Vracíme se dnes opět k setkání Benedikta XVI. s kněžími v Auronzo di Cadore během jeho dovolené v italských Dolomitech, a přinášíme další otázku, kterou během tohoto setkání zodpověděl Svatý otec. Týkala se vztahu evangelizace a dialogu s jinými náboženskými. Otázku i improvizovanou odpověď Benedikta XVI. přinášíme v plném znění.
Otázka
(č.3): Zdejší region (Veneto) se vyznačuje silným přílivem přistěhovalců, kteří z velké části nejsou křesťané. Tato situace staví naše diecéze před nový úkol evangelizace. Zůstává však určitá těžkost, protože musíme skloubit požadavky hlásání evangelia spolu s požadavky uctivého dialogu. Jaké pastorační ukazatele byste nám v této věci mohl poskytnout?
Benedikt XVI.:
Vám je tato situace přirozeně bližší. A v tomto smyslu patrně nebudu moci dát mnoho praktických rad, ale mohu říci, že při všech návštěvách ad limina, ať asijských, afrických, latinsko-amerických nebo Italských biskupů jsem s těmito situacemi neustále konfrontován. Uniformní svět už neexistuje. Zejména u nás na Západě jsou přítomny všechny kontinenty, ostatní náboženství a jiné způsoby lidského života. Žijeme v neustálém kontaktu, což nás možná připodobňuje antické církvi, kde byla prožívána stejná situace. Křesťané byly nepatrnou menšinou, hořčičným zrnkem, které teprve začínalo růst, obklopeno nejrůznějšími náboženstvími a životními situacemi. Musíme si tedy znovu osvojit to, co žili křesťané prvních generací. Svatý Petr ve svém prvním listě, ve třetí kapitole píše: ?Buďte připraveni obhájit se před každým, kdo se ptá po důvodech vaší naděje?. Takto formuloval pro normálního člověka té doby, normálního křesťana, nezbytnost kombinovat zvěstování a dialog. Neřekl formálně: ?Hlásejte evangelium každému?. Řekl: ?Musíme být schopni, připraveni podávat důvody své naděje?. Domnívám se, že toto je nezbytná syntéza dialogu a zvěstování.
Nejprve jde tedy o to, aby v nás samých byl přítomen důvod naší naděje. Musíme být osobami, které víru žijí a promýšlejí, vnitřně ji poznávají. Tak se víra v nás samých stává důvodem, stává se srozumitelnou. Meditace evangelia a jeho hlásání, homilie, katechese uschopňují lidi promýšlet víru, jsou to základní prvky v tomto předivu dialogu a zvěstování. My sami musíme víru promýšlet, žít víru a jako kněží nacházet různé způsoby, jak ji zpřítomňovat, takže naši katoličtí křesťané si budou moci osvojit přesvědčení, připravenost a schopnost podat důvody svojí víry. Toto zvěstování, které sděluje víru dnešnímu svědomí, musí mít mnohé podoby. Bezpochyby, homilie a katechese jsou formy hlavní, ale potom je mnoho dalších způsobů setkání: semináře o víře, laická hnutí, apod., kde se o víře mluví a kde si lze víru osvojovat. To všechno nás uschopňuje především žít skutečně jako bližní ve vztahu k nekřesťanům, tady převažují křesťané pravoslavní, protestanti a potom i stoupenci jiných náboženství, muslimové a jiní. První věcí je žít s nimi a rozpoznávat v nich bližní, naše bližní. Žít proto v první řadě lásku k bližnímu jako výraz naší víry. Myslím si, že už to samo je tím nejsilnějším svědectvím a také formou zvěstování: skutečně žít s jinými lásku k bližním, rozpoznat v nich, v těchto lidech, naše bližní, tak aby oni mohli vidět, že tato ?láska k bližnímu? je pro mne. Pokud k tomu dojde, budeme moci snadněji prezentovat pramen tohoto našeho jednání, tzn. že láska k bližnímu je výrazem naší víry.
V dialogu nelze přejít rovnou k velkým tajemstvím víry, protože např. muslimové, ačkoli mají určité poznání Krista, popírají jeho božství. Uznávají v Něm však alespoň velkého proroka, mají rádi Madonu. Existují proto také ve víře společné prvky, které jsou východiskem dialogu. Praktické a uskutečnitelné je tedy zejména hledání základní shody, pokud jde o životní hodnoty. I tady máme společný poklad, protože pocházejí z abrahámovského náboženství, reinterpretovaného a znovu prožitého způsoby, které je třeba studovat a na které musíme nakonec odpovědět. Avšak velká podstatná zkušenost desatera přikázání je tu přítomna a to pokládám za místo, které je třeba prohloubit. Přejít k velkým tajemstvím považuji za nesnadné a na velkých shromážděních je to neuskutečnitelné. Seménko snad může vstoupit do srdce, aby odpověď víry ve specifičtějších dialozích mohla tu a tam zrát... ale to co můžeme a máme dělat, je hledat shodu v základních hodnotách, vyjádřených desaterem přikázání, shrnutých v lásce k bližnímu a v lásce k Bohu, a takto vyložitelných v různých sektorech života. Jsme přinejmenším na společné cestě k Bohu Abrahamovu, Izákovu a Jákobovu, Bohu s lidskou tváří, Bohu přítomnému v Ježíši Kristu. A je-li tento poslední krok třeba činit při důvěrnějších setkáních, osobních nebo v menších společenstvích, cesta k tomu Bohu, od něhož pocházejí tyto hodnoty, které umožňují společné soužití, to se mi zdá uskutečnitelné i na těch největších setkáních. Mám tedy za to, že tady se uskutečňuje forma skromného, trpělivého zvěstování, které vyčkává, ale které také konkretizuje náš život podle svědomí osvíceného Bohem.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Cesty mimo Itálii
odeslat článek
vytisknout článek
