Námět setkání zní:
?Ježíš je Pán. Vychovávat k víře, k následování a k vydávání svědectví?. Je to téma, jež se týká všech, protože každý učedník vyznává, že Ježíš je Pán a je povolán, aby rostl v přilnutí k Němu, aby dával a přijímal pomoc od velkého společenství bratrů a sester ve víře. Slovo ?vychovávat? postavené do čela setkání, zahrnuje v sobě děti, chlapce a děvčata i mladé a vyhraňuje úkol, který je především vlastní rodině: zůstáváme tak uvnitř procesu, který v posledních letech charakterizoval pastoraci naší diecéze. Je důležité se především zastavit nad úvodním tvrzením, které udává tón i smysl našemu setkání:
Ježíš je Pán. Nacházíme je už ve slavnostním prohlášení apoštola Petra o Letnicích: ?Ať je úplně jasné celému izraelskému národu toto: Pánem a Mesiášem ustanovil Bůh právě toho Ježíše, kterého jste vy ukřižovali? (Sk 2,36). Analogický je závěr velkého hymnu na Krista v listu apoštola Pavla Flipanům:
?a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán? (Fil 2,11). A ještě sv.Pavel zvolá v závěrečném pozdravu prvního listu Korinťanům:
?Kdo nemiluje Pána, buď proklet! Maran atha! Přijď ó, Pane? (1 Kor 15, 22). Přidávám ještě jeden citát, který vzláště zřejmě ukazuje spojení první generace křesťanů s jejím jediným Pánem:
?Neboť i když jsou na zemi takzvaní ?bohové?... ale pro nás je jeden Bůh: Otec, od něhož pochází všechno a pro něhož jsme tu i my; a máme jednoho Pána: Ježíše Krista, skrze něhož povstalo všechno, i my? (1 Kor 8, 5-6). Tak hned od počátku učedníci poznali ve vzkříšeném Ježíšovi toho, který je naším bratrem v lidství, ale také je zcela spojen s Bohem; ten, který svým příchodem na svět a celým svým životem, svou smrtí a vzkříšením nám přinesl Boha, novým a jedinečným způsobem učinil Boha přítomným ve světě, ten tedy, který dává smysl a naději našemu životu: v Něm se totiž setkáváme s pravou tváří Boha, s tím, čeho máme opravdu zapotřebí k životu.
Vychovávat k víře, k následování a k vydávání svědectví, to znamená pomáhat našim bratřím, či lépe pomáhat si navzájem navázat živý vztah s Kristem a s Otcem. A to je od počátku základní úkol církve, jako společenství věřících, učedníků a přátel Krista. Církev, Kristovo tělo a chrám Ducha svatého, je ona věrohodná společnost, v níž jsme se zrodili a byli vychováni, abychom se v Kristu stali dětmi a dědici Boha. V ní dostáváme onoho Ducha ?skrze nějž voláme ?Abba Otče!? (Řím 8, 14-17).
Drazí bratři a sestry, denní zkušenost nám však říká, že vychovávat k víře není nijak snadné. Dnes se totiž zdá, že každá výchovná činnost je stále náročnější a nejistá. Mluví se proto o ?velkém výchovném vyjímečném stavu?, o rostoucí těžkosti, na kterou se naráží při předávání základních hodnot existence a správného chování novým generacím, jsou to obtíže, jež zahrnují školu i rodinu, ba i každou organizaci, jež si vytkla výchovné cíle. A můžeme dodat, že jde o nevyhnutelný vyjímečný stav: ve společnosti a v kultuře, které si příliš často dělají z relativismu vlastní kredo, nutně dochází k tomu, že chybí světlo pravdy, a končí se tam, že se pochybuje o tom, že život je dobrý, že lidské vztahy a závazky, jež jej utvářejí, mají hodnotu. Jak by tedy bylo možné předkládat mladším a předávat z generace na generaci něco platného a jistého, životní pravidla autentický smysl a přesvědčivé cíle pro lidský život, a to jako osoby či společenství? Proto se výchova omezuje na předávání určitých obratností nebo schopností něco dělat, zatímco se snaží ukájet touhu po štěstí nových generací tím, že se zavalují konzumními předměty a pomíjivými požitky. Tak jsou jak rodiče tak vychovatelé snadno pokoušeni zříkat se svých výchovných úkolů, ba ani nechápat, jaký je jejich úkol nebo lépe jaké poslání jim bylo svěřeno.
