Drazí bratři a sestry,
po svátečním období se vrátíme k normálním katechezím, i když je náměstí ještě vyzdobeno svátečně. Katechezemi se vrátíme k tomu, co jsme začali. Mluvili jsme nejprve o Dvanácti apoštolech, potom o učednících Apoštolů, a nyní o velkých osobnostech rodící se Církve, antické Církve. Naposledy jsme mluvili o sv.Irenejovi z Lyonu, dnes bude řeč o Klementu Alexandrijském, velkém teologovi, který se narodil pravděpodobně v Athénách přibližně v polovině 2.století. Z Athén zdědil výrazný zájem o filosofii, který z něho měl učinit jednoho z průkopníků dialogu mezi vírou a rozumem v křesťanské tradici. Ještě jako mladík přišel do Alexandrie, města -symbolu - onoho plodného setkání různých kultur, které charakterizovalo helénistické období. Tam se stal učedníkem Panténose, kterého pak ve vedení tamní katechetické školy nahradil. Četné prameny dosvědčují, že přijal kněžské svěcení. Během pronásledování v letech 202-203 Alexandrii opustil a utekl se do Césereje v Kapadocii, kde kolem roku 215 zemřel.
Zachovala se nám po něm tři nejvýznamnější díla: Protreptikos, Pedagog a Stromata. Třebaže to asi nebylo původním záměrem autora, je pravdou, že tyto spisy tvoří opravdovou trilogii, určenou k účinnému doprovázení křesťana na jeho cestě duchovního zrání. Protreptikos, jak říká samotný název, je ?pobídka? určená těm, kteří začínají a hledají cestu víry. Nebo lépe, Protreptikos odkazuje k jisté Osobě: Božímu Synu, Ježíši Kristu, který ?pobízí? lidi, aby se s rozhodností vydali na cestu za Pravdou. Tentýž Ježíš Kristus se pak stává Pedagogem, tedy učitelem těch, kteří se mocí křtu stali Božími dětmi. A stejný Ježíš Kristus je nakonec Didascalos, tzn. ?Mistr?, který předkládá tu nejhlubší nauku, Stromata, toto řecké slovo označuje ?koberce?. Jde totiž o nesystematickou sbírku různých argumentů, přímý plod běžné Klementovy výuky.
Klementinská katecheze ve svém celku doprovází katechumena a pokřtěného krok za krokem na jeho cestě, aby za pomoci obou ?křídel? ? víry a rozumu ? dosáhli vnitřního poznání Pravdy, kterou je Ježíš Kristus, Boží Slovo. Pouze toto poznání osoby, která je pravdou, je ?pravá gnóze? - řecký výraz označující ?poznání?, ?porozumění?. Je to budova vystavěná rozumem z podnětu nadpřirozeného principu. Víra sama buduje pravou filosofii, to znamená pravé obrácení k cestě, kterou je v životě třeba se vydat. Autentická ?gnóze? je tedy rozvojem víry, který Ježíš Kristus vyvolává v duši s Ním spojené. Klement rozlišuje dva stupně křesťanského života. První stupeň představují věřící křesťané, kteří společně žijí víru ve stálé otevřenosti k horizontům svatosti. Druhý stupeň představují ?gnostikové?, to znamená ti, kteří již vedou život duchovní dokonalosti. V každém případě musí křesťan vycházet ze společného základu víry cestou hledání, musí se nechat vést Kristem a tak dojít k poznání Pravdy a pravd, které tvoří obsah víry. Takovéto poznání, říká nám Klement, se v duši stává živou skutečností: není to pouhá teorie, ale síla života, je to jednota lásky, která proměňuje. Poznání Krista není jenom myšlenka, ale je to také láska, která otevírá oči, proměňuje člověka a vytváří společenství s Logem, s božským Slovem, které je pravdou a životem. V tomto společenství, které je dokonalým poznáním a láskou, se dokonalému křesťanovi dostává kontemplace, sjednocení s Bohem.
