Nový portál Vatikánského rozhlasu

Nikdy v minulosti nebyl člověk konfrontován s tak masivním a různorodým proudem zpráv jako dnes, kdy se předhánějí stovky deníků, týdeníků, televizních a rozhlasových pořadů (o vesmíru jménem internet ani nemluvě). A to až do té míry, že si prakticky nelze nevybrat alespoň jeden informační prostředek, kterému se svěřit, má-li člověk ve společnosti žít. Brzo však zjistí, že se prodírá hustým pralesem domněnek, faktů i soudů, které lze jen stěží od sebe rozeznat.

Úkol podávat a vysvětlovat zprávy v různých sektorech občanského soužití je velmi často svěřen osobám, které o tom, co rozebírají, nevědí skoro nic: sestavují prohlášení a kompilují kompetentní vystoupení jiných a ujímají se pouze úkolu opakovat, zkracovat a kombinovat. Příklad z nedávné doby: Země se nevyhnutelně ochlazuje anebo otepluje? Ceny benzinu stoupají anebo klesají? A dalo by se pokračovat: každý si řekne své nebo se přidá k druhým podobně jako husy (či spíše kachny) anebo koná stylistická cvičení formulací opozičních názorů, které jsou až na nějakou tu výjimku vyumělkované. Často nepomůže ani změnit stanici či titul daného média.

Pro přiblížení dnešní situace lze použít srovnání se stavem ne tak dávno minulým. Skoro před čtvrt stoletím v září roku 1983 podávala všechna média tehdejšího socialistického bloku postupně v určitých časových intervalech přibližně následující zprávy: „Nad jižní Koreou nebylo sovětskými stíhačkami sestřeleno žádné letadlo“, potom že „žádné dopravní letadlo nebylo sestřeleno, jenom špionážní letoun nad SSSR“, a nakonec, že „jisté dopravní letadlo, které nebylo označeno výsostnými státními znaky, narušilo území Sovětského svazu“. Onen magický zápor NE, který byl jádrem všech tehdejších sdělení, jakoby je spojoval a ukazoval, že mezi jednotlivými verzemi zprávy o tragickém výpadku zdravého rozumu na straně Sovětských generálů vlastně ani není žádný rozpor. Ponenáhlu pak zprávy úplně utichly. A nakonec tedy skoro každý, pokud neposlouchal vysílání Svobodné Evropy či Hlasu Ameriky, musel pochopit a pochopil, že sestřelit dopravní letadlo s 269 cestujícími na palubě skutečně je chyba, která se ovšem přece docela dobře může stát, a navíc vlastně ani není tak úplně jasné, jak to vlastně vůbec doopravdy všechno bylo. Mistrovský výkon zpravodajské tvořivosti a indoktrinace komunistické moci.

Zdá se, že ten, kdo pamatuje chod a moc totalitních médií, má velkou výhodu před ostatními. Je ale velmi těžko sdělitelná. Mechanismus mediálního působení na člověka je stále stejný a třebaže už není - alespoň v takové míře jako kdysi - ve službách totalitního státu, může velmi snadno klamat, ba namlouvat nesmysly širokým masám lidí dál. Jeho záludnost dnes ovšem spočívá jinde. Nikoli v jednotném původu sdělení, ale v jejich mnohosti. Vrátíme-li se k případu sestřelení dopravního jihokorejského letadla sovětskou stíhačkou, dalo by se říci, že dnešní mediální podání podobného případu by se lišilo pouze tím, že by výše připomenuté zprávy, na rozdíl od těch z roku 1983, nepocházely od jediného zdroje a nebyly by pečlivě ordinovány v určitých časových intervalech, ale vyskočily by z různých zdrojů všechny najednou.

Pokud tedy jde o možnost informovat se, je na tom dnes člověk jen nepatrně lépe. Neobejde se bez kompasu předem vytrénovaného zdravého rozumu. Vzhledem k tomu však, že jedinec prakticky nemůže obsáhnout celou onu mediální mnohost či pluralitu, je možnost poznat pravdu skrze média skutečně malá. A právě tento dojem běžného mediálního konzumenta je vlastně tím nejsilnějším zdrojem a argumentem relativismu a agnosticismu, tedy ideologií, které tvrdí, že objektivní a všeobecně závaznou pravdu nelze poznat. Proto se tato ideologie nejvíce šíří v Západní, mediální kultuře. Samotná mnohost čili pluralita názorů, jež je každému zřejmá, totiž sugeruje správnost relativismu, názoru, který jinak, samozřejmě, sám sobě protiřečí, vznáší-li nárok na svou vlastní pravdivost.

Velkým lákadlem pozornosti a takřka zárukou sledovanosti zpráv je také příběh. Televizní seriály zdaleka nejsou jediným místem citového, ba i intelektuálního zaangažování diváka. Přitažlivost, vlastní příběhům, může získat i jakákoliv událost, byť je to třeba velice soukromá či okrajová záležitost jednoho či dvou lidí. Stačí jen, udělá-li se z ní tzv. kauza, příběh, pokud možno napínavý. Pak se může stát momentem sjednocení davů v jediném pocitu, názoru či preferenci.

Pojem „čtvrtá velmoc“ demokracie není čirou fikcí: fakta se často tvoří tím, že se publikují, nikoli tím, že k nim dochází, a tak jsou obyčejní lidé nuceni upřít pozornost na jedno téma spíše než na jiné a zjednodušovat své přemítání o příčinách i důsledcích faktů samotných. A ti, kteří by měli být prvními i posledními kritiky toho, co se ve světě děje, stávají se školáky jemně vlečenými od různých témat k různým vysvětlením různých událostí. Orwell napsal: „Do omrzení opakovaná věta se nepostřehnutelně stává realitou“ a později McLuhan: „Děje se nikoli to, co se děje, ale to, co je publikováno“: fakt je tvořen zprávou, nikoli samotným faktem.

Že by to všechno byla nějaká zvrácená hra opulentní společnosti založené na lžích a vzájemných švindlech? Že by to všechno byl komplot sloužící tomu, aby byl člověk zbaven každé platné jistoty a stal se vězněm změti protikladů?

Nikoli, je to především spontánní proces. Prostě jen na jedné straně žurnalisté musí produkovat, protože je to jejich živobytí. A protože to chtějí dělat dobře, jsou také tvořiví. Umějí si vybrat událost, která by mohla zajímat všechny. A prostřednictvím toho se postupně vytváří zázemí dalších témat, o která se všichni zajímat budou.

Mnozí se naivně nechávají šidit, ale mnohým dalším zůstává schopnost kritického myšlení. Snad by bylo dobré a užitečné nejenom přijímat zprávy z různých zdrojů, ale také je častěji konfrontovat s vlastním přesvědčením a nikoli slepě důvěřovat jistým takzvaným expertům, prorokům retrospektivy, kteří už stanovili to, co se mělo stát a neomylně se stane.

Konec konců, ani pokud jde o křesťanské náboženství, nejsou v mediálních výlohách zdaleka tak často vystavováni opravdoví znalci, jak by se mohlo zdát, ale spíše ti, kteří se za takové nechávají prohlašovat, aby pak prodávali názory, nad nimiž se naše babičky usmívají.

Těžko bychom si dovedli představit týden, kdyby nikde nevyšly noviny, neběžel rozhlas, televize, a nedej Bože taky internet. Nejen že by byl ohrožen chod společnosti, ale vlastně bychom spolu ani neměli o čem mluvit. Možná by to však nebylo bez užitku, objevila by se témata přirozená, objektivní a skutečně všeobecná.