Přesně před 70. lety, roku 1937 byly vydány dvě zásadní encykliky proti dvěma totalitarismům. Rychle po sobě, nejprve 14. března a pak 19. března vydal papež Pius XI. své okružní listy
Mit brennender Sorge o ?nelidské ideologii národního socialismu? a
Divini Redemptoris o ?omylech a přečinech komunismu?. Pro Vatikánský rozhlas hovořil o významu těchto encyklik z hlediska dneška
o. Pietro Scoppola:
K vydání těchto dvou dokumentů došlo v poněkud dramatické atmosféře, která již dávala tušit blížící se válku. Tragická událost, která dominuje dějinám 20. století, a papež, který podává písemně svoje rozhodné odsouzení dvou totalitarismů, ?dvou světských náboženství?: z jedné strany komunismu encyklikou Divini Redemptoris a z druhé strany nacismu encyklikou Mit brennender Sorge. Dvě působivé encykliky: ta proti komunismu možná poněkud přísnější a důraznější než ta proti nacismu, jehož plody v té době ještě nebyly tak evidentní jako ty komunistické. Odsouzení Pia XI. je velice významné a je mimo jiné jakousi předehrou k oné encyklice, která nebyla publikována, protože Pius XI. mezitím zemřel, encyklice Humani generis unita proti německému relativismu. Nyní vyšla znovu na světlo díky nedávnému bádání. Tajné vatikánské archívy, včetně dokumentů z doby pontifikátu Pia XI., které až donedávna nebyly známy, byly zpřístupněny odborníkům, takže vycházejí na světlo mnohé nové prvky, velmi zajímavé pro dějiny tohoto pontifikátu.
Jaký ohlas měly tyto encykliky?
Měly velký ohlas v těch prostředích, do nichž mohly proniknout, protože ? a na to nezapomínejme ? jak komunistický režim v Sovětském svazu, tak nacismus neznaly svobodu tisku a neexistovala tam svobodná výměna idejí. Samotní biskupové a kněží se ve svých nedělních kázáních snažili nikoho nevyprovokovat. V Rusku byla navíc v pohybu náboženská persekuce. Ohlas obou encyklik byl silný na úrovni vedoucích společenských tříd, nakolik byly vůbec informovány, ale na úrovni velkých lidových mas byla známost prakticky znemožněna nedostatkem svobody, nedostatkem volného oběhu idejí.
Jak rozumět nyní, po sedmdesáti letech, ohlasům, které vyvolala publikace těchto dokumentů?
Jsou to encykliky velkého významu, protože demaskování fenoménu světského náboženství ? nároku politiky stát se v lidském životě vším a pohltit do sebe i jeho náboženskou dimenzi ? tedy odsouzení této koncepce má velký význam pro dobu, kdy bylo vysloveno, ale současně je také varováním pro budoucnost. Ještě dnes jsou tyto encykliky opěrným bodem hodnot demokracie a svobody.
Tyto dvě encykliky byly vydány jen s minimálním časovým odstupem?
Je v tom určitá symetrie, snaha po symetrii. Odsouzení pravicového totalitarismu, nacismu, provází odsouzení totalitarismu levicového, komunismu, takže byly položeny na stejnou úroveň režimy, které si nárokují zpolitizovat všechno a udělat z politiky absolutní hodnotu pod vedením leaderů, kteří mají absolutní moc, jakými byli z jedné strany Stalin a z druhé Hitler.
K jakým úvahám nás může přivést četba těchto encyklik dnes?
Čteme-li je dnes, vyvolávají spíše úzkost, dávají pochopit a pocítit, jak velké byly tragédie století, které nedávno skončilo: druhá světová válka, největší tragédie lidských dějin se svými 50 miliony mrtvých, za něž nesou společnou odpovědnost oba totalitarismy. Z druhé strany tyto dva dokumenty otevírají budoucnost tím, že ukazují cestu jejich možného překonání a kladou předpoklady požadavku důstojnosti lidské osoby. Jsou to témata, která pak přejal a rozvinul Pius XII. v proslulých poselstvích z posledních válečných let, poselstvích, v nichž se Církev výslovně staví za demokracii jako privilegovaný režim, zaručující důstojnost člověka.
Přeložil Milan Glaser
odeslat článek
vytisknout článek
