Zavedl jsem známého na východní liturgii. Byl právě začátek postní doby. Obřady vedl stařičký biskup a můj známý se nemohl vynadivit, kde bere sílu k tolika poklekáním a hlubokým poklonám až k zemi. Vzal si text, aby mohl sledovat slova modliteb. Líbily se mu zpěvy. Ale najednou zavřel knížku a řekl mě: ?Pojďme pryč, už nemohu!? ?Co je ti? Je ti to dlouhé?? ? ?Pojďme, venku ti to povím.? To, co mě venku pověděl, už jsem slyšel tolikrát, nebylo to nic nového, stará námitka: ?Proč je tam tolik toho hříchu? Copak není v křesťanství nic lepšího než pořád padat na kolena, bít se v prsa a volat: Smiluj se nade mnou, bídným hříšníkem?? Neutěšil jsem známého tím, že právě východní liturgie těmito kajícími výrazy odedávna oplývá.
Nedivíme se, že tyto texty se dnešním lidem nelíbí a že mají námitky proti tomuto druhu liturgie. Ale stává se horší věc. Líbí se něco nebo nelíbí, to je otázka vkusu, osobní. Co však říci o tendenci, která dnes převládla v myšlení a totiž, že hřích mizí ze zájmu vůbec a mnoho lidí v něj přestává věřit. Je sice ve světě mnoho nedostatků a nepořádku. Ale hřích? Něco, co by měl Bůh pronásledovat věčnými tresty? Kdopak ještě tak myslí? Leda sektáři a fanatici.
V knize ?Drama humanistického ateismu? kard. De Lubac poukazuje, jak se toto myšlení rozšířilo a nakonec vedlo ke ztrátě víry v Boha. Nač bychom vlastně potřebovali milosrdného Otce na nebesích, když nejsou žádní marnotratní synové. V denním tisku jsou milióny starých a nových výrazů, ale termín ?hřích? bychom tam hledali těžko.
Kazatelé ostatně už dávno poukazovali na nebezpečí tohoto postoje pro duchovní život a jako ilustraci uváděli příklad umírajícího Bedřicha pruského. Ten volá před smrtí pastora a svým způsobem se zpovídá. Uzná, kolik lidí svévolně odstranil z cesty, kolikrát šel takzvaně přímočaře dopředu a neohlížel se, kdo spravedlivě či nespravedlivě padne. Pastorovi je z toho nevolno. Vyzve jeho královské veličenstvo, aby vzbudilo lítost. Ale toho se nedočká. ?Lítost? Já jsem vždycky jednal správně?? S tím přesvědčením monarcha umírá.
Nevím, je-li toto vyprávění pravdivé. Ale rozhodně je poučné k pochopení postoje lidí, kteří nemluví o hříchu. Nechtějí v něj věřit. Proč? Kazatelé to ovšem označí jako pýchu, první příčinu všech pádů. Je to jistě správné. Ale snad se dá i to tvrdé asketické hodnocení skutečnosti přece jen omluvit a zmírnit. Vždyť člověka vytváří také prostředí k dobrému a ke zlému. Jaké jsou důvody psychologické, proč v jistém prostředí je pojetí hříchu víc nebo méně jasné?
Známe z katechismu především dvě definice hříchu: přestoupení Božího zákona a urážka Boží. Ta první definice je legální, právní, druhá je typicky náboženská. Patří k sobě, ale dají se i oddělit, a tím vzniká mnoho nesrovnalostí.
V evangeliu se udává za příklad nekajícího člověka farizeus, který se v chrámě modlí, že poukazuje na to, jak všechny předpisy Zákona zachovává, jak se postí, jak platí chrámový poplatek atd. (Lk 18,10 nn) Je symbol těch, kdo ztotožnili všecko dobré se zachováváním přikázání a všechno zlé s jejich porušováním. Jaká je jejich odměna? Vědomí, že jednali správně. A když nejednali? Zákony se mstí, ale dá se jim také vyhnout, dají se ošidit. Jsou neosobní. Ale proto také neodpouštějí. Přestupník zákona může mít zážitek tuhých trestů za hřích, ale neví, co je odpuštění.
Docela jiné důsledky plynou z biblického a náboženského pojmu hříchu jako urážky Boha Otce na nebesích. Není to slepý zákon, pravidlo, ale živá osoba. Hřích ho bolí, ale protože je to Otec, může a chce marnotratnému synu odpustit. Kdo zhřešil proti zákonu, pozná tvrdost důsledků. Kdo zhřešil proti Otci, pozná nadto něco vyššího: Boží milosrdenství. Objeví, jak je dobrý ten, ke komu se modlí.
Stává se tedy paradoxní věc. Hřích, který je odpad od Boha, nás k Bohu nakonec dovede a ukáže nám jeho pravou tvář. Liturgie velikonoční soboty používá silný výraz: šťastná vina, felix culpa. V literatuře se toto téma neustále vrací u Dostojevského. Hříšní lidé jsou nakonec Bohu bližší než tzv. spravedlivý. Způsobem skoro doktrinálním to vylíčil F. Muriac v románu ?Farizejka.? Tzv. spravedlivý znají Boha jen částečně. Ten, kdo zhřešil, udělá další, nový objev: pozná Boha, který odpouští, který je milosrdný Otec.
Ale přijde ještě další krok. Nepoznáváme Boha abstraktně jako matematické formule. Jde tu o živý zážitek. Ten proniká do života. Biblické slovo ?poznávat? má právě ten konkrétní živý smysl. Adam ?poznal? dobro a zlo, tj. prožil to na vlastní kůži. ?Poznat válku? znamená v hebrejštině mít v ní účast, zažít její pohromy, Tady je konkrétní i výraz ?poznávat Boha.? Nejde tu o školní studium teologie, ale o zážitek styku s ním. Kdo poznává Boha, nemůže ho nenapodobit.
Kdo poznal milosrdného Boha, začíná být i sám milosrdný vůči bližnímu. Přestává odsuzovat a začíná odpouštět. Ale v tom okamžiku začíná poznávat v pravé světle všecky lidi, svět, která ho obklopuje.
V tomto smyslu se musí rozumět i textům liturgie, zvláště východní, kde se mluví tolik o hříchu a kde se tolik prosí o smilování: Kyrie eleison, Gospodi pomiluj, Pane, smiluj se! Není v tom beznaděje, pochybnosti o spáse, strach, že Bůh neodpustí. K tzv. kajícím hymnům a žalmům patří právě opačné city: vědomí a jistota, že Pán Bůh stále odpouští, zážitek, jak je to krásné svou vinu vyznat právě jemu, jako rádi řekneme lékaři, co nás bolí.
Jakousi malou ilustraci k tomu podává pasáž ze vzpomínek dcery anglického humanisty, právníka a pak mučedníka sv. Tomáše Mora. Jeho dcera píše, že když byla malá, schválně dělávala nějaké chyby, aby ji otec zavolal a napomenul. Uměl to udělat tak krásně a tak taktně, že bet toho dcera skoro nemohla být. Je to jakýsi odstín toho zážitku, který mají světci, když vyznávají Bohu své hříchy. Pláčou nad nimi, ale řadí se k těm, kteří jsou ?blahoslavení plačící? (Mt 5,5).
Had sliboval v ráji lidem, že budou jako bohové, že poznají dobro a zlo (Gen 3,5). Svedl je k hříchu a poznali zlo. Evangelium nás vede k tomu, abychom poznali zlo v jeho pravé podobě, abychom dělali pokání a tím poznáváme dobro a budeme jako Bůh, i my dobří vůči lidem.
odeslat článek
vytisknout článek
