Vypravuje se žertovně, že se nějaký vážný muž rozhodl vstoupit do nejpřísnějšího rozjímavého kláštera. Opat ho hned na počátku napomenul, že musí zachovat především strohé mlčení. ?Za deset let smíte nahlas říci jen dvě slova.? Poslechl a za deset let přišel k opatovi s výrokem: ?Bídná strava.? Uplynulo další desetiletí a zazněla dvě nová slova: ?Tvrdá postel.? Třetí desetiletí však už celé kandidát nevydržel. Řekl opatovi: ?Jdu pryč.? Opat to komentuje: ?To jsem předpokládal, za dvacet let jsem od vás neslyšel nic jiného než samé stížnosti.?
Každý žert ironizuje přehánění v něčem, co je samo o sobě dobré. Ten dojem máme, když najdeme v životopisech svatých příklady, že někteří svatí po celá léta nepromluvili slovo, nebo alespoň každoročně po celou postní dobu. Není to přehnané? Vždyť je člověk tvor dialogální, schopnost rozmluvy je jeho velké privilegium. Umlčet někoho znamená zbavit ho jeho důstojnosti. Ale zase naopak čteme, jak moudří muži doporučovali mlčet. Od starých řeckých filosofů pochází výrok: příroda nám dala dvě uši, ale jen jedna ústa. Opakuje se přísloví: mluviti stříbro, mlčeti zlato. Jak najít tedy správnou rovnováhu v užívání jazyka?
Rozhodně není správné, když se mlčené pokládá za protiklad k mluvení, je naopak podmínka k dialogu. Když mluví k jednomu jeden, předpokládá se, že druhý mlčí. Kolikrát např. napomínají ve škole učitelé své žáčky: Mlčte! Děti se zpovídají z hříchu, že si v kostele šuškaly. I v normálním rozhovozu se považuje za nevychovanost skákat druhému do řeči. Jisté mlčení je nutné i jako příprava na vlastní slova. Napomínají se malí: Rozmysli si napřed, co chceš říci, a pak teprve mluv! Tak se i doplňuje přísloví, které jsme citovali: Mluviti stříbro, mlčeti zlato, ale pravé slovo ve vhodný čas je jablko zlaté na míse stříbrné. Jak trapné je pro všechna zůčastněné, když musí poslouchat přednášku, ke které se řečník nepřipravil a proto mluví tak dlouho, až jeho samého měco chytrého napadne.
Tato zkušenosti z rozhovorů s lidmi symbolicky přenášíme i na rouhovor s Bohem, tj. na způsob, jak se máme modlit. Bez opravdového rozhovoru by se modlitba stala pouhou spekulací. Tak si to totiž představoval Platon, když definoval filosofii, jako povznesení mysli k Bohu, tj. přemýšlením o nejvyšším dobru a kráse. Křesťané tu definici převzali, ale s dodatkem: povznesení mysli k Bohu a rozhovor s Bohem. Jak se ten rozhovor vede? Nejčastěji začíná mluvením z naší strany. Přicházíme před Boží tvář, abychom o něco poprosili. Proto se nejraději chodí lidé modlit na místa, kde předpokládají, že je Bůh lépe slyší. Proto putují ke známým svatyním. Tam pak bývá mnoho mramorových destiček s nápisem: Tu mne Bůh vyslyšel. Je to pěkné, ale cítíme, že by to bylo nedokonalé, kdyby osobní postoj končil tímto zůsobem. Byl by to monolog a ne dialog, Bůh by měl slyšet nás, ale my bychom nestáli o to, co on mluví k nám.
V této situaci ovšem nás učí duchovní učitelé, jak naslouchat Bohu a sami víc a víc mlčet. K tomu je uzpůsobena především liturgie. Její první část se jmenuje liturgie slova. Čte se tu Písmo Starého i Nového zákona, slyší se jeho výklad. Ale i tu lidé neradi dlouho mlčí, proto se hlásí hned o slovo. Po četbě následují různé druhy litanií. To je pak patrné zvláště v liturgii byzantské. Každou chvíli vyjde od oltáře diakon, postaví se před ikonostas a modlí se za všechny možné potřeby lidí, za živé, za mrtvé a lid odpovídá: Gospodi pomiluj, Pane smiluj se! Starozákonní žalmy jsou v tomto ohledu ještě názornější. Jejich autoři jakoby se báli, že jejich hlas nedoletí do nebe, proto volají: Hospodine, slyš naši prosbu!
Na prvním místě naši prosbu slyší ti, kdo stojí vedle nás a my slyšíme modlitbu jejich. Zdá se nám, že je to zbytečné a rozptylující.Jeden úředník z města byl na letní dovolené na vesnici a nelíbila se mu atmosféra, která převládala v kostele: ?Pořád se tam modlí buď za déšť nebo za pěkné počasí, jakoby nebylo nic důležitějšího na světě.? Jeden venkovan to od něho slyšel a ušklíbnul se: ?Jemu je dobře, do papírů v úřadě mu neprší.? Daleko lepší dojem ze společných proseb v kostele měl spisovatel Gogol. Vstupujeme do kostele ? píše ? každý se svými vlastními ideami, ale nasloucháme-li hladu diakona, uvědomujeme si, že všichni jsme jedna rodina, která má tolik různých potřeb a cítíme se spojeni s nouzí všech. To je jistě pokrok v křesťanském smýšlení.
Ale teď musíme udělat poslední krok v naší úvaze. Je tu otázka: Je možné slyšet Boha, který by k nám mluvil přímo, bez prostřednictví lidí a knih? Tak jej slyšeli proroci, tak o něm mluví ti, kdo měli opravdové zjevení. Zdá se to smělé, ale odpověď je pozitivní. Ke všem lidem Bůh mluví ve svědomí, v hlasu srdce. Bohužel nejsme zvyklí mu naslouchat. Jeho hlas je přehlušen mnoha neužitečnými dojmy zvenčí, z denních rozhovorů, z televize, z neodkladných prací. Přesto se však stává, že jej někteří lidé uslyší mluvit tak jasně, že jsou tím oslněni. Ztratí zájem o ostatní a oddají se kontemplativnímu, rozjímavému životu, který je navenek velmi mlčenlivý, ale ve skutečnosti je celý zaplněn vnitřním rozhovorem s Bohem.
Takové povolání ovšem není pro všechny a není vždycky trvalé. Někteří k tomu stavu dospějí ve zralém věku. Sv. Bazil naopak předpokládá, že by se v něm měli cvičit všichni, kdo mají jednou mluvit k lidem na místě Božím, apoštolští kazatelé. Ale co s tím má společného obyčejný člověk z denního života? I on udělá zkušenost, že potřebuje čas od času si zajít na procházku docela sám do přírody nebo se usadit kdesi v zadní lavici vzdáleného kostela a poslouchat myšlenky, které mu přicházejí. Brzy začne rozeznávat to, co ho znepokojuje, od jiných myšlenek, které vedou k dobru, k vnitřnímu klidu a pokoji. Naučí se slyšet Boha v srdci. Ty chvilky si zamiluje a rád je vyhledává. Jsou to okamžiky mlčení ale naplněného krásným rozhovorem.
odeslat článek
vytisknout článek
