Následující postřehy se mohou zdát prosté či dokonce banální. Jsou však základem úvah o demokracii jakožto metodě, která má vztah k pravdě. Říci demokracie totiž znamená mluvit o metodě, která stanovuje pravdu; o metodě, kde je pravda určována většinovým názorem osob, z nichž se skládá společnost.
Pokud se sejde sto osob, aby vyjádřilo své mínění v nějaké otázce, není nutné, aby se všichni shodli na jednom názoru. Stačí když většina, tedy 51 z nich, manifestuje stejný postoj k problému, aby se vědělo, které řešení má být považováno za správné. Nejsou ani tak zapotřebí důvody, které opodstatňují dotyčný názor. Stačí ten názor odsouhlasit. S pravdivostí vyjádřeného názoru příliš nesouvisí ani to, zda těch, kteří mají odlišný názor, je mnoho nebo málo. Demokratická metoda se může jevit jako pohotová. Avšak jediný hlas může rozhodovat i o problému velké závažnosti.
Znamená to, že kritériem platnosti nějakého názoru by mělo být počítadlo? Kvantita zastánců daného názoru není mírou jeho pravdivosti. Kdyby se v nějakém státě rozhodlo, že bude legalizována vražda, loupež nebo zabití fyzicky postiženého, nemělo by takové rozhodnutí vůbec žádnou platnost, i kdyby bylo přijato všemi hlasy. Pravda má převahu nad svobodou jednotlivců.
Aby se zabránilo tomu, že většina osob ? třeba naprostá ? bude vykonávat bezohledně svou moc, musí se připustit, že existují určité pravdy, které ? řečeno slovy Benedikta XVI. - jsou ?nedisponovatelné?, to znamená, že nemohou být podrobeny hlasování, nezávisí na většině, která je zastává. Z toho je zřejmé, že existuje pravda silnější než hlas většiny: pravda, na jejímž základě je např. zabití nevinného člověka, byť těžce nemocného, hrůznou nespravedlností.
Současná demokratická procedura se může jevit monstrózní, a přece je kladena jako alternativa hodnotnější nebo jednoduše platná v případech, kdy je pravda považována za méně důležitou než je vůle většiny. Post-moderní demokracie se tak postupně a skoro bez povšimnutí otevírá relativismu a skepticismu. Dokud ve společnosti ještě vládly nedotknutelné morální a náboženské hodnoty a principy, představovaly nepřekročitelnou mez pro lidskou iniciativu neboli svobodu, která není normována nevyvratitelnými pravdami.
Zakladatelé demokratického státu by však nemohli vyhlásit žádnou Deklaraci nezávislosti nebo lidských práv, kdyby ji nezaložili na ?pravdě o člověku?, pravdě, která není libovolná, ale přijímaná díky existenci přirozeného zákona, dovršeného zákonem zjeveným. Jinými slovy, pravda je solidnější a důležitější než svoboda, která nemá normy. Pokud nebudeme pozornější stane se demokracie ?diktaturou relativismu?, jak to nazývá papež Ratzinger. Demokracie je moderní forma Babylonské věže, symbol lidstva, které se vyvléká ze vztahu k autoritě, pocházející od Boha, aby hlásala, že ?moc patří lidu?.
Tyto úvahy se mohou zdát trpké těm, kteří podléhají určité sortě soudobého myšlení, které sugeruje, že demokracie, ať už je chápána jakkoli, musí být považována za absolutní dobro, které bylo svěřeno lidem. A ve jménu laicismu, silně poplatného antikatolicismu a nenávisti k náboženství, stává se pak jediným ?absolutním? - a řekněme rovnou ?božským? - prvkem soudobé kultury.
Ve století, které je teprve na začátku, se proto začíná rýsovat střet civilizací, kde jsou na jedné straně církev a všichni, kteří uznávají nezbytnost zakotvit demokratickou metodu v nedotknutelné pravdě o člověku, a na druhé straně zase relativistické a nihilistické demokracie, jako například Evropská unie, která káže a šíří skepsi. Stačí pohlédnout na bioetiku. Stačí pomyslet na pseudo-demokratickou moc, kterou mohou mít prostředky masové společenské komunikace, jež formují současnou mentalitu.
Jasně se tu ukazuje, za co se mají zasazovat lidé dobré vůle.
Přeložil Milan Glaser, z deníku Il Giornale 8.8.2007
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
