, abychom odpověděli na naše povolání. Máme žít sjednoceni s Bohem, abychom byli sjednoceni se sebou samými a s kosmem a dali tak samotnému kosmu a lidstvu správnou formu. Universální Kristovo ?ano? nám také zřetelně ukazuje, jak dát správné místo všem ostatním hodnotám. Pomysleme na - právem dnes zastávané - hodnoty tolerance, svobody a dialogu. Kdyby totiž tolerance už nedovedla rozlišovat mezi dobrem a zlem, stala by se chaotickou a sebedestruktivní. Stejně tak svoboda, která by nerespektovala svobodu druhých a nehledala společnou míru našich vzájemných svobod, stala by se anarchií a zničila by autoritu. Dialog, který už by nevěděl o čem jednat, stal by se prázdným mluvením. Všechny tyto hodnoty jsou velké a základní, ale mohou zůstat pravými jedině tehdy, mají-li styčný bod, který je sjednocuje a dává jim pravý význam. Tímto styčným bodem je syntéza mezi Bohem a kosmem, je to postava Krista, v němž se učíme pravdě o nás samotných a zároveň si osvojujeme, kam zasazovat všechny ostatní hodnoty, abychom našli jejich autentický smysl.

Ježíš Kristus je styčným bodem, který dává světlo všem ostatním hodnotám. A je i konečným cílem svědectví tohoto velkého Vyznavače. Kristus nám tak nakonec ukazuje, že kosmos se má stát liturgií, slávou Boží a že adorace je počátkem pravé transformace, pravé obnovy světa. Proto bych rád skončil zásadním úryvkem z díla svatého Maxima: ?Klaňme se jedinému Synu, a zároveň Otci i Duchu svatému jako před věky, tak i nyní, přes všechny věky a po všech věcích. Amen!? (PG 91, c.269).

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Generální audience