Naše média nevěnovala ani zmínku velkolepému setkání Benedikta XVI. s více než půl miliónovým davem italské mládeže v Loretu. A možná je to na jednu stranu dobře. Katolík se alespoň nemusel v českých médiích konfrontovat se zprávami o tom, že papež a kněží měli při mši kněžská roucha v zelené barvě, aby byl prý ?zdůrazněn ekologický rozměr? této akce. Tuto ?zajímavou? interpretaci liturgické barvy kněžských ornátů by totiž naše média od zahraničních agentur nejspíš také ? jak se říká ? zbaštila i s navijákem. I když je pravda, že ekologické prvky se na setkání v Loretu vyskytly, byť spíše v technické organizaci pobytu mladých, a potom i v nedělní papežově promluvě, určitě to nebylo důvodem toho, proč byla sobotní vigilie se Svatým otcem třetím nejsledovanějším televizním programem v Itálii (3 miliony 116 tisíc diváků).
Impozantní pestrobarevné moře mladých lidí s elánem sobě vlastním papeže nejen triumfálně přivítalo, ale také mu s napětím naslouchalo, když v rámci bohatého programu po jejich (předem připravených) otázkách odložil svoje (také připravené) odpovědi a klidně, spontánně a přesvědčivě odpovídal.
?Dojemný?, ?úžasný?, ?prostý?, ?roztomilý? ? těmito přívlastky definovali papeže mladí lidé po té, co se s ním setkali a vyslechli jeho slova. A to - na rozdíl od televizních diváků - neviděli tak dobře slzy, které se zaleskly v papežových očích, když naslouchal životnímu příběhu jedné z účastnic, která na pódiu vyprávěla o své anorexii, jež ji přivedla na práh smrti, o svém životě v nefunkční rodině, jejíž otec, pokud byl vůbec přítomen, uměl komunikovat jenom násilím. Papežovo pohnutí mohlo zaskočit nanejvýš jen některé žurnalisty. Svědectví oné 25 leté ženy bylo dojemné mimo jiné i tím, že osud této dívky dostal smysl na Světovém setkání mládeže v Římě v jubilejním roce 2000. Tam poznala společenství živých katolíků, kteří ji pomohli nalézt cestu ke světlu a naději. A přítomnost jejího sotva dvouletého synka na tomto setkání byla jakýmsi důkazem nově nastoupené cesty. Nikterak stydlivé objetí s Petrovým nástupcem, které po jejích slovech následovalo, nebylo ani z jedné strany hrané či nepatřičné.
To je jeden z kamínků obrovské mozaiky dojmů, která vznikla na tomto setkání Benedikta XVI. s převážně italskou mládeží. Obraz, který lze bez obav aplikovat na mládež celé Evropy, staví i zcela nezasvěceného pozorovatele před otázku: Jak to, že tato mládež přichází na setkání s představitelem církve, která nemá na své straně média, ani filmové producenty? Jak to, že se zaujetím poslouchá jeho slova o tom, že ?mají snít o projektech dobra, které v nich vzbuzuje Duch svatý?; radí jim, ať ?nechodí cestou pýchy, nýbrž pokory?, ať ?neposlouchají zištné a svůdné hlasy, propagující životní styl, poplatný aroganci a násilí, zpupnosti a úspěchu za každou cenu?, nýbrž ať ?preferují alternativní cesty, indikované pravou láskou, i kdyby se někomu jevily jako zpozdilé a nemódní?.
Jinými slovy, jak to, že právě katolická církev, jejíž postoje a hodnoty jsou s větší či menší shovívavostí představovány jako zastaralé čili pomýlené, má takovou sledovanost a sympatie i mezi mládeží? Proč takový zájem?
Události minulého víkendu však nabízejí odpověď, byť za pomoci srovnání, které není příliš politicky korektní z hlediska ekumenického. V Itálii se tuto sobotu skončil společný synod dvou protestantských církví, na kterém obě - metodistické a valdenské - společenství přijala rozhodnutí uznávat homosexuální partnerství a žehnat jim. Vysloužila si tím, samozřejmě, sympatie některých italských žurnalistů. Stejně jako i mnohé jiné církve a církevní společenství ve světě, když modernizovaly své přesvědčení v oblasti morálky a víry.
Čísla však hovoří jasně. Uvnitř protestantského světa v Evropě i Spojených státech prožívají nebývalý rozmach právě ta protestantská společenství, která jsou v morálních otázkách blízko konzervativní katolické církvi, zatímco ta společenství, která se přizpůsobují kultuře dominující v médiích, ztrácejí své členy a místy jim hrozí úplný zánik. Smutné porovnání úpadku protestantismu zejména v severní Evropě a úspěch konzervativních protestantů ve Spojených státech nabízejí odpověď na výše položenou otázku. Generální audience, které jsou nyní navštěvovány ještě více než ty už tak rekordní z dob Jana Pavla II. hovoří také jasně. Mladí možná ne vždycky dokáží aplikovat učení církve, ale určitě by vůbec nevěděli, co si počít s církví, která jim tvrdí, že všechno, co dělají, je vlastně OK. Jsou zkrátka naopak přitahováni církví náročnou, schopnou říci jim jasné slovo. Právě tak, jako to opět udělal papež v Loretu.
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
