Moderní liberální společnosti v Evropě a Severní Americe mají tendenci oslabovat vlastní identitu. Mnohé opěvují svůj pluralismus a multikulturalismus, přičemž mají za to, že jejich identita spočívá vlastně v tom, že vůbec neexistuje. Skutečností však zůstává, že národní identita je stále jakousi DNA všech soudobých liberálních demokracií. Odmítnutím Ústavní smlouvy EU v důsledku francouzského a holandského referenda z roku 2005, chtěli obyčejní občané znovu říci elitám, že nejsou ochotni se zříci svrchovanosti a národnostního státu.
Národní cítění Evropanů je často ambivalentní. Staré evropské identity však odolávají. Občané stále silně cítí, co znamená být Brity, Francouzi, Holanďany či Italy apod. A národní identity v Evropě zůstávají na rozdíl od Ameriky stále na etnické bázi. A ačkoli se všechny Evropské země, stejně jako USA, snaží garantovat rovnost formálního a politického občanství, je zřejmé, že vnímat tuto rovnost, není zdaleka tak jednoduché a to právě z důvodů přetrvávající etnické soudržnosti.
Velká část evropských zemí se snaží koncipovat multikulturalismus jako rámec soužití jednotlivých odlišných kultur spíše než jako mechanismus přechodu k integraci nových přistěhovalců do převládající kultury (což Amartya Sen definoval jako ?pluralitu monokulturalismů?). Ztroskotání evropského projektu lepší integrace muslimů je časovanou pumou, která již nastartovala terorismus. To nezbytně vyvolá mnohem agresivnější bumerangový efekt populistických skupin s rizikem, že bude vydána všanc samotná evropská demokracie. Řešení tohoto problému bude vyžadovat dvojí přístup: bude zapotřebí, aby jak menšiny přistěhovalců, včetně jejich potomstva, tak hlavní národnostní komunity změnili svoje chování.
Prvním krokem je uznat, že starý multikulturální model neměl úspěch a že namísto něho je zapotřebí energičtější snahy o integraci mimozápadních etnik do společné liberální kultury. Starý multikulturální model byl totiž založen na uznání práv skupin. V důsledku špatně chápaného respektu ke kulturním odlišnostem, někdy posilovaném postimperiálním pocitem viny, tak byla kulturním komunitám přiznána nepřiměřená autorita. Civilizace evropského osvícenství, jehož dědičkou je soudobá liberální demokracie, nemůže být kulturně neutrální, poněvadž liberální společnosti kultivují určité hodnoty, a to ty, které se týkají důstojnosti jednotlivců. Kultury, které tyto předpoklady nepřijímají, si v liberální demokracii nezasluhují tutéž ochranu. Příslušníci komunit přistěhovalců a jejich potomci sice mají nárok na stejné zacházení, ale jako jednotlivci a nikoli jako příslušníci jiných kulturních komunit.
Další klíč k rozluštění problému integrace muslimů se pojí s očekáváním a jednáním většinových evropských komunit. V důsledku dějin 20. století totiž jakákoli diskuse o národní identitě přivádí jednotlivé země do rozpaků, zejména Německo. A přece je to diskuse, kterou je třeba otevřít, právě ve světle nových odlišností, které poznamenávají starý kontinent. Pokud totiž současní občané nebudou přikládat svému občanství vážnost, kterou si zasluhuje, jak mohou očekávat, že to budou činit noví přistěhovalci?
V Evropě existují různí činitelé, kteří přispěli k vytvoření národních identit a nezakládají se na etnickém či náboženském původu. Tím nejproslulejším je francouzské republikánství, které odmítá uznat různé komunitní identity a za pomoci státní moci se snaží francouzskou společnost homogenizovat. Francie, následkem šířícího se terorismu a pouličních výtržností, zahájila debatu o tom, proč tento model integrace selhal. Částečnou odpovědí by mohlo být, že Francouzi samotní odmítli starý pojem občanství favorizujícího speciální verzi multikulturalismu. Velká Británie zaznamenala v posledních letech značný nárůst imigrace, zvláště té, která pochází z nových členských států EU, konkrétně z Polska, a její vláda se snaží napodobit USA tím, že tento fenomén považuje za klíčový faktor dynamiky své ekonomiky. Přistěhovalci jsou vítaní, dokud pracují a nějak zvlášť si neužívají blahobytu. Ve velké části dalších evropských zemí však způsob spojení zákoníku práce a velkodušných sociálních podpor způsobuje, že přistěhovalci přicházejí hledat nikoli práci, ale dobré živobytí. Mnozí Evropané mají za to, že menší sociální jistoty v USA, odnímají chudým jejich důstojnost. Pravdou je však opak: důstojnost je zaručena prací a přínosem, které jednotlivec nikoli bez sebezapření nabízí celé společnosti.
Dilema imigrace a identity se tedy nakonec sbíhá do širší otázky nedostatku hodnot postmoderní doby. Askeze relativismu učinila velice svízelným tvrzení a prosazování hodnot a to právě těch společných, jejichž uznání je požadováno po přistěhovalcích jako podmínka obdržení občanství. Navzdory opěvovaným neomezeným odlišnostem a toleranci, tak na postmoderní společnost doléhá obtíž dohodnout se na podstatě šťastného soužití, po kterém touží. Přistěhovalectví nám tak klade obzvlášť důrazně otázku Kdo jsme?, jak ji svojí knihou klade Samuel Huntington. Chtějí-li postmoderní společnosti otevřít serióznější diskusi o identitě, budou muset odhalit pozitivní ctnosti, které definují příslušnost k širší společnosti. Jinak riskují to, že budou přemoženy těmi, kteří si jsou svou vlastní identitou jistější.
Z deníku Avvenire 27.3.2007 přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
