Před dvěma měsíci vstoupilo v platnost
motu proprio Benedikta XVI.
Summorum Pontificum, které všem věřícím dává možnost slavit eucharistii také podle latinského misálu z doby předcházející liturgické reformě z roku 1970. Změna oproti předešlému papežskému ustanovení, týkajícímu se tridentské mše, spočívá v tom, že namísto povolení biskupa nyní stačí pouhá dobrá vůle jakéhokoli kněze. Krok Benedikta XVI., jenž tak dokončil to, co měl v úmyslu učinit již Jan Pavel II., vyvolal nemálo nepříznivých, ba dokonce vysloveně odmítavých reakcí mezi teology a dokonce i ze strany některých biskupů. Konstatuje to se znepokojením sekretář Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, arcibiskup Albert Malcolm Ranjith, jenž pro zajímavost pochází ze Srí Lanky. Deník
L´Osservatore Romano (19.-20.11.2007) přináší pod titulkem ?Věrnost koncilu? rozhovor s tímto vatikánským úředníkem a znalcem liturgie.
Oficiální Vatikánský deník tak vstupuje do diskuse probíhající již delší dobu v italských médiích, která čas od času přinesou zprávu o překvapujícím zájmu mladých lidí o tridentskou mši. Arcibiskup Ranjith s odvoláním na nedávno publikovaný článek teologa Nicoly Buxe ?O liturgii bez předsudků? (L´Osservatore Romano, 18.11.2007) načrtává hlubokou kontinuitu mezi předkoncilní naukou o liturgii (Pius XII., Mediator Dei) a prvním dokumentem zasedání 2.vatikánského koncilu (Sacrosanctum Concilium), který pojednával o liturgii. Právě uchování kontinuity katolické tradice, která koncilním otcům velmi ležela na srdci, označuje sekretář Kongregace pro liturgii ?za bolestnou otázku? a poukazuje na ?existenci problému nedostatečného chápání stávajících liturgických norem a pokynů. Pokoncilní liturgická reforma bývá totiž nahlížena perspektivou jakési ?kreativity?, jež je povýšena na pravidlo. Pak je ovšem třeba se ptát, pokračuje arcibiskup Ranjith, proč má Kongregace pro liturgii sepisovat desítky stran různých instrukcí a pokynů, když se pak stejně každý cítí autorizován zařídit se, jak se mu chce. Důvod, proč papež takzvanou - jak se nepřesně vžilo říkat - ?předkoncilní? liturgii zpřístupnil všem, je podle arcibiskupa Ranjitha dán ?hlubokou pastorační odpovědností Svatého otce. Je to nejenom pokus o nalezení jednoty s Kněžským bratrstvem sv.Pia X., nýbrž i důrazná výzva všem k serióznímu přístupu k věci?.
Souvisí to s formací budoucích kněží a - podle mons.Ranjitha ? je třeba si klást otázku, ?co se vůbec učí v některých kněžských seminářích a zda se tam k liturgii nepřistupuje povrchně a nevědecky, jak tomu nasvědčuje rozšíření onoho ?kreativního? přístupu a názorů, které vynášejí uspěchané soudy o tom, jak vypadala liturgie v počátcích církve. V některých teologických kruzích, říká dále sekretář vatikánského úřadu pro liturgii, navíc převládá tendence podceňovat to, co uzrálo v církvi během druhého tisíciletí jejích dějin, a hovoří se tam přitom o jakémsi ochuzení bohoslužebného ritu. To považujeme za neúnosně banální a zjednodušující. My naproti tomu věříme, že tradice církve se projevuje nepřetržitým vývojem. Nelze říci, že jedno období je lepší než druhé. Podstatná je přece činnost Ducha svatého v neustávajícím růstu, a to přes všechny historické výšiny a nížiny. Této kontinuitě tradice musíme být věrni.?
V této souvislosti pak arcibiskup Ranjith zmiňuje požadavek vyslovený Benediktem XVI. ve šlépějích 2.Vatikánského koncilu (Sacrosanctum Concilium, 36 a 54) a podle přání synodálních otců v exhortaci Sacramentum caritatis, ?aby se kněží učili latině a zpěvu gregoriánského chorálu? (č.62). ?Tento nezměrný poklad a odkaz katolické tradice je třeba chránit a předávat,? uzavírá kuriální arcibiskup ze Sri Lanky.
Celá otázka je nepochybně vhodným tématem pro odbornou diskuzi na akademické půdě i v našich katolických médiích. Také Božímu lidu v zemích koruny české totiž zůstávají v této oblasti teologové nemálo dlužni. Mezeru v chápání kontinuity katolické tradice, projevující se nechutenstvím či konsternací tváří v tvář liberalizaci tzv. tridentské mše, je třeba překonat věcnou diskusí a nikoli mlčením na dané téma. Smíření mají totiž evidentně zapotřebí nejenom tzv. lefébvristé, ale také ony kruhy, které samy sebe uspěchaně považovaly za vzor pravověrnosti, přičemž měly za to, že k pravověrnosti patří pohrdání předkoncilní liturgií.
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
