Anglický spisovatel Chesterton řekl, že zázrak řeči spočívá v tom, že dovoluje člověku nejen vyjádřit své vlastní myšlenky, ale také zanechat stopu po sobě samém, tedy svou neopakovatelnou individualitu. To se netýká, pochopitelně, jen textu, ale i stylu určité osoby, gest, vystupování. Během dlouhých let života ve Vatikánu jsem se mnohokrát účastnil pracovních setkání s kardinálem Ratzingerem. Rozhovory s ním mne vždycky obohatily. Z těchto setkání mi v mysli zůstávají četné vzpomínky, které se skládají do obrazu jeho jedinečného a nezaměnitelného osobního stylu.
Když si je nyní připomínám nemohu se přitom vyhnout dojetí s ohledem na onoho kardinála, který nyní už není viděn jinak než v bílém šatu papeže a který tak o sobě samém může říci: ?Já, ale už ne já?, jak to zaznělo ve Velikonoční homilii.
Rád takto přemýšlím o Josephovi Ratzingerovi a vzpomínám na jeho osobnost a vystupování, jehož vznešenost je asi stěží dostižná: diskrétní, pozorný, římský, ale také úzce spojený se svými německými kořeny. Základem pro pochopení jeho stylu je totiž znalost jeho vlasti, Bavorska. Charakteristikou tohoto regionu stejně jako jeho osobnosti je totiž bohatá rozmanitost vlivů. Obyvatelé tohoto kraje se totiž vyznačují jak střízlivostí a plachostí charakteru, který je typický pro severní národy, tak také opravdovou vitalitou a fantasií středomořských národů.
Fůze těchto různých aspektů tvoří jednu ze specifických kvalit osobnosti Josepha Ratzingera a je jedním z důvodů hluboké důvěry a přátelství, kterými se inspirovalo tolik osobnosti nejrůznějších kruhů, i včetně Jana Pavla II. Ten totiž ve své knize Vstaňte a pojďme vyhradil budoucímu Benediktovi XVI. slova, která bych označil za svého druhu ojedinělá: ?Děkuji Bohu za trpělivost a pomoc důvěrného přítele kardinála Ratzingera.?
Jejich přátelství však není tak dávné, jak by se mohlo zdát, ale novější než se obvykle tvrdí a hlubší než se doposud psalo. K jejich setkání došlo na prvním konkláve roku 1978 hned po smrti Pavla VI. Ratzinger si Wojtylu od té doby pamatoval díky dojmu, který u něho vyvolala jeho vystoupení na generální kongregaci v době Sede Vacante. Nedivím se jeho úžasu, protože k Ratzingerově osobnosti bezpochyby patří pronikavý pozorovatelský talent, který miluje právě žasnutí. Mnohokrát jsem od něho slyšel hluboké postřehy, týkající se univerzitních profesorů a kolegů z jeho akademického období. Byly vždycky plné porozumění jejich specifických povah na základě jejich více či méně sdíleného intelektuálního zaměření.
Ideje nejsou podle Ratzingera tím, co dává osobě její tvář, ale prostřednictvím idejí se zjevuje sama osoba.
Jeho jmenování do Vatikánského úřadu, ke kterému došlo roku 1982, a nebylo ani hned, ani snadno přijato, zajisté zpečetilo vzájemnou úctu mezi těmito dvěma papeži a umožnilo vznik přátelského vztahu, ba dokonce určité osmózy či vzájemného pronikání jejich idejí, ke kterému dříve nedocházelo.
Ze své předchozí intelektuální a univerzitní zkušenosti si Ratzinger odnesl další rysy: detailní vnímání problémů, podrobné a velmi přesné analyzování otázek, intenzivně reflexivní povahu vyjadřování. Z této důvěry v rozum jistě také pochází onen optimistický postoj k lidskému myšlení a k jeho cílům, který je jakoby definitivní formou jeho osobnosti. Vezme-li se do úvahy mnohokrát vyjádřené, pevné přesvědčení o rozumnosti víry, dalo by se říci, že je ?realistou?. A odtud plyne poslední charakteristika jeho rozsáhlé spisovatelské činnosti: nepřetržitá, roztomile umíněná intelektuální pastorace, kterou nikdy neopustí.
Jeho vysvětlující a výkladový literární styl je natolik důsledný a logický právě proto, že stojí na pevném přesvědčení neustálé otevřenosti k dialogu. Důvěřuje jak v rozumnost osob, s nimiž se setkává, a v jejich schopnost nacházet pravdu, tak také v nepotlačitelnou vůli, s níž člověk poctivě usiluje o dobro. V tomto smyslu lze říci, že plně důvěřuje osobě.
Tento poslední aspekt není něčím druhotným, nýbrž osobním, otevřeným stylem, který vyjadřuje skutečnost, že pravda je vždy ?lidská? a že poznávat je specifický úkol každého člověka. Lidskému rodu není dáno privilegium vytvářet geniálními zásahy nějaké nové pravdy, ale pokojně myslet niterný ?logos? věcí ve vztahu k pravdě, která se pomalu vynořuje v průběhu osobní cesty každého z nás.