Avšak tato situace zřejmě neuspokojuje, nemůže uspokojit, protože zanechává podstatný cíl výchovy, kterým je utváření osoby, aby byla schopna plně žít a dát svůj přínos k dobru společenství. Proto vzrůstá na mnoha stranách požadavek autentické výchovy a znovu objevení vychovatelů, kteří jsou opravdu takovými. Žádají o to rodiče, často nezklidnění o budoucnost svých dětí, požaduje to tolik učitelů, kteří prožívají smutnou zkušenost úpadku svých škol, požaduje to společnost ve svém celku, v Italii jako v jiných národech, protože vidí, že výchovná krize uvádí v pochybnost samé základy soužití. V takovém kontextu nasazení církve pro výchovu k víře, k následování a ke svědectví Pánu Ježíši nabývá více než kdy jindy hodnotu přínosu, aby dala společnosti, v níž žijeme, vyjít z výchovné krize, která ji sužuje, a učinit přítrž malomyslnosti a oné divné ?nenávisti k sobě?, která, jak se zdá, se stala charakteristickým rysem naší civilizace.
To všechno ale nezmenšuje obtíže, s nimiž se setkáváme, když vedeme děti, nezletilé a mladé, aby se setkali s Ježíšem Kristem a navázali s ním trvalý a hluboký vztah. A právě toto je rozhodující výzva pro budoucnost víry, církve a křesťanství a tedy podstatná priorita naší pastorační práce: přiblížit ke Kristu a k Otci novou generaci, jež žije ve světě většinou vzdáleném Bohu. Drazí bratři a sestry, musíme si být vždycky vědomi, že podobné dílo nelze uskutečnit našimi silami, nýbrž pouze mocí Ducha. Je zapotřebí světla a milosti, které pocházejí od Boha a působí v nitru srdcí a svědomí. Pro výchovu a křesťanskou formaci je tedy rozhodující modlitba a naše osobní přátelství s Ježíšem: pouze, kdo zná a miluje Ježíše Krista, může uvést bratry do životního vztahu s Ním. Nikdy nezapomínejme na Ježíšova slova: ?Nazval jsem vás přáteli, protože vám jsem oznámil všechno, co jsem slyšel od svého Otce. Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a určil jsem vás k tomu, abyste šli a přinášeli užitek a váš užitek aby byl trvalý? (Jan 15, 15-16). Proto budou moci naše společesnství plodně pracovat a vychovát k víře a k následování Krista tím, že samy budou autentickými ?školami? modlitby (srov. apošt. list Novo millenio ineunte, 33) v nich se žije, že Bůh je vždy na prvním místě.
Kromě toho výchova a zvláště křesťanská výchova, totiž utvářet svůj život podle vzoru Boha, který je láska (srov. 1 Jan 4,8.16) potřebuje onu blízkost, která je vlastní lásce. Především dnes, kdy izolovanost a osamocení je rozšířeným stavem, na který není opravdovým lékem hluk a konformismus skupiny, se stává rozhodující osobní doprovázení, jež dává tomu, kdo roste jistotu, že je milován, chápán a že se mu naslouchá. Konkrétně toto doprovázení musí dávat dotknout se rukou, že naše víra není něco minulého, že může být žita dnes a že tím, že ji žijeme, nacházíme skutečně své dobro. Tak je možno nezletilým a mladým pomoci, aby se zbavili rozšířených předsudků a aby si mohli uvědomit, že křesťanský způsob života je uskutečnitelný a rozumný, ba mnohem víc rozumný. Celé křesťanské společenství je povoláno k velkému úkolu vést nové generace k setkání s Kristem: na této půdě se tedy musí vyjádřit a se zvláštní zřejmosti ukázat naše společenství s Pánem a mezi námi, naše ochota a připravenost pracovat společně, ?vytvořit síť?, s otevřeným duchem a s upřímností uskutečnit každou užitečnou sinergii (součinnost), počínaje přínosem oněch žen a mužů, kteří zasvětili svůj život adoraci Boha a přímluvám za bratry.
Je však zcela zřejmé, že výchova a formace víry, poslání vlastní a základní a prvotní odpovědnost přísluší rodině. Vždyť skrze rodinu přichází dítě na svět a udělá první a rozhodující zkušenost, že je milováno; ve skutečnosti to není jen lidská láska, nýbrž odlesk lásky, kterou ho miluje Bůh. Proto je křesťanská rodina malou ?domácí církví? (srov. Lumen gentium 11).
V další části svého projevu se Beneditk XVI. zaměřoval na konkrétní jevy, úkoly a odpovědnosti, na respektování osobnosti dětí a jejich svobody, na to, jaké vlastnosti musí mít dobrý vychovatel, ale i na škodlivé vlivy komunikačních prostředků a jak jim rodiče a vychovatelé musí čelit. A svůj proslov, zakončil slovy:
Drazí bratři a sestry, svěřuji vám tuto úvahu jako příspěvek do těchto večerů a pro práci v nastávajícím roce pastorace. Kéž nám Pán vždycky dává radost, že věříme v Něho, že rosteme v jeho přáítelství, že ho následujeme na cestě života a že mu vydáváme svědectví v každé situaci, takže můžeme, předávat tomu, kdo přijde po nás, nesmírné bohatství krásy víry v Ježíše Krista. Kéž vás ve vaší práci doprovází má láska i mé požehnání. Děkuji!
Přeložil Josef Koláček.
Další články z podrubriky Promluvy