Kdo sleduje tisk a všeobecný tok informací v Itálii setkává se již několik měsíců s nepřetržitým proudem vystoupení nejrůznějšího druhu, přímo či nepřímo spojených s diskusí o volném partnerství. Kdo pracuje ve světě společenských sdělovacích prostředků, snadno si povšimne, že tato vystoupení mají často objektivní základ, ale je také pravda, že se nezřídka projevuje i snaha rozšířit, ba někdy i obměnit nebo manipulovat slova, texty či úmysly ?protivné strany?. Manipulace je způsobena někdy jednostrannou zaujatostí, jindy je úmyslná a vypočítaná. Nakonec se zdá, že se stále více stáváme vězni uzavřeného kruhu: zaujmout postoj naslouchání a respektu k těm, kdo mluví, je stále obtížnější; porozumění pravým úmyslům druhého je prakticky nemožné. ?Dialog? se dnes jeví jako prázdné slovo. Mnozí by chtěli tuto situaci napravit, ale nevědí odkud začít: bojí se, že budou zmanipulováni, jakmile otevřou ústa. Šíří se pocit bezmocnosti.
Možná, že někdo má radost z nepopulárnosti, která z toho plyne pro Církev. Malichernost a krátkozrakost takovéhoto postoje jsou příliš opovrženíhodné, než abychom se jimi zabývali. Protože problém se týká nás všech, celé italské společnosti, nejen těch, kteří jsou zataženi do hry ? v tomto případě Církev a její představitelé. Jde o naši společnou schopnost vést konstruktivní debatu o důležitých tématech v perspektivě obecného dobra, aniž bychom se nechali uvěznit v protikladech, z nichž není východisko.
Stává se proto nyní naléhavou velká schopnost sebekontroly našich reakcí, bdělá pozornost a nezvyšování tónů, respektování toho, co daná osoba řekla a říci chtěla, a zachovávání kontextu a povahy dokumentů. Je třeba určitého, trochu mimořádného úsilí vzhledem k tomu, že sama situace se dostává mimo běžný řád; úsilí o profesionální etiku žurnalistů a jejich vedoucích, o vzájemnou otevřenost mezi různými politickými a sociálními postoji.
Taková řeč se může jevit jako moralizování. Kdo však pracuje ve světě médií ví, že je velice věcná. Aniž by bylo třeba zabývat úmyslným vytrháváním gest a slov druhých z jejich kontextu, týká se tato řeč volby argumentů, titulků, nabídky a vedení debat. Kam chceme dojít? Již mnohokrát se Církev projevila jako živá a pozorná složka života italské společnosti, než aby si někdo mohl myslet, že je dobré, když zůstane stát na okraji anebo se odmlčí. Problém je však širší a týká se všeobecné degradace schopnosti civilně a konstruktivně se konfrontovat v perspektivě obecného blaha. A to je problém, který se jako takový týká absolutně všech: katolíků i laiků, věřících i nevěřící, a nikdo si nemůže myslet, že je mu cizí.
Také Vatikánský rozhlas nemíní stát stranou a snaží se přispět věrností a odvahou, ale vždycky s nezbytným úsilím respektovat stanoviska a úmysly druhých. Je to nutná a povinná každodenní snaha o to, aby zařazení Církve do naší společnosti mohlo být lépe pochopeno ve své pozitivní nabídce a službě pro dobro všech.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
