Posedlost nelítostným tepáním veřejných mravů je asi nejcharakterističtější známkou bezvěrecké mentality, která dnes okupuje mediální prostor. Záliba pro takzvané ?kažení hříchů veřejných?, jak se to staročesky nazývalo, je možná jakýmsi pozůstatkem husitské tradice. Konkurovat této mravokárné tendenci médií může jenom jejich křečovitý hon za zábavou. Je sice pravda, že to není česká výsada. Podobná situace se vyskytuje i jinde ve světě, ale to také moc útěšné není.
Je zvláštní kolik úsilí se v médiích vynakládá na objevování a živení příslušných kauz a afér? Je jich tak obrovské množství anebo jsou tak úmorně dlouhé, že se - bez ohledu na jejich jen občas zjistitelné rozuzlení - zdá, že mohou stejně vyjevit jen to, co všichni už předem vlastně vědí: že totiž ?ti nahoře? jsou lumpové, zatímco ?ti dole? nad tím mohou jen nevěřícně žasnout, rozumí se: v přímé úměře k přesvědčení o vlastní bezúhonnosti.
Copak opravdu neexistuje jiný způsob referování o veřejném dění než přechytrale vlezlé hnidopišství či patologická podezřívavost? Určitě ano, ale vždycky zůstane obtížněji rozpoznatelný než ten způsob podání, jehož tvůrci podléhají stejným slabostem, jako ti, které se snaží oslovit.
Připustíme-li, že se počínaje barokní dobou na kazatelnách přehánělo - hlavně v líčení pekelných muk - není to stále ještě nic proti barvitosti dnešního mediálního hartusení. Několik zásadních rozdílů tu ovšem je. Předně v tom, že dnešní furiantské popichování a zacházení do podrobností týká se pozemského dění, které lze lidskými slovy snadno zveličit, zatímco pekelná muka přibarvovat není třeba, ba není to ani možné. Ještě zásadnější rozdíl je však zřejmý při pohledu na účel onoho květnatého rámusení. Rétorické výkony barokních kazatelů sloužily totiž výhradně jako pobídka nabízená posluchačům, aby vytrvali v dobrém, případně se obrátili a svůj život napravili. Dnešní kamelotské líčení různých kauz a afér k takovýmto cílům nesměřuje ani náhodou.
Vede nanejvýš jen k rozjímání o vlastní dokonalosti, dobře se vyjímající právě na pozadí morální nehoráznosti těch druhých. Postupně se tak vytváří jakýsi falešný společenský konsensus, jenž má svůj počátek i konec v domýšlivosti, která ovšem každé společenství dříve či později spolehlivě rozloží. Ten, kdo odmítá tento pocit sdílet, ocitá se v dusivé prázdnotě, takže mu nezbývá než utéci. Je však problém kam, když média jsou prostorem sdílení a komunikace, bez níž dnešní člověk nemůže existovat.
Styčnými body komunikace a sdílení jsou kromě některých šokujících skutků samotných především ti jedinci, kteří jsou široce známí. Ti jsou nejvíce na mušce, protože mohou být udičkou pro všechny. Také na ně však neplatí stejná měřítka. Nejméně chráněným druhem je politik, nejvíce celebrita. Co lze prominout druhým, nelze prominout prvním. Co je u prvního hřích těžký, je u druhého lehká, ba sympatická slabůstka. A to nemluvě o rozdílu mezi pomluvou a nactiutrháním, který dnes vnímá už jen málokdo. A rozpoznat např. ve filmu nějaké kladné poselství je nezřídka také výkon nadlidský.
Notně skličující pocity, které se tak na nebohého konzumenta valí z chaotického celku mediálního prostoru, nedokáže zředit ani tamtéž nabízená zábava za každou cenu. Bezvěrecká mentalita zkrátka nemůže nabídnout nic víc než bezhlavé rojení podnětů, které sice odvádějí pozornost pryč, ale nikam ji nevedou.
Je třeba se tázat, zda globalizace mediálních obsahů přináší z hlediska člověka obohacení nebo naopak ochuzení. Zda člověk nemá zapotřebí spíše se nadechnout, naplnit vlastní prázdnotu, která na něho mediálně čiší, zdánlivě jakoby zvnějšku. Klam, jemuž podlehnout, znamená věřit čemukoliv, co se píše nebo říká, zapadá-li to do momentální nálady příjemce. Jsou to souchotě rozumu, kterými trpí schopnost člověka nadechnout se pravdy, která osvobozuje.
Stále zjevnějším se tak stává jedno jediné východisko: vzít na milost Toho, který dává existovat všemu, co je, jak zní v překladu hebrejské jméno Boha. Modlit se. Jediným způsobem takovéhoto nadechnutí je zadržení dechu v prostoru, jenž je zamořen pokušením vševědoucí nezávislosti, která sice je falešná, ale nikoli málo nebezpečná. Věřit v jednoho Boha je nejexkluzivnějším privilegiem závislosti na lásce.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
