Občas se prohrabuji ve starých knížkách, které už nikdo nečte a hledám, je-li tam ještě něco zajímavého. Tak mě padl do ruky i svazek s názvem ?Problémy idealismu?, vydaný v roce 1902 v Moskvě. Upoutala mě tam jména autorů, kteří se stali později slavnými a tehdy byli zřejmě ještě mladí začátečníci jako Bulgakov, Berdjajev a zvláště ten, kterého tak rád čítám, S.L. Frank. Ten tu figuruje jako autor článku ?Fr. Nietzsche a jeho etika lásky k dalekému?.
Divný název: láska k dalekému. Odjakživa jsme slyšeli mluvit o lásce k bližnímu, tj. k tomu kdo je nám blízko a ne k tomu, kdo je daleko. Dokonce se říká ironicky: Na dálku je snadné milovat i nepřátele, těžká je někdy i láska k příteli, když sedí těsně vedle mne. Co má tedy znamenat ta ?láska k dalekému?, kterou hlásá Nietzsche ve své pověstné knize ?Tak pravil Zarathustra??
Myšlenka německého filosofa je vkrátce tato. To, čemu říkáme láska k bližnímu, ve skutečnosti není nic jiného než sentimentalismus. Dojímáme se, když vedle nás někdo pláče, když má hlad, když je mu zima. Pod vlivem tohoto dojetí hledíme bližnímu pomoci. Ale nestačíme na to. Objevíme, že trpících bližních je mnoho, že nemáme tolik peněz na almužny, že svým soucitem nepomůžeme tomu, koho bolí zuby. Zastavíme se ve své blíženské lásce jenom u maličkostí a svět jde dál svou cestou bídy.
Už po staletí hlásá křesťanství lásku k bližnímu, už byly tisíce a tisíce charitativních ústavů a světu to nepomohlo. Blíženská láska není tvůrčí, je pasivní. Není motivována rozumem ale slepým citem. Proto je třeba vidět dál, upřít pozornost k něčemu dalšímu.
První stupeň je vidět na banálním příkladu. Děcko bolí zuby. Matka je lituje. Ale tím mu nepomůže. Je-li rozumná, zavede je k doktorovi, aby mu vytrhl zub. Bude to bolet, ale to nevadí. Pravá láska vidí další užitek a nejenom momentální bolest. Takových případů je při výchově mnoho. Kdo nevidí dál do budoucna, mazlí se svými miláčky a zkazí je. Ale výchova nekončí dětskými lety. Lidstvo se musí vychovávat stále. Je to zvláště povinnost vládců, těch, kdo mají vliv. Vyžaduje se od nich jistá tvrdost. Přílišná soucitnost zruinuje společenský řád,
Tuto logiku stačíme ještě pořád sledovat, i když už nám bliká poplašné světélko při zdůrazňování tvrdosti vládců. Rozumový postup se tu ještě pořád zachovává. Ale teď udělá Nietzsche ve své úvaze další krok. Ten, kdo se naučí dívat dál, než je obyčejný momentální soucit s bližním, snadno pochopí, že existuje i vyšší dobro než je dobro jednotlivce. Zájmy národa lidstva, platí víc než osoba té nebo druhé osoby. A když jsou zájmy společnosti v konfliktu se zájmy jednotlivce, morální člověk se nemusí bát jednoho člověka obětovat, aby prospěl druhým. Soucit s bližním, praví Nietzschův Zarathustra, se nesrovná s láskou k ?dalšímu?, k opravdové lásce k lidstvu.
Úvaha je pořád logická, ale výstražné znamení naší pozornosti už nejenom bliká, ale je alarmováno v nejvyšším stupni. Vzpomínáme si totiž, jak touto logikou dovedli za války pracovat nacisté a jak vyhovuje všem totalitním režimům. Tzv. rozumová úvaha dokáže všechnu mravnost převrátit v zločinnost. Cítíme to jasně, svědomí nám dosvědčuje, že se k těmto závěrům dojít nesmí. Ale jak vyvrátit rozumovou úvahu, jak dokázat, kde je v této logice vada?
O to se ve svém článku snaží ruský filosof S.L. Frank. Rozvíjí svou myšlenku na mnoha stránkách, ale jeho idea je celkem jednoduchá. Dá se povědět dokonce stručněji než logika Nietzscheho. Frank si položí na prvním místě prostou otázku: Co je předmětem lásky? Mnoho věcí mají lidé rádi: knihy, zvířata, poesii. Ale první a základní předmět lásky je osoba, ne věci nebo abstrakce. Kdo nemá rád osoby, nemiluje nakonec nic než sebe, protože věci ho přitahují jenom, když jsou jeho vlastní.
Láska k osobám však musí být také rozumná. V tom má Nietzsche pravdu. Pochválíme matku, která dá děcku vytrhnout zkažený zub, i když u toho maličký plakal. Není ovšem vždycky snadné určit, co je a co není rozumné. Proto si stanovíme všeobecné zásady, principy k rozlišení dobra a zla, dobra vyššího a nižšího. Tak se také snadno řekne, že dobro společnosti je vyšší než zájem jednotlivce.
Tyto principy jsou vzácné pomůcky, ale běda nám, stávají-li se takovými pány, že už se nepočítá s tím, k čemu byly. V Bibli dostal tento postoj farizeismus. Farizeové totiž byli jeho typickými představiteli. Sotva kdo si mohl zvolit vyšší a krásnější ideál než oni: zachovávat Boží zákon, vzít do posledních důsledků všecky jeho předpisy. Neohlížet se napravo ani nalevo při jeho aplikaci. Co jim mohl Ježíš vytknout? Jen jedno. Zapomněli a nechtěli vzít v úvahu, k čemu zákon byl: k uskutečnění láska k Bohu a bližnímu. Jako Nietzsche i oni místo bližního viděli asi ?dalšího?.
V dnešní době snad nenacházíme lidi, kteří by chtěli zachovat doslova všechny předpisy Písma, ale najdou se ti, kteří si vyrobili ideologie dokonalé společnosti, humanity, pokroku, vzdělanosti, svobody atd. Když mluví, všichni se krásně poslouchají. Když se sami pro své ideály obětují, vzbuzují náš obdiv. Horší je však, když začnou pro své ideály obětovat druhé. A běda nám, když se dostanou k moci. Pak už padají hlavy ve prospěch papírových hlav ideálů.
Společnost se tím značně zjednoduší. Ideje jsou totiž šablonovité, konkrétní bližní jsou různí, každý je jinačí. V tom je ovšem bohatost života. Láska k dalšímu teda opravdový život ničí.
Ale což když nám dá někdo tuto námitku: Nesmím tedy žít pro nic vyššího? Musím jenom pořád brát ohled na ty, se kterými se stýkám? Neexistuje tedy ideál, pro který se dá zapomenout na to úzké prostředí, ve kterém žiji a které mě dusí?
Pro křesťana je odpověď celkem prostá. Jediný ideál, který je ?další? v plném slova smyslu je Kristus, v něm je všecko dobro, všecka krása, celé nebe. Ale on přitom žije v každém člověku, se kterým se setkáváme. V něm se tedy sjednocuje láska k bližnímu i dalšímu, láska k Bohu a člověku tvoří jeden jediný životní ideál.
odeslat článek
vytisknout článek
