Magazín francouzského deníku Le Figaro přinesl minulý víkend rozhovor s kard. Bertonem. Zaznívá v něm kritika na adresu tisku, který s oblibou dezinterpretuje Papežova slova, připisuje církvi enormní zájem o sex, homosexuály nebo potraty a naopak vynechává např. zmínky o velmi rozsáhlém sociálním a charitativním působení církve prostřednictvím tisíců katolických organizací na celém světě. ?Poselství církve je předmětem manipulace a falsifikace ze strany některých západních médií,? shrnuje kard. Bertone s tím, že jde o velmi závažný problém. Papežovy myšlenky jsou zatemňovány, komentátoři vytrhávají věty z kontextu, zkrátka vykonávají své řemeslo nepoctivě, posteskl si vatikánský státní sekretář na stránkách pařížského magazinu.
Došlo ale také na otázky, které se týkají vnitřních záležitostí církve a které vzbuzují neméně vášní. Patří mezi ně již dlouho ohlašované motu proprio, papežského dokumentu, na jehož základě bude možné bez zvláštních povolení biskupa ? jak tomu bylo dosud ? sloužit mši svatou podle misálu publikovaného v roce 1962 papežem Janem XXIII., a tedy podle ritu, ve kterém latinská církev celebrovala poslední čtyři století. Kardinál Bertone na dotaz francouzského novináře Jeana Sévilliy odpověděl:
?Hodnota koncilní liturgické reformy zůstavá netknuta. Abychom ale nepřišli o velké liturgické dědictví zanechané sv. Piem V. a aby bylo naplněno přání těch věřících, kteří chtějí navštěvovat mše sloužené podle tohoto ritu, v rámci Misálu publikovaném v roce 1962 papežem Janem XXIII., s jeho vlastním kalendářem, (třeba říci, že) neexistuje žádný platný důvod k tomu, proč by kněží na celém světě neměli mít právo celebrovat touto formou. Autorizace Nejvyššího Pontifika samozřejmě zachová platnost ritu Pavla VI. K publikaci motu proprio, které upřesní tuto povolení, dojde, ale Papež sám vysvětlí své pohnutky a rámec svého rozhodnutí. Papež také osobně vysvětlí svou vizi používání starého misálu křesťanům a zejména biskupům.?
Nutno dodat, že výběr Francie pro publikaci těchto zpráv není náhodný. Právě tam jde o takříkajíc ?horký pastorační problém.? Každý čtvrtý seminarista už nyní patří k tradicionalistickým kruhům, tzn. že čtvrtina všech kandidátů kněžství se připravuje na celebrování ve starém ritu.
Kardinál Bertone mluvil také o aplikaci základních linií koncilu v oblasti liturgie. Zmínil se o tom, že její způsoby, včetně ne vždy přesných překladů, vedly ke značnému ochuzení. Jak upřesnil, nejde o chyby v textech koncilu, ale v jednání navazujícím na některé jejich interpretace.
Abychom nezůstávali jen u slov, dodejme, že Benedikt XVI. už s vysvětlováním symboliky starého ritu začal. Když například před zaplněným Svatopetrským náměstím před dvěma dny na Květnou neděli vykládal 23. žalm, připomněl, že ve starém ritu kněz v čele procesí s ratolestmi před vstupem do chrámu nejprve zabušil na dveře procesním křížem. Jak vysvětlil Papež, je to obraz Krista, který dřevem Kříže a silou své lásky otvírá bránu mezi Bohem a světem.
Podobně citoval předkoncilní liturgii také při promluvě ke kněžím diecéze Albano 31. srpna loňského roku. V pasáži věnované svátosti křtu připomněl, že podle obřadu zděděného z prvotní církve, začíná křest otázkou: ?Co od Boží církve žádáte?? Jak dodal, v obřadu používaném v současné době v Německu ? stejně jako v našich zemích ? odpověď zní prostě: ?křest?. To ovšem ? pokračoval Benedikt XVI. ? dostatečně nevystihuje, co se vlastně žádá. Ve starém ritu odpověď zněla ?víru?, to znamená vztah s Bohem, přátelství s Bohem. ?Proč žádáte o víru,? pokračoval obřad. ?Protože si toužíme po věčném životě? [...] ?Zdá se mi ? řekl potom Papež ? že by s rodiči před křtem měl probíhat tento dialog. Ukazuje totiž, že dar této svátosti není pouhou ?věcí,? že není pouhým ?zvěcněním,? jak říkají Francouzi, ale že jde o misijní práci.?
Uvedené citace dokládají, jak málo relevantní jsou hlasy těch, kdo jakoukoliv zmínku o starém obřadu považují za selhání v pokrokové cestě, na níž se církev měla vydat po II. vatikánském koncilu. Snad by bylo lépe ? jak radí sv. Pavel ? znovu se dobře rozhlédnout po tom, co jsme v minulosti ?zkusili? a přidržet se toho, co je dobré. Snad by bylo také lépe vrátit se ke vskutku křesťanskému pojetí ?pokroku? jako růstu ke svatosti, než se křečovitě držet některých jeho forem vázaných na sociální teorie, které minulé století zpravidla prověřilo jako přinejmenším pochybné. Možná, že z této perspektivy by se otupily hroty ? v podobě jízlivých a jistě málo křesťanských poznámek ? kterými se častují zastánci obou vyhrocených stanovisek na jedinou správnou podobu liturgie.
A snad by stálo za to ještě jednou si vzpomenout, že katolický znamená všeobecný. Vždyť právě proti osvobozující šíři katolicity bylo možné rozpoznávat v dějinách některé proudy jako podezřelé nebo dokonce heretické daleko dřív, než je za takové označil učitelský úřad církve. To, co je zpravidla charakterizuje totiž není nějaká převratná novinka nebo změna, nýbrž to, že neunesou bohatství a možnost voleb, které předkládá staletími prozkoušená praxe i učení církve, a snaží se ho zjednodušit nebo prostě redukovat.
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
