Nevěřil jsem vlastnímu sluchu, ale ujišťovali mně, že se to děje. Některé americké cestovní kanceláře, které organizují turistické výpravy do Egypta slibují účastníkům nejenom pyramidy, projížďku po Nilu, ale dokonce i účast na muslimském postu ramadanu. Připadalo mně to směšné. Přece nebudu platit cestovní společnosti za to, že mi nedají celý den jíst a pít! Ale tak to není míněno. Turisté se samozřejmě živí dobře, ale dělají to při ramadanu slavnostně večer. Když se totiž ozve večer v Káhiře dělová rána, která ohlašuje, že už se smí jíst, elegantní restaurace jsou přepadeny turisty, kteří tu výzvu berou až příliš ochotně, i když k tomu chybí to, co mělo předcházet: celodenní půst předepsaný Koránem. Ukazuje se tu příkladně, jak ztrácejí smysl náboženské zvyky, když se vytrhnou z věřícího prostředí.
Nedivíme se tedy ani my faktu, že dnešní profánní evropská společnost už také nezná nebo považuje za kuriozitu posty, které se staly zvykem u křesťanů. Mají se tedy ještě zachovávat? Proč? Jaké jsou k tomu motivy?
Bible Starého zákona zná různé druhy odříkání v jídle a pití. I u Židů však bylo dost těch, kteří předpisy nezachovávali. Reformní hnutí farizeů proto obnovovalo jejich plnou platnost. Svědčí o tom i text evangelia. Ptali se totiž Ježíše: ?Jak to, že se učedníci Janovi a farizeů postí, ale tvoji učedníci se nepostí?? Dostalo se jim odpovědi dost záhadné: ?Mohou se hosté na svatbě postit, když je ženich s nimi? Pokud mají ženicha mezi sebou, nemohou se postit. Přijdou však dny, kdy od nich bude ženich vzat; potom, v ten den, se budou postit? (Mk 2,18-19).
Hlavní smysl starozákonních postů byla příprava na příchod Mesiáše. Křesťané se proto od počátku cítili osvobozeni od starých židovských předpisů. Ze Skutků apoštolských víme, jak o svobodu od Starého zákona bojoval zvláště bývalý farizej, apoštol Pavel. Ale s postupem času se ustálila jistá postní praxe i v církvi. Jaké k tomu vedly motivy? Pokusme se je schématicky vypočítat.
První z nich je motiv křesťanské lásky. Člověk, který má nadbytek jídla a přitom i čisté svědomí, si rychle uvědomí, že může něco ze svého nadbytku ušetřit pro jiné, kteří trpí nedostatkem. Považuje to za svou povinnost. Sv. Bazil to vysvětluje příkladem: Někdo zabral v divadle dvě místa a vedle něho je jiný kdo stojí. Není přirozené, že poskytne jedno ze zabraných míst druhému? Jak je tento motiv aktuální v dnešním světě! Kolik se zbytečně promrhá v nadbytku, zatímco miliony lidí hladoví.
Brzo však převzali křesťané i motiv asketický, který je často důsledně rozvinut v jiných náboženstvích. Vychází se ze zkušenosti, že v nás stále bojují proti sobě dva sklony: k hmotným a k duchovním hodnotám. Prastarý je příklad váhy. Na levé misce jsou hmotné sklony, na pravé duchovní zájmy. Převažují se navzájem. Přidáme-li tělu, ubereme duchu a naopak. První egyptští mniši se řídili tímto principem až skoro fakíristickým způsobem. Sv. Bazil tuto zásadu uvádí na správnou míru. Člověk je hmotný i duchovní současně, musí se tedy starat o obojí zájmy, ale tak, aby to bylo v přirozené míře. Tělo má své potřeby a hlásí se o ně. Ale co jsou opravdové potřeby? Křesťan, jak tvrdí sv. Bazil, má ostatním lidem ukázat, že není skutečných lidských potřeb tolik, kolik si lidé namlouvají. Kdo se uskrovní v jídle, ušetří peníze i čas na lepší věci a i jeho tělesné zdraví tím netrpí. Vždyť mnoho nemocí pochází z přejídání a ne z postu.
Nacházíme v patristické literatuře mnoho homilií o postu. Do nich připlétají autoři vedle motivů čistě náboženských i staré poučky hygienické, které hlásali lékaři a mudrci všech věků. Mužům se slibuje, že budou zdatnější a pohyblivější, když nebudou tuze jíst, ženy pak prý jsou pro stejný důvod daleko hezčí. Tedy každému svoje! Vtipná je indická legenda, podle které prý Bůh každému člověku určí už při narození množství jídla, které smí použít. Když tu dávku spotřebuje dříve, dříve umře, když si ji opatrně rozdělí, dosáhne dlouhého věku. Ukazuje to ostatně příklad mnichů, kteří se přísně postili. Dožili se dlouhého věku.
Míra skutečných lidských potřeb v jídle se ovšem nedá stanovit jednotnými pravidly. Na to poukazuje i sv. Bazil v pravidlech pro mnichy. Ta různost není diktována jenom tělesnými funkcemi, ale i silou ducha, kterému je tělo poddáno. Zvláštnosti v tomto směru označujeme jako fakírismus. Ale i v křesťanském prostředí máme mnoho svědectví o tzv. mystických postech, které se dají těžko vysvětlit přirozeně. I tu v Římě nedávno zemřela řeholní sestra, která žila v uzavřené cele, spala jenom na tvrdém lůžku a po dlouhá léta nic nejedla. Dostávala jenom ráno okýnkem sv. přijímání. Jde tu ovšem o sílu ducha v neobyčejném slova smyslu, nenapodobitelném pro ostatní.
Proto přidávají v moderní době duchovní autoři nový sympatický motiv pro půst. Jde tu o vědomí sociálního smyslu jídla. Žijeme ve společnosti s ostatními, a proto i s ostatními jíme pospolu. V rodině jsou důležitým prvkem sjednocení společná jídla. Mají se tedy konat tak, aby tu bylo radostné prostředí, klidné rozhovory, vzájemný ohled. Přátele zveme na oběd, na večeři. Nemá to být příležitost k přejídání a k pití, ale k radostnému vědomí, že jsme spolu, že máme jeden o druhého zájem a že jsme ochotni si navzájem pomáhat. To ovšem vyžaduje jistý druh postu: jíst se stálým ohledem na druhé.
Sv. Pavel píše, že máme jíst a dělat cokoli jiného k Boží slávě (1 Kor 10,31). Proto je starý zvyk v řeholních domech, že se při společném jídle čte duchovní kniha, abychom obraceli stále pozornost k vyšším hodnotám, abychom při jídle mysleli na Boha. Ale láska k Bohu je spojena s láskou k bližnímu. Když u společného jídla nečteme duchovní knihy, máme dost příležitosti obracet pozornost k tomu, kdo s námi sedí u stolu a myslet na jeho potřeby a zájmy. I tak při jídle převládá duch nad tělem a děje se to k slávě Boží.
odeslat článek
vytisknout článek
