Žertem se vypravuje, že už není v církvi sedm svátostí, ale jenom šest. Mají prý na tm zásluhu politici, kteří se tak horlivě snaží o to, aby odstranili všechny tradiční zákony k ochraně křesťanského manželství, že prý i sama církev hodlá ustoupit. Zruší prý manželství jako svátost a přiřadí rodinné soužití jednoduše ke svátosti pokání. Zůstane pak v církevním kalendáři ještě svátek sv. Rodiny?
Je poměrně nového data. Nejsou ani staré obrazy, ani známé texty z doby prvotní církve, které by jej ospravedlňovaly. Je však přirozeným doplněním v době vánoční, která se soustřeďuje na rozjímání o tajemství Boha přicházejícího v tento svět. Moderní společnost na to zapomíná a zesvětšťuje posvátnost vánoc na profánní oslavu rodinného života, společnou křesťanům i nevěřícím. Zamysleme se tedy nad tím, kdy svátek sv.Rodiny vznikl a které jsou motivy opravdu náboženské, jež ospravedlňují jeho slavení.
Začal být populární v Kanadě mezi francouzskými vystěhovalci. Je to pochopitelné. Život prvních evropských průkopníků do nových zemí nebyl snadný. Člověk, který nenašel oporu ve vlastní rodině, se tam ztratil. V Evropě samé začaly propagovat svátek papežské encykliky v nové době, kdy se tu projevila hluboká krize rodinného života. Ale s tou se setkáváme i na konci starověku. Sv.Pavel tedy mluví o nutnosti posvěcovat vztahy v domácím životě. Proč však o rodinném životě mluví málo církevní otcové? Autoři, které o duchovním životě psali, byli většinou mniši, ti víc zdůrazňovali panenství a útěk ze světa. Dokonalost člověka je v tom, že je Boží obraz. Ten pak je v duši, ne v těle, projevuje se v duchovním poznání, v silné vůli. Manželský život se jim zdál být příliš tělesný, příliš se musí soustředit na hmotné zájmy. Je mravně dobrý, ale není dokonalý, je jenom pro ty, kdo jsou duchově slabší, méně vyspělí. Výjimkou od tohoto pojetí jsou v této době někteří, jako sv. Jan Zlatoústý nebo sv. Augustin. Zlatoústý si všiml, že bylo podle Bible manželství založeno už v ráji Bohem samým jako odlesk života samého Boha. Obrazem Božím v člověku je tedy především láska. Ta pak od samého počátku kvete v dobrých rodinných vztazích. Proč je tedy řeholníci opouštějí a žijí v celibátu Odpověď na tuto otázku najdeme už u sv.Pavla. Tento dokonalejší život je rezervován jenom pro ty, kteří chtějí milovat druhé lidi duchovně, tedy více zeširoka a intenzivněji. Zdokonalují tak to, co se naučili doma v rodině. I kláštery tedy mají být duchovní rodinou. Jejich představený, jak zdůrazňuje sv.Benedikt, má být duchovní otec svých duchovních synů, ti pak jsou k sobě jako bratři. Označují to jména sama. Opat je koptický název pro otce, fráter je latinský výraz pro bratra. Je ostatně známý fakt, že dobří řeholníci pocházejí ponejvíce z dobrých křesťanských rodin. I sv. Augustin děkuje za své obrácení především modlitbám své matky Moniky. V byzantské liturgii se slaví svátek početí sv.Anny. Ona je se sv. Jáchymem příklad bohumilé rodiny, z takové se pak zrodila panenská Matka Kristova a dodnes v takových rodinách vznikají povolání ke kněžství.
To jsme vždycky považovali za docela zřejmé, proto se o tom tématu tuze nemluvilo. Ale moderní krize, která zasáhla rodinný život, přiměla teology, aby se nad duchovní hodnotou křesťanského manželství hlouběji zamysleli. Stalo se tak zvláště z dvojího hlediska: viděním samého života jako odlesk samého Boha a lidské osoby jako obraz osobních vztahů v životě Nejsvětější Trojice, tj. samé rodiny Boží.
Bůh, o kterém mluví řečtí filosofové, je vrcholná idea krásy a dobra, proto jej napodobíme především čistým a vznešeným myšlením. Bible mluví o Bohu z jiného hlediska. Má přívlastek ?živý?. To, čemu se klanějí pohané, jsou mrtvé modly, mají oči a nevidí, ústa a nemluví, ruce a nepracují (srov. Ž 113,2). Proto také umírají i jejich ctitelé. Biblický Bůh je naopak dárce života a to nejenom života v čase, ale i života věčného. Vždyť Kristus přišel, aby dal život ve větší hojnosti, než jak jej znali doposud (Jan 10,10). Z toho však plyne i hluboký důsledek. Je-li člověk Boží obraz, je i on povolán k tomu, aby dával život a život chránil. Smrt je následek hříchu, zapření Boha. Po vyhnání z ráje se projevuje v Kainovi jako vraždy vlastního bratra, nejtěžší hřích v lidském soužití.
Pius XII. se k tomuto tématu často vracel a ve svých prorockých viděních poukazoval na to, jak jsou obrovské katastrofy válek a koncentračních táborů následkem otupělosti k tajemství života a k vraždám nevinných, zvláště dětí. Středověcí malíři znázorňovali peklo jako propast, v jeho nejhlubším pásmu je Kain a Jidáš, vrah a sluha vrahů. Ve Florentském muzeu rukopisů je list, kde je toto nejspodnější místo připraveno matce, která zabila vlastní dítě, dárkyně života život vzala dítěti i sobě. Všichni pozorujeme, jak je tragická neúcta k životu v dnešním světě. Ten úpadek ovšem začíná v rodině, kde projevují neúctu k životu právě ti, kdo jej podle vůle Boží dávají. II. vatikánský sněm proto upozorňuje rodiče, aby si lépe uvědomili, že přivádějí na svět nejenom své vlastní děti, ale i děti Boží, které jim nebeský Otec svěřuje.
Kromě těchto dogmatických důvodů nás k obnovení a posvěcení rodinného života vedou i důvody moderní personalistické psychologie: jako osoba roste ve styku lásky s druhými. Nejdůležitější jsou z tohoto hlediska první vztahy v rodině. Duchovně mrzačí děti ty rodiče, které je o ty vztahy připravují. Jak si za to odpoví před Bohem? Proto je dnes aktuální poselství rodiny nazaretské, ve které vyrost Kristus.
odeslat článek
vytisknout článek