Klement nakonec přebírá nauku, podle níž je posledním cílem člověka připodobnit se Bohu. Jsme stvořeni k obrazu a podobě Boha, ale to je také výzva, cesta. Účelem života, posledním určením je totiž opravdové připodobnění Bohu. A to je možné díky spolu-přirozenosti s Ním, kterou člověk obdržel ve stvoření a proto je již sám o sobě obrazem Božím. Tato spolu-přirozenost umožňuje poznávat božské skutečnosti, ke kterým se člověk přimyká vírou, a prostřednictvím živé víry praktikováním ctností může dorůst až ke kontemplaci Boha. Klement tak na cestě dokonalosti přikládá mravním požadavkům stejnou důležitost jakou připisuje těm intelektuálním. Obě jdou pospolu, protože nelze poznávat a nežít a nelze žít a nepoznávat. Připodobnění Bohu a Jeho kontemplace nelze dosáhnout pouhým racionálním poznáním: za tímto účelem je zapotřebí žít podle Logu, žít podle pravdy. A v důsledku toho musejí dobré skutky doprovázet intelektuální poznání tak jako stín sleduje tělo.
Zejména dvě ctnosti formují duši ?pravého křesťana?. První je svoboda od vášní (apátheia); druhou je láska - pravá vášeň - která zajišťuje niterné sjednocení s Bohem. Láska dává dokonalý pokoj, a uschopňuje ?pravého gnostika? přinášet ty největší oběti, včetně vrcholné oběti v následování Krista a umožňuje mu stupeň po stupni vystoupit až na vrchol ctností. Etický ideál antické filosofie, tj. osvobození od vášní je tak Klementem předefinován a doplněn láskou v neustálém procesu připodobňování se Bohu.
Tímto způsobem tento Alexandrinec buduje druhou velkou příležitost dialogu křesťanského poselství a řecké filosofie. Víme, že svatý Pavel na Areopagu v Athénách, kde se Klement narodil, učinil první pokus o dialog s řeckou filosofií a ten se z velké části nezdařil. Ale řekli mu: ?Poslechneme si tě o tom až někdy jindy? (Sk 17,32). Klement nyní tento dialog obnovil a zušlechtil ho v tradici řecké filosofie na maximální stupeň. Můj ctihodný předchůdce Jan Pavel II. napsal v encyklice Fides et ratio, že Klement Alexandrijský vykládal filozofii ?jako nauku, která disponuje pro křesťanskou víru? (n.38). A došel skutečně až k tvrzení, že Bůh daroval Řekům filosofii ?jako Zákon jim vlastní? (Strom. 6,8,67,1). Řecká filosofická tradice byla podle něho takřka na stejné úrovni jako byl Zákon pro Hebrejce; byla místem ?zjevení?. Jsou to jakoby dvě řeky, které nakonec ústí do samotného Logu. Klement tak s rozhodností pokračuje v cestě toho, kdo ?podává důvody? vlastní víry v Ježíše Krista. Může posloužit jako příklad křesťanům, katechetům a teologům naší doby, které Jan Pavel II. ve zmíněné encyklice vyzýval k tomu, aby ?přijali metafyzickou pravdu a jasněji ji ukázali, aby tak mohli navázat kritický a náročný dialog se současným filozofickým myšlením? (n.105).
A na závěr si přisvojíme pár výrazů z proslulé ?modlitby ke Kristu Logu?, kterou Klement uzavírá svého Pedagoga a takto se modlí: ?Buď milostiv svým dětem; uděl nám, abychom žili v tvém pokoji, abychom byli přeneseni do tvého města, přešli přes vlny hříchu a neutonuli v nich, abychom byli Duchem Svatým a nevýslovnou Moudrostí uvedeni do pokoje - my, kteří ve dne v noci až do posledního dne zpíváme píseň díků jedinému Otci,.. Synu, pedagogovi a mistru, spolu s Duchem svatým. Amen!? (Ped. 3,12,101).
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Generální audience
odeslat článek
vytisknout článek
