Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry,
na Květnou neděli se v procesí připojujeme k zástupu učedníků, kteří s radostnou náladou provázejí Pána při jeho vstupu do Jeruzaléma. Stejně jako oni chválíme mocným hlasem Pána za všechny jeho divy, které jsme viděli. Ano, také my jsme viděli a ještě uvidíme divy Kristovy: jak přivádí muže a ženy k tomu, aby se zřekli pohodlí vlastního života a dali se cele do služeb trpícím, jak dodává mužům i ženám odvahu odporovat násilí i lži a vytvářet ve světě místo pro pravdu; jak ve skrytu přivádí muže i ženy k tomu, aby činili dobře druhým a přičiňovali se o smíření tam, kde byla nenávist, a vytvářeli pokoj tam, kde kralovalo nepřátelství.

Procesí je především radostným svědectvím, které vydáváme Kristu, v němž se nám stala viditelnou Tvář Boží a díky němuž je nám všem otevřeno srdce Boha. Vyprávění Lukášova evangelia o tom, jak byl zahájen průvod u bran Jeruzaléma, je zčásti literárně pojat jako obřad korunovace, kterým je podle první knihy královské Šalomoun oděn jako dědic Davidova království (srov. 1 Král 1,33-35). Procesí palmových ratolestí je také procesím Krista Krále: vyznáváme královskou hodnost Ježíše Krista, uznáváme Ježíše za Davidova Syna, pravého Šalomouna - Krále pokoje a spravedlnosti. Uznat jej za Krále znamená přijmout jej jako Toho, který nám ukazuje cestu, kterému důvěřujeme a kterého následujeme. Znamená to, že v Něm spatřujeme autoritu, které se podřizujeme. Podřizujeme se mu, protože jeho autorita je autoritou pravdy.

Palmové procesí je - stejně jako kdysi pro apoštoly - především výrazem radosti, že můžeme poznat Ježíše, že nás činí svými přáteli a že nám daroval klíč k životu. Tato počáteční radost je však také vyjádřením našeho přitakání Ježíši a naší ochoty jít s ním kamkoli nás povede. Úvodní pobídka naší liturgie tedy správně vykládá procesí také jako symbolický obraz toho, co nazýváme „následováním Krista“. Řekli jsme: „prosme o milost jej následovat“. Výraz „následovat Krista“ je všeobecným popisem celé křesťanské existence. V čem spočívá? Co konkrétně znamená „následování Krista“?

V počátcích, mezi prvními učedníky, byl tento smysl velmi prostý a bezprostřední: znamenalo to, že tyto osoby se rozhodly zanechat svou profesi, svoje záležitosti, celý svůj život, aby šli s Ježíšem. Znamenalo to přijmout novou profesi: profesi učedníka. Základním obsahem této profese bylo jít s mistrem, cele se svěřit jeho vedení. Následování tak bylo vnější a současně velice niternou záležitostí. Zvenčí to vypadalo jako kráčení za Ježíšem při jeho cestách Palestinou, uvnitř to byla nová existenciální orientace, jejímiž opěrnými body už nebyly záležitosti řemesla, které dávalo živobytí podle osobní vůle, ale naprostá oddanost vůli Jiného. Být Mu k dispozici je důvodem života. Jaké zřeknutí a jaké sebezapření to obnášelo, můžeme z některých scén Evangelia poznat velice jasně.

Tím se však stává zjevným, co znamená následování také pro nás a co je jeho pravou podstatou: jde o vnitřní proměnu existence. Ta si žádá, abych už nebyl uzavřen do vlastního já a nepovažoval svou seberealizaci za hlavní důvod svého života. Žádá si, abych se svobodně daroval Jinému - pro pravdu, z lásky - Bohu, který mne v Ježíši Kristu předchází a ukazuje mi cestu. Jde o základní rozhodnutí: nepovažovat již užitek a výdělek, kariéru a úspěch za poslední smysl svého života, nýbrž přijmout za autentická kritéria pravdu a lásku. Jde o volbu, zda žít pouze pro sebe sama anebo se darovat něčemu většímu. Mějme dobře v patrnosti, že pravda a láska nejsou abstraktní hodnoty. V Ježíši Kristu se staly osobou. Následuji-li Jeho, vstupuji do služeb pravdy a lásky. Ztratím-li se, naleznu se.

