?Jak mám vykládat ve škole o Adamově vzpouře, o dědičném hříchu??, povzdychl si jeden katecheta. ?Vždyť mě to dnes ani malí nevěří a já nevím, jak bych jim to měl podat, aby to bylo přijatelné.?
Jistě to není povzdech ojedinělý. Způsob, jak se o tom tématu mluvívalo dříve, nám rozhodně nevyhovuje. Moderní teologové v něm odhalili vícero nepřesností, které kazí celkový pohled na toto dogma.
Nebylo by tedy lépe, říká se, kdyby se o něm raději mlčelo? Vždyť snad není tak důležité. Křtem se přece dědičný hřích odpouští. Pokřtít se pak dávají všichni, kdo se chtějí pokládat za křesťany. Nač tedy mluvit o tom, co už pro nás není aktuální.
Právě tato druhá námitka ukazuje, jak je potřeba umět dědičný hřích vysvětlit. Téma je totiž velice aktuální jak v teologii, tak v duchovním životě.
Církev neustoupila vlně nedůvěry k výrazu ?dědičný hřích? a vědomě jej ponechala v novém křestním obřadu. Kněz se tu modlí, aby Bůh zbavil děti dědičného hříchu a posvětil je v chrám Ducha sv. I ve 4. mešní eucharistické modlitbě se jasně mluví o tom, že lidstvo ztratilo Boží přátelství a že upadlo do moci smrti.
Pamatujeme se dobře, že katechismy, biblické dějepravy pro školy i kázání v kostele obyčejně vysvětlovaly tuto pravdu postupem, který odpovídal alespoň navenek prvním kapitolám Písma. Začalo se rájem. Vykreslil se ideální svět takový, jaký může vyjít jen z ruky Boží. Konfrontace se světem dnešním přišla sama sebou až přitom. Svět není takový, jaký by měl být, jaký si přejeme my a jaký ho chce mít Bůh. Něco se tedy muselo přihodit, co toto krásné Tvůrcovo dílo zhatilo. Je to hřích, nějaká dávná vina už v prvních začátcích lidských dějin.
Italský katechismus pro děti (z r. 1974) navrhuje, aby se tento tradiční způsob výkladu metodicky zásadně pozměnil. Nemá se začínat hříchem a jeho následky, ale přímo vírou v Ježíše Krista.
Zdá se, že tento postup lépe odpovídá psychologii dětí. Autor prvních kapitol Geneze je zralý muž a uvažuje tak, jak uvažují dodnes všichni rozumní lidé, kteří se dívají nazpět, na zkušenost z životních bojů. Pro člověka, jehož životní cesta se už nakloňuje ke hrobu, stojí ovšem v popředí zásadní otázka: Čím to je, že můj život nebyl ani zdaleka tím, čím jsem si ho představoval? Proč není svět a společnost podle ideálů, za které jsme se bili?
Tato životní zkušenost ovšem většinou ještě chybí dětem. Mají život ještě před sebou a jsou přesvědčeny, že se podaří. Ten ideál se jim nesmí brát, máme jim naopak zažehnout plameny ideálů nejsvětějších, ukázat jim celou krásu života v Kristu. Jsme křesťané, s Kristem chceme svět dobýt a přetvořit a Kristus nám pomůže, bude při nás až do úplného vítězství.
Až se duše dítěte rozohní pro tento ideál a pochopí jeho krásu, nastane doba zralejšího uvažování. Začínáme klást otázky, které si podle slov evangelia musí postavit každý stavitel věže a každý král, který jde do války. Stačím na to dílo (srv. Lk 14,28 násl.)? Jaké jsou překážky, co tu stojí v cestě?
Teď je psychologický okamžik, aby se vysvětlil článek víry, potvrzený staletou křesťanskou zkušeností. Dílu Kristovy spásy světa stojí stále v cestě síla hříchu. Děti jsou velmi citlivé pro tragiku velkých mužů lidstva, kteří bojovali do posledních sil za dobro, za pravdu, za spravedlnost, za krásu, za vědu. A přece všichni se setkali s odporem a pronásledováním. Čím to je? Proč se tak děje? Musí to tak být? Otázka se stává aktuální pro ně samy. Vydávají se na cestu do života a ptají se: Setkám se tedy s odporem i já? Musíme počítat se zkušeností všech ostatních a kterou uděláme brzo my sami. Něco se Kristu vzepře v nás samých i ve společnosti ostatních lidí i ve světě. Má nás to znechutit a odradit? Sv. Ignác z Loyoly přišel sám svou vlastní zkušeností na to, že se obyčejně odpor projevoval vždycky právě tam, kde se brzo nato mělo objevit velké vítězství Božího království. Míval tedy z toho odporu a protivenství radost. Říkával, že si je tak vždycky jistý, že jde po správné cestě, že bojuje za pravý ideál.
Pravda o dědičném hříchu a moci zla se v této souvislosti nejeví už jako sentimentální nářek nad zkažeností světa a nad beznadějně ztracenou minulostí, ale jako výzva k boji za spravedlnost, za obnovu celého světa. ?Kdo z mladých by pak nerad bojoval?? ptá se jeden francouzský pedagog. Mladý člověk se chce o svůj život bít. Nemá-li se rvát s ostatními lidmi, ukažte mu lepší cíl. Ať bojuje s živly a zkrotí přírodu. Ať se stane sportovcem, objevitelem nových zemí a světů. Jistě je v tom mnoho pravdy po stránce psychologické. Křesťanství však ukazuje člověku ještě lepší a ušlechtilejší boj: proti zlu a jeho následkům.
To je ovšem v nás i v ostatních lidech, ve společnosti. Kdybychom se na to dívali jenom z přirozené perspektivy, začali bychom si časem být odporní sami sobě a přestali bychom milovat lidi a svět, ve kterém je tolik zloby. Nauka o dědičném hříchu nás od tohoto pesimismu uchrání. Říká nám, že je zlo v nás i v ostatních lidech, že je musíme potírat, ale tak, abychom sebe i ostatní i celý svět z jeho moci osvobodili. Dogma o zkažené přirozenosti člověka zní pochmurně, a přece je to naopak základ našeho optimismu. Přesvědčíme se, že my i druzí často chybujeme ze slabosti a proto odpustí Bůh naše poklesky nám, jako se učíme odpouštět poklesky druhým, kteří nám ublížili a ještě nám ublíží.
Tak se připravíme s odvahou na celoživotní boj. V této souvislosti zazáří v plném lesku obraz vzkříšeného Spasitele Krista i neposkvrněné početí Panny Marie, jejího Nanebevzetí. Ukazuje se tu, že boj za očistu světa už je v prvních řadách vlastně vybojovaný, že jsou všecky překážky přemožitelné, a že tedy i my budeme moci jako křesťané žít i umírat, i kdyby se nám časem zdál svět sebezkaženější.
Závěrem tedy můžeme povědět: dogma o dědičném hříchu se musí vidět v celistvosti křesťanského učení. V této souvislosti je i ono částí radostného poselství Kristova.
odeslat článek
vytisknout článek
