Evropská unie oslavila 50. výročí svého vzniku a nikdo nejásá. Dokonce ani politici. Nebo se alespoň tak tváří. V jistém smyslu je to tak správně, protože Evropa jako politický projekt, který má sloužit všem, je úkolem a posláním.
?Mezi mnohými panuje dojem, že některé kapitoly evropského projektu byly ?sepsány?, aniž by byla brána v úvahu očekávání občanů,? ? řekl papež tuto sobotu u příležitosti výročí podepsání Římských smluv. A padla přitom i další slova: o křesťanství jako nikoli jediném, ale přesto podstatném prvku evropské identity, kterou Evropa sama zpochybňuje až do té míry, že vykazuje příznaky ?svérázné apostaze od sebe samé?; a také o tom, že ?z demografického hlediska vykročila Evropa na cestu rozloučení se s dějinami?. Kritický tón papežovy promluvy, která však obsahovala i povzbuzení ke skutečnému budování společného evropského domu, souznívá s obsahem dopisu, který zaslalo deset mezinárodně uznávaných intelektuálů, včetně našeho Václava Havla, představitelům členských států Evropské unie k jejímu svátku. Vytýkají jim neschopnost jasně se vyslovit a konkrétně jednat tam, kde je třeba, např. v Dárfúru. Něco takového však bude možné jedině tehdy, jak také řekl v sobotu papež, uzná-li ?Evropská unie existenci trvalé a stabilní lidské přirozenosti za zdroj práv společných všem jednotlivcům, včetně těch, kteří existenci lidské přirozenosti popírají?. Toto, dalo by se říci, programové prohlášení nové Evropy, bude, samozřejmě, většinou mediálních komentátorů zapomenuto anebo v lepším případě bagatelizováno, a tak odstaveno na vedlejší kolej, jak už se ostatně stalo v některých italských denících, vycházejících v neděli. Doufejme, že u politiků samotných bude mít větší úspěch než u novinářů.
To co platí pro Evropskou unii, týká se však v této souvislosti i domácí politické scény. Pohled na ni, jak se nabízí českému občanovi, je poněkud neutěšený. U mnohých z těch, kdo nejsou politiky, panuje přesvědčení, že být politikem není počestné zaměstnání. Patrně ne vždy stojí v pozadí tohoto přesvědčení sociální či rovnou socialistická závist jeho příjmů. Protože však toto přesvědčení neplyne a nemůže plynout ze samotného pojmu ?politik?, ?politika?, je třeba se ptát: odkud se bere? A jestli není tak trochu i českým specifikem? Souvisí to bezpochyby s vlivem médií.
Jakkoli je obecný pojem média diskutabilní, protože nikdo nemůže mít přehled o všech sděleních, která média denně přinášejí, nelze se bez tohoto pojmu obejít, má-li být analyzováno obecné povědomí o té či oné věci. Kdosi kdysi řekl, že média jsou hlídacími psi demokracie. K mediálnímu bontonu opravdu patří ona moralizující nota. Tento tón však ? mimo jiné - buduje také velice alibistické sebevědomí, které se zakládá na špatnosti těch druhých. A nejvhodnějším opěrným bodem tohoto falešného sebevědomí je, samozřejmě, politik, protože k němu mají všichni vztah a přitom zůstává příslušníkem menšiny. Obraz politika má to nejširší uplatnění při tvorbě obecného povědomí, protože se ? právem - každý cítí oprávněn vyjadřovat se k tomu, jak si počíná. Určitá kritičnost vzhledem k působení politiků není výhradně škodlivá, protože chrání politiky - a sekundárně vlastně i občany - před jejich idolatrií čili zbožštěním. Za povšimnutí však stojí otázka: na základě jaké morálky je vlastně v médiích činnost politika posuzována? Nebo se snad může novinářská nezávislost zakládat na něčem jiném než na morální vizi? A kdo všechno se vlastně může nebo má s touto vizí ztotožnit?
V médiích, bohužel, nevládne presumpce neviny, takže je velmi často třeba se ptát, zda média nejsou spíše neurotickými či hysterickými ratlíky než cvičenými hlídacími psy. V každém případě se mohou média, prostřednictvím konkrétních osob, stát také komplici politických a jiných sil, jejichž rozložení na mediální scéně však oproti té politické není vůbec zřejmé. Naproti tomu politikové se rozhodli pro průhlednost a svou politickou příslušností tak přijali roli terčů veřejného mínění.
Nemůže to však znamenat, že by se politici, neřku-li orgány činné v trestním řízení, měli podřizovat míněním, vyprodukovaným několika jednotlivci, jenom proto, že jsou prorostlá stejnými frázemi a klišé. Argument typu ?jedna paní povídala? přece nemůže být dostatečným důvodem k jednání institucí. Přesně to se ovšem děje na úrovních národních, ba i mezinárodních. Je to ovšem ta nejlepší cesta k obecné anarchii.
Nejen v českém prostředí se totiž vyskytuje přesvědčení, které tvrdí, že ?synonymem obecného dobra je kompromis?, jak to vystihl rovněž tuto sobotu papež. Tento ?pragmatismus se prezentuje jako vyvážený a realistický, ale není takovým, a to právě proto, že popírá hodnotovou a ideovou dimenzi, která je vlastní lidské přirozenosti?. Existují zkrátka skutečnosti a pravdy, které nelze podřídit kompromisu. A přesně to je to poselství, které by si měli promyslet nejen politici, ale možná především žurnalisté, kteří jsou diktatuře kompromisu vystaveni neméně.
A ani tak nezáleží na tom, že jej formuloval papež.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