Vraťme se k liturgii a k palmovému procesí. Liturgie při něm užívá Žalmu 24 (23), který byl i v Izraeli zpěvem do průvodu a používal se při výstupu na chrámovou horu. Žalm podává tento výstup jako niterný, jehož je ten vnější obrazem, a vysvětluje nám tak znovu, co znamená vystoupit s Kristem. „Kdo vystoupí na horu Páně?“, ptá se žalmista, a podává dvě podstatné podmínky. Ti, kteří vystupují a opravdu chtějí dojít nahoru, dostat se až do pravé výše, musejí být osobami, které se ptají po Bohu. Osobami, které pátrají kolem sebe a hledají Boha, hledají jeho tvář. Drazí mladí přátelé, jak je dnes důležité právě toto: nenechat se jednoduše unášet životem sem a tam, nespokojit se s tím, co si všichni myslí, říkají a dělají. Pátrat kolem sebe při hledání Boha. Nedopustit, aby se z našich duší vytratila otázka po Bohu. Touha po tom, co je větší. Touha poznat Jeho - jeho Tvář.

Další velmi konkrétní podmínkou tohoto výstupu je toto: na svatém místě může stanout ten, „kdo má nevinné ruce a čisté srdce“. Nevinné ruce jsou ruce, které nejsou užívány ke skutkům násilí. Jsou to ruce, které nejsou špinavé od korupce a úplatků. Čisté srdce. Kdy je srdce čisté? Čisté srdce je to, které nepředstírá a nešpiní se lží a přetvářkou, ale které zůstává průhledné jako pramenitá voda, protože nezná dvojakost. Čisté srdce je takové, které se neodcizuje opojením z rozkoší, srdce, jehož láska je pravá a nikoli jen momentální vášeň. Nevinné ruce a čisté srdce: kráčíme-li s Ježíšem, vystupujeme a nacházíme očištění, které nás dovede opravdu k oné výši, ke které je člověk určen: k přátelství se samotným Bohem.

Žalm 24 (23), který hovoří o výstupu končí liturgií vstupu do bran chrámu: „Zdvihněte, brány, své klenby, zvyšte se prastaré vchody, ať vejde král slávy.“ Ve staré liturgii Květné neděle přišel kněz před kostel a žerdí procesního kříže silně zaklepal na dosud zavřenou bránu, která se na toto zaklepání otevřela. Byl to krásný obraz tajemství samotného Ježíše Krista, který dřevem svého kříže, silou své darující se lásky, klepe ze světa na bránu Boha, ze strany světa, který nedokázal najít vstup k Bohu. Ježíš otevřel bránu Boha křížem, bránu mezi Bohem a lidmi. Nyní je otevřena. Avšak Pán klepe i z druhé strany svým křížem: klepe na brány světa, na brány našich srdcí, která jsou tak často a v tak velkém počtu před Bohem uzavřena. A mluví k nám více méně takto: pokud ti důkazy, které ti Bůh ve stvoření dává o své existenci, nestačí k tomu, aby ses mu otevřel; pokud tě slovo Boží a poselství Církve nechávají lhostejným - pak pohleď na mne, na Boha, který se pro tebe stal trpícím, který osobně trpí s tebou - pohleď, že já trpím z lásky k tobě a otevři se mně i Bohu Otci.

Toto je výzva, kterou nyní necháme proniknout do našeho srdce. Kéž nám Pán pomůže otevřít bránu srdce, bránu světa, aby On, živý Bůh, mohl ve svém Synu vstoupit do této naší doby, vejít do našeho života. Amen.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie