Přinášíme rozhovor s mons. Matthiasem Türkem z Papežské rady pro podporu jednoty křesťanů o reakcích na dokument ?Odpovědi na otázky, týkající se některých aspektů učení o církvi?, který nedávno vydala Kongregace pro nauku víry.
Před dvěma týdny byl uvěřejněn dokument ?Odpovědi na otázky, týkající se některých aspektů učení o církvi?. Jak byl, podle Vašeho názoru, dokument přijat na straně evangelíků?
Vedle prvních reakcí, které se především v německém jazykovém prostoru vyznačovali zklamáním a podrážděností, je dost rozvážných a mnohem pozitivnějších reakcí z anglického jazykového prostoru, kde byl dokument pochopen jako podnět k dalšímu důležitému ekumenickému objasňování.
Podkladem všech kritik je koneckonců výklad výpovědí 2. Vatikánského koncilu, že tam, kde chybí historická apoštolská posloupnost biskupského úřadu a plné uchovávání eucharistického tajemství, nelze mluvit o církvi ve vlastním slova smyslu.
Dokument neříká, že evangelické církve nejsou žádnými církvemi, nýbrž, že nejsou církvemi ve vlastním slova smyslu, to znamená, jak to formuloval kardinál Kasper: ?nejsou církvemi v tom smyslu, v jakém katolická církev chápe sebe samu?.
Proč byly reakce tak prudké?
Ta kritika je na evangelické straně způsobena nedostatečným si uvědoměním toho, že se teologické ale také strukturální a institucionální obsahy, které patří k plné, viditelné jednotě církve, tedy shoda ve vyznání víry, ve svátostném životě a otázka církevního úřadu, musí brát vážně a nesmějí být odsouvány s poukazem na vlastní reformátorské principy.
Je rozdíl mezi reakcemi v Německu a na mezinárodní úrovni?
Mnohem kladnější ohlasy znám od evangelicko-luterské církve v USA, od metodistů a anglikánů.
Vedoucí biskup luteránů v USA, Mark Hanson, který je také presidentem Luterského světového svazu, objasňuje, že dokument nijak nezužuje výpověď koncilu, že odloučené církve a církevní společenství jsou použity Duchem svatým jako prostředek spásy a vyzývá k řešení stávající otázky intezivně ekumenicky, v duchu bratrství a modlitby.
Také metodistický odborník na ekumenismus, Geoffrey Wainwright bere dokument jako podnět k ekumenicky intenzivnějšímu zamýšlení se nad otázkami: ?Co je to církev? A kde ji lze nalézt?? A odsuzuje negativní pohled na dokument v mnoha tiskových prohlášeních.
Spojená metodistická církev v USA prohlašuje, že v tomto dokumentu nenalézá nic nového nebo radikálně rozdílného od klasického římsko-katolického učení o církvi. Spěchá, aby ve své odpovědi na text připomněla již ekumenicky dosažené společenství mezi metodisty a katolíky a těší se na pokračování ekumenického dialogu s katolickou církví.
Také anglikánský ekumenický odborník, biskup John Baycroft oceňuje dokument jako spíše prospěšný, protože může zdůraznit katolický náběh k ekumenickému dialogu, zvláště také, co se týká jednotícího úřadu papeže ve všeobecné církvi.
Co je podle vašeho názoru vlastním cílem dokumentu?
Jak říká jeho titul, vytkl si úkol dát odpovědi na otázky o některých aspektech týkajících se učení o církvi. Chce tedy přispět k hlubšímu pochopení toho, co je církev a opravit určité teologické odchylky a nepřesnosti. To je především reakce na katolické problémy uvnitř církve, které jsou přirozeně relevantní také ekumenicky, jako celý obsah učení víry.
Proč to bylo nyní zveřejněno?
Protože takový dokument musí být důkladně teologicky prodiskutován a nyní mohl být doveden k závěru. Já to chápu jako výzvu k prohloubenému teologickému úsilí o pojem církve v katolické církvi a v ekumeně. Teologická ekumena a ekumena společenství se tak snadno nedají rozdělit, jak se to, bohužel, často stává v ukvapených komentářích. Kdo příliš rychle přeskakuje základní obsahy víry, nakonec běží do prázdna a dosáhne opaku.
Jak je třeba nyní dále ekumenicky postupovat?
Ve Vatikánu je v současné době - především, když se myslí na evangelicko-katolický dialog - zvláštní osobní konstelace. Oba, jak papež, tak předseda Papežské rady pro podporu jednoty křesťanů, jsou teologové z Německa, ze ?země reformace?. Oba důvěrně znají evangelickou teologii a církev. A znají mnoho jejich vedoucích a představitelů osobně. Oba dali tomuto dialogu trvalé podněty. Cožpak tu nelze doufat, že tato zvláštní osobní konstelace nedá dialogu mezi katolickou a evangelickou církví nové podněty? Je to nová dějinná šance, něco jako nový ?Kairos? pro ekuménu, který pomáhá překonávat únavu z dialogu a konfesní omrzelost a zároveň stejně vytrvale a s důvěrou v tomto dialogu pokračovat.
Jaké rozhodující teologické otázky stojí nyní před ekuménou?
Hledí-li se na výsledek dialogů, lze bez váhání říci: Společenství mezi katolíky a protestanty posílilo za poslední desetiletí více než za pět století, která uplynula od reformace. Udělali bychom dobře, kdybychom si vzpomněli na pokoncilní počátky a první desetiletí evangelicko-katolického dialogu. Tento dialog byl tehdy zcela rozhodně nesen jasným směrem, hlubokým přesvědčením, že mezi církvemi je to společné větší a sahá hlouběji, než to, co rozděluje. Tato ekumenický směr musí zůstat základem našich snah, neboť se týká každé jednotlivé sporné otázky rozdělující církve. Ať už se zaměří pozornost na kteroukoliv otázku ? zda na otázku Poslední večeře, problém úřadu, pojem církve, mariologie nebo samu otázku papeže ? stále se ukazuje, že v každé z těchto otázek je cosi společného v hluboké vrstvě, která leží před každým sporem a tak zůstává ?extra controversiam?. Jediné věcné probírání kontroverzních otázek musí tedy začínat u ekumenického indikativu, to je začít u již daných společných věcí a odtud vést dál, k prověřování rozdílností a jejich ?možností smíření?. Odtud se jde k současnému bodu, především k otázce, jak chápat biskupský úřad i samu církev, jak to ostatně také ukázaly reakce na nový dokument.
Přeložil Josef Koláček
odeslat článek
vytisknout článek
