Od 23. do 25. 3. se v Římě koná konference "Hodnoty a perspektivy Evropy" k 50. výročí Římských smluv, kterými bylo založeno Evropské hospodářské společenství, z něhož se později zrodila Evropská unie. Mezi účastníky římské konference budou také zástupci České biskupské konference nebo zástupci řádů a dalších církevních institucí. Konference, které se účastní také Vatikánský sekretář pro vztahy se státy arcibiskup Mamberti, bude zakončena sobotní audiencí jejích účastníků u Svatého otce Benedikta XVI.
Myšlenka sjednocení Evropy se od počátku setkávala s podporou Petrova nástupce, třebaže Svatý stolec, samozřejmě, nikdy neusiloval o členství v politických strukturách EU.
?Nic není ztraceno v míru, ale všechno je ztraceno ve válce." - to jsou slova pronesená Piem XII. v srpnu 1939 kdy se obrací na všechny národy, ale především k srdci Evropanů. Apeluje na ?sílu rozumu a duši Evropy, která je dílem víry a genia křesťanství". Po dramatických zkušenostech z druhé světové války žádal křesťany, aby postavili novou Evropu a v roce 1948 píše, že ?celá řada důvodů vybízí evropské národy k tomu, aby se sjednotili ve federaci?. Sám s nadšením podporoval první kroky ekonomického a politického procesu, které vedly k vytvoření Evropské unie. V jeho projevech však od začátku nechyběl také opatrný, ba kritický tón, jak ve vánočním projevu z roku 1953, kdy Pius XII. mimo jiné řekl:
?Vybízíme křesťanské politiky, aby byli aktivní ve vnitřních záležitostech svých zemí. Pokud uvnitř národa nepanuje řád, je zbytečné očekávat spojení Evropy a zajištění míru ve světě.?
Roku 1957, kdy byly Francií, Itálií, Německem, Holandskem, Belgií a Lucemburskem podepsány Římské smlouvy, pak Pius XII. poukazuje na to, že ?křesťanství, které bylo kvasem Evropy, je i dnes tím nejcennějším poselstvím hodnot, jejichž dědicem Evropa je?.
Vystoupení papeže Jana XXIII. v kontextu evropského sjednocovacího procesu se dále nesla v čistě pastoračním duchu. V obtížných letech, kdy byla postavena Berlínská zeď, vydává v roce 1963 encykliku Pacem in terris, ve které poukazuje na absolutní hodnotu člověka a na nesmyslnost války. V Evropě rozdělené železnou oponou vybízel věřící, aby překonali bolestivá rozdělení mezi minulostí a současností. Jan XXIII. také žádá Evropu, aby se neizolovala, ale aby byla solidární k národům na ostatních kontinentech.
Také Pavel VI. během svého pontifikátu sledoval evropskou myšlenku. Jeho příspěvkem ke snahám o sjednocení Evropy je např. prohlášení svatého Benedikta patronem Evropy v roce 1964, čímž připomněl křesťanské kořeny evropského kontinentu, který se mezitím začal vzdalovat od charakteristických principů své kultury:
?Je to velký a důležitý bod, který se dotýká existence a konzistence naší staré a stále živé společnosti, jejíž kořeny dnes tak velmi potřebují novou mízu, od kterých pochází všechna její síla a krása: křesťanské kořeny.?
Papež Pavel VI. je přesvědčen, že spojení Evropy je nejefektivnějším způsobem, jak zaručit mír a rozvoj a tuto koncepci předložil v encyklice Populorum Progressio. Obnovil přitom diplomatické kontakty s komunistickými zeměmi a Svatý stolec se dokonce účastnil Konference pro bezpečnost a spolupráci v Evropě v Helsinkách roku 1972. Zde byl právě zásluhou Vatikánu do závěrečných dokumentů konference zařazen požadavek náboženské svobody. Pavel VI. zdůrazňuje, že křesťanské poselství je ?myšlenkový odkaz? Evropy a žádá starý kontinent, aby se otevřel spolupráci s Afrikou.
Pontifikát Jana Pavla II. byl výjimečný už od svého počátku. 16. října 1978 se Petrovým nástupcem, stal polský kardinál, třicet let po komunistickém převratu v jeho vlasti. V době, kdy ještě nikdo nevěřil v možný pád Berlínské zdi, měl již papež Wojtyla svou prorockou vizi: kontinent spojený politicky a především duchovně. Polský papež se svého cíle snaží dosáhnout s odvahou, skrze gesta a symboly, jako jsou cesty do jeho rodné země, prohlášení sv. Cyrila a Metoděje patrony Evropy a historické setkání s ruským premiérem Gorbačovem v roce 1989. Právě tento rok pádu Berlínské zdi se jeví Janu Pavlu II. jako předěl, jako moment zlomu pro obnovení křesťanské identity Evropy. Upozorňuje však přitom na překážky, jakými jsou materialismus, konzumní způsob života a odkřesťanštění. Papež Wojtyla také zdůrazňoval, že duchovní dědictví starého kontinentu se může vytratit nárůstem nacionalismu, který jak ukázal Balkánský konflikt, představuje destruktivní sílu, ze které se Evropa dodnes vzpamatovává.
Jan Pavel II. sice podpořil jednotnou evropskou měnu, ale především žádal o sjednocení hodnot a obával se ztráty křesťanské tradice.
?Svatý stolec vždy podporoval spojení Evropy na základě společných hodnot, které jsou součástí jejích dějin.?
Preambuli Evropské ústavní smlouvy, která nezmiňuje křesťanský původ evropské civilizace, okomentoval Jan Pavel II. s neskrývanou hořkostí poukazem na to, že kořeny, ze kterých jsme vyrostli, není možné vytrhávat.
Boží prozřetelnost chtěla, že po papeži z Polska nastoupil papež z Německa. Již volba jeho jména Benedikt XVI. ukazuje, jak je pro tohoto Petrova nástupce důležité duchovní dědictví starého kontinentu a znovu objevení hodnoty křesťanství především v době rostoucí sekuralizace, ideologie usilující o úplné vyloučení náboženské dimenze z veřejného života. Během audience pro účastníky sympozia pořádaného Evropskou lidovou stranou v březnu loňského roku Benedikt XVI. mimo jiné řekl:
?Doceněním svých křesťanských kořenů, bude Evropa schopna nabídnout bezpečnou orientaci v rozhodování svých občanů a národů, posílí jejich vědomí příslušnosti ke společné civilizaci a nasytí všeobecnou snahu vyřešit aktuální problémy pro dobro budoucnosti.?
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