Občas se hovořilo o Ratzingerově zdánlivé křehkosti, téměř zranitelnosti, které inspirují určitou měkkost jeho způsobu chůze, jeho průzračné oslovování druhých. Výmluvnost jeho gest by nepochybně mohla vést k takovému závěru. Nebyl by však správný. Myslím, že elegance Ratzingerova vystupování není výsledkem nějakého ?formálního vychování?, ale fyzickým vyjádřením vytříbenosti jeho myšlení. Výmluvné pohyby jeho gest mají svůj původ nikoli v praxi, ani v nějaké technice chování vůči druhým, ale v samotném vývoji jeho myšlení. Jeho elegantní a účinná gesta jsou taková, protože takové je i jeho vlastní myšlení.
Charakteristickým rysem jeho stylu je zajisté opatrnost. Přitom je však třeba se oprostit od mnoha dvojznačností, které se s běžným užíváním tohoto slova pojí. Jeho postoj není rezervovaný či nerozhodný, ale je výrazem seriózního vzetí v potaz oné závažnosti, která provází autentické a hluboké poznání věcí a situací. Ty nezřídka ke svému pochopení vyžadují správný čas a zralost. Zdá se mi, že tu jde o typicky německou intelektuální serióznost, kterou Hegel definoval jako ?námahu pojmu? a kterou Tomáš Akvinský, po vzoru svého teutonského učitele Alberta Velikého, popsal jako ?svědomité a jemné zkoumání?.
Opravdová rozvážnost je aktivní, dynamická, zná vhodný čas a má svou rozhodnost, ale má také období zrání: nemůže otálet, ani mít naspěch. Již od mládí, jak přiznává, preferoval mezi velkými učiteli teologie ?obezřetné exegety?, zvláště pokud se vyznačovali svěžestí a živostí a vyhýbali se sterilní monotónnosti a otrockému opakování. Tento rozvážný postoj byl často špatně chápán, když se mělo za to, že jde o ostražitost a obezřetnost ve vystupování. To je jeho skutečné povaze zcela vzdáleno.
Ratzinger zajisté má onu zvláštní a obdivuhodnou sílu toho, kdo raději žasne než uvádí v úžas. Také proto jeho chování není výrazem delikátnosti, ale vyrovnaného jemnocitu a subtilní melancholie, takřka zranitelnosti. Jakoby jeho pohled chtěl dosáhnout odstupu a výše toho, kdo se snaží nahlédnout hlubinu lidských srdcí.
Jeho pohnutí, které je mnohem častější nežli se má za to, není citovou reakcí na věci, ale ochotou nechávat se získat úžasem z pravdy, neobvyklým a nepředvídatelným charakterem lidského tajemství.
Když jsem byl vícekrát konfrontován s touto snahou interpretovat tento rys jeho charakteru jako ?nesmělost?, vždycky jsem se ptal: jak může být nesmělá osoba tak otevřená k dialogu a tak pohotová k přijímání výzev?
Dávné teologické diskuse s Rahnerem a jinými teology, včetně vyznavačů jiných náboženství, i nedávné konfrontace s osobnostmi laicistického světa jako je Habermas a další, a to i v místech, vyznačujících se různorodostí kultur jako je Univerzita v Oxfordu, skutečně nejsou slučitelné s nesmělostí a tím méně pak s bázlivostí.
Kdo vede dialog netrpí strachem; kdo vede dialog není zaražen povykem či tichem zástupů nebo odlišných názorů. Kdo však vede dialog, musí jej umět vést, musí znát mechanismy, které hýbou míněními a musí věřit tomu, že tato konfrontace má smysl. Právě tak jako tomu rozhodně věří Ratzinger. Z druhé strany, kdo má strach rozhodně by nepronesl nikdy tak intenzivní a odvážné homilie jaké jsme slyšeli před dvěma lety při pohřbu Jana Pavla II. nebo na začátku konkláve.
Vzpomínka, kterou mám na Ratzingera, se však končí dnem jeho vstupu do Sixtinské kaple na začátku konkláve: naše pohledy se setkaly, gestem mne pozdravil a já jsem ho tam potkal naposled. Ten, kterého jsem viděl potom ? pouhé dva dny po té ? už nebyl kardinál Ratzinger, ale Papež ve svém sakrálním oděvu, v němž se objevil poprvé u okna na svatém Petru v osobě Benedikta XVI. V onom konkrétním okamžiku jsem bezděčně pochopil, že se pro něho všechno změnilo. V onom konkrétním okamžiku jsem pochopil, že jeho předchozí život se skončil, třebaže úplně nezmizel. A dnes jsem s to pochopit opravdový význam následujícího tvrzení: ?Já, ale už ne já?. Toho dne jeho osobní život s jeho obvyklým jemnocitem a brilantním rozlišováním ustoupil do pozadí, aby nechal prostor nové sakrální identitě a odpovědnosti Instituce. V Ratzingerovi se tehdy událo ono tajemství, které s sebou nese každý Papež, ba dokonce, kterým každý Papež je.
Z deníku La Repubblica 12.4.2007
přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
