Televizní zábava dosáhla nového významného mezníku. 19. září odvysílala americká společnost CBS první díl nové reality show s názvem Kid Nation, tedy dětský národ. Jejími hrdiny je čtyřícítka dětí, nejmladší dívce je 8,5 let, nejstaršímu chlapci 15 let. Na ranči v Novém Mexiku měli během 40 dnů v dubnu a květnu letošního roku vytvořit vlastní fungující společnost se systémem vlády, obchodu a tříd; to vše s minimálními zásahy dospělých. Během této doby se kdykoliv mohli rozhodnout z natáčení odejít - jinak zde chyběl vylučovací princip, známý ze starších reality show. Do kontaktu s dětmi nemohl během natáčení přijít nikdo zvenčí. Mimo záběr ale byli přítomni rodiče, lékař i dětský psycholog.
Celá show vzbudila velký rozruch ještě před tím, než se vůbec vysílal první díl. Vlnu kritiky spustili jak zásadoví odpůrci podobného typu televizní zábavy, tak pracovníci organizací na ochranu dětí a jejich práv. Nashromáždili celou řadu kritických připomínek, začínajících u obvinění z vykořisťování dětí (pořad se natáčel v Novém Mexiku, kde se na dohlížení zákoníku práce dbá méně než v New Yorku) a končících u odsudků bezbřehé touhy po zisku. Ať už autorů pořadu nebo rodičů dětí - ti za účast svých ratolestí na natáčení získali 5 tisíc dolarů.
Cynicky bychom se mohli ušklíbnout, že bylo jen otázkou času, než producenti reality show zaměří svou pozornost na děti. Proč zrovna ony by měly být ušetřeny věčného a všudypřítomného skleněného oka? A nenahráváme kritickou diskusí o smyslu podobné reality show do rukou těm, kteří z ní mají zisk? Nejde nakonec o šikovný marketingový tah, jak pod pláštíkem kontroverze nalákat ke sledování řady diváků, kteří by se o tomto televizním pořadu jinak nedozvěděli? Jistě, je to možné. Prodávání dětí médiím není až tak nové - nejrůznější ?tradiční? přehlídky minimiss či miss maminka jsou jen obdobou téhož principu, podle kterého přihlašovali rodiče své děti do Kid Nation. Ale případ první dětské reality show s sebou přináší několik témat, u nichž stojí za to se pozastavit. Ukazují, jak problematické je naše vnímání světa médií a mýtů, které nám předávají.
Rodiče zúčastněných dětí museli podepsat rozsáhlou smlouvu, podle níž souhlasí s účastí, zříkají se jakýchkoliv případných nároků na televizní společnost a ponechávají si za své děti plnou odpovědnost, i když jsou mimo jejich dosah. To je skutečně významná inovace: od této chvíle již může jakýkoliv zákonný zástupce postrčit svého svěřence do záře kamer. Lze se jen domýšlet, co televize v tomhle směru ještě vymyslí do příštích sezon reality show. Mentálně retardované? Duševně choré? Exhumované mrtvoly?
Pochopitelně také nejde o žádné zachycování reality, byť k tomu žánrový název odkazuje. Copak ve svém skutečném životě zúčastněné děti někdy nosily vodu ze studny či pečovaly o stádo ovcí? Ano, tady se to možná naučí, ale k čemu jim to bude v jejich rodných velkoměstech? V umělém prostředí získávají umělé znalosti.
Dále: jde o televizní sestřih již proběhlých událostí. A už dlouho platí o všech vizuálních dílech, že vznikají především ve střižně. Režisér rozhoduje, které natočené záběry použije, v jakém pořadí, na co položí důraz atd. V rámci lepší čitelnosti a prodejnosti bude vytvářet ?témata a příběhy?, vyprávěcí struktury, na které jsme zvyklí. Tato témata a příběhy jsou sestavovány tak, aby z diváka vyždímaly co nejvíce emocí. Je to paradox - vystavíme děti krizové situaci, abychom se pak před obrazovkou mohli dojímat, jak statečně svůj úděl nesou či jak trpí a jsou opuštěné.
Mezi obhájci pořadu Kid Nation zaznělo tvrzení, že může jít o cenný zdroj poznání psychiky dětí. Co se ale můžeme dozvědět o dětech žijích v teráriu? V umělém prostředí se i dospělí chovají uměle, adaptují se, přizpůsobují prostředí a svému okolí. Podobné experimenty s lidským chováním, bez účasti televize, avšak za dohledu uznávaných psychologů, právě proto nedopadly nijak valně. I kdybychom přesto připustili, že tímto způsobem můžeme poznávat dětské chování, pak proč prostřednictvím televize, která jen umocňuje efekt terária? Stalo se snad dítě podobně vzácným tvorem jako například zubr, že se v našem okolí už žádné nevyskytují a nemůžeme je pozorovat ve skutečnosti?
Udajný zábavní ?sociální experiment? má i další slabiny. Jeho základní myšlenkou je, aby děti vytvořily vlastní společnost, aby ukázaly, zda jsou schopny dohodnout se mezi sebou lépe než dospělí. Budiž, proti tomu nelze mnoho namítat, podobné utopistické dětské společenství popisoval ve svých románech například Jules Verne. Ale! Za své chování jsou děti každý den oceňovány, jeden z nich vždy získá zlatou hvězdu v hodnotě 20 tisíc dolarů. Pokus nechat děti samy sobě je tak od základu falešný. Cíl jejich snažení tak stanovili dospělí podle hodnoty, které přikládají největší váhu - úspěch v očích ostatních, a především peníze.
Děti celý projekt jistě zvládnou bez trvalejších následků. Není třeba z nich dělat nesamostatné a neschopné hlupáky. Plyne to i z již odvysílaných epizod - skutečně se mezi sebou dokáží poměrně dobře domluvit, zvyknout si starat se o sebe i o slabší, vědí například, že důležitější než televize je druhý suchý záchodek. Ostatně jejich pobyt před kamerami se příliš neliší od letních táborů, které také tráví mimo své prostředí, bez rodičů, na vlastní pěst. Co ale podobné typy pořadů udělají s dospělými diváky? Odpověď je jednoduchá: posunují hranice možného, snižují citlivost a zevšedňují výjimečné.
Život pod dohledem televizních kamer může v lecčems připomínat slavný Orwellův román 1984. V souvislosti s televizí a popkulturou obecně však upozorňuje Neil Postman, že literárním vzorem naší společnosti je spíše Aldous Huxley a jeho krásný nový svět Konce civilizace. Tedy nikoliv společnost ovládaná totalitní vládou, v níž je kontrola zajišťována prostřednictvím bolesti, ale společnost kontrolovaná prostřednictvím slasti a potěšení. Stav, kdy je všem všechno jedno, žijí v příjemné otupělosti, pasivně a egoisticky a vyhledávají pouze zábavu. Ostatně Postman v tomto duchu pojmenoval i svou vlastní knihu: Ubavit se k smrti.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
