Rádio Vaticana

Svaté Cyrila (?-869) a Metoděje (?-885) si pravoslavná církev připomíná jako apoštoly slovanských národů. Tito bratři, podle některých hypotéz slovanského původu ze strany matky a možná i otce, se narodili kolem r. 825 v Soluni v dnešním Řecku, která byla, po ztrátě Alexandrie a Antiochie, druhým největším městem Byzantské říše. Cyril studoval v Cařihradě (dnešním Istanbulu), následně byl vysvěcen na jáhna a poslán vyučovat vědám světským i svatým. Metoděj udělal rychlou kariéru v rámci administrativy byzantského impéria.
V r. 862 byli oba bratři vysláni k panovníkovi Velkomoravské říše - teritoria rozkládacího se na území dnešní Moravy a Slovenska, - a to na žádost panovníka samého, knížete Rastislava. Na místo určení dorazili na jaře r. 863. Jejich misie byla úspěšná nejen pro jejich výjimečný intelekt a svatost života, ale i proto, že se neomezili na předložení Evangelia ve formách, které znali a které pocházely z prostředí řecké kultury. Uskutečnili inkulturaci v pravém slova smyslu a snažili se ho podat způsobem srozumitelným pro slovanské národy. Nejdůležitějším dílem v tomto směru bylo vytvoření nové abecedy, cyrilice (mající své jméno právě od sv. Cyrila) a následně slavení liturgie ve staroslovanském jazyce. Tato liturgie byla plně potvrzena papežem Hadriánem II., který oba apoštoly přijal v Římě s velkými poctami.

Několik let pobytu těchto bratří v oblasti střední Evropy ? během nichž Cyril v Římě onemocněl a zemřel a Metoděj se svého nového úřadu arcibiskupa Panonie nemohl ujmout, neboť byl uvězněn církevním sněmem v Řeznu, neuznávajícím Metodějovu jurisdikci, a osvobozen byl až po dvou a půl letech, r. 873, papežem Janem VIII.), - a pozdější působení sv. Metoděje coby biskupa se ukázalo být pro budoucnost rozhodující. Jimi hlásané a inkulturované evangelium se rychle rozšířilo na okolní území. Zvláště na Balkánském poloostrově, v Bulharsku a na Kyjevské Rusi, rozkládající se na území dnešního Ruska, Ukrajiny a Běloruska, jejíž vládce, Vladimír, přijal křest v r. 988. Také Polsko mělo z působení těchto dvou mužů prospěch, třebaže přijalo křesťanství v latinském ritu (což mu pak v budoucnu umožnilo snáze setrvat ve věrnosti Římu).

Lze tudíž konstatovat, že příchod svatých Cyrila a Metoděje je pro slovanské národy událostí nejvyššího významu, a to nejen vzhledem k jejich náboženské historii, ale také vzhledem k historii národní, kulturní a politické. Za spolupatrony Evropy byli prohlášeni 31. 12. 1980, v den zveřejnění apoštolského listu Jana Pavla II. ?Egregiae virtutis?.

Přesně sto let předtím encyklika Lva XIII. ?Grande munus? započala to, co ruský historik Aleksej Judin nazývá ?moderní interpretace dědictví Cyrila a Metoděje v katolické církvi? a čeho vrchol reprezentuje právě encyklika ?Egregiae virtutis?.

Lev XIII. reagoval na komplexní intelektuální hnutí konce 19. století, známé jako ?panslavismus?, jehož součástí byli i katolíci a pravoslavní s čistě náboženskou perspektivou, snažící se uvolnit cíl náboženského sjednocení od nacionalistického mýtu. Papežská encyklika povzbudila ?první pokusy o katolicko-pravoslavný dialog na úsvitu ekumenismu?, k nimž pak docházelo na Velehradě, v místě Metodějova skonu, mezi lety 1907-1936. Svatí ze Soluně byli svědky jednoty, která se hledala, a nikoli svědky roztržky mezi křesťanstvím latinským a slovanským.

Právě na tyto kongresy se odvolává Jan XXIII. v apoštolském listě ?Magnifici eventus? z r. 1963, v naději, že ekumenické hnutí bude moci ve svém úsilí pokračovat. Tutéž touhu vyjádřil Pavel VI. v apoštolském listě ?Antiquae nobilitatis? (1969), věnovaném právě Cyrilu a Metodějovi.

Rozvíjející se reflexe papežského magisteria ohledně těchto dvou postav získala pak v osobě Jana Pavla II. další významné impulsy.

Ode dne svého zvolení papež ukazoval bezpředsudečný a zároveň vizionářský pohled na historii Evropy. S Karolem Wojtyłou vystoupil na Petrův stolec Polák se svou plně katolickou identitou, Slovan vztahující se k římské církvi. On mohl vidět Evropu a porozumět jí jako tělu majícímu ?dvě plíce?. Náboženské rozdíly mezi katolíky a ortodoxními byly projevem kulturní rozmanitosti jediné Církve. Bylo třeba srazit nepřirozenou bariéru založenou na falešném pohledu na člověka.

Prorockým dílem Jana Pavla II. bylo zpochybnění konceptu ?velké zdi? mezi Východem a Západem skrze panevropskou perspektivu založenou na katolické, tzn. univerzální, dimenzi církve. Právě proto se tato metafora mohla vztáhnout na církev v její snaze a potřebě napravit vinu rozdělení, a zároveň na Evropu, povolanou k jednotě.

Myšlení v logice ?dvou plic? tak vysvětluje, proč u příležitosti slavného výročí narození sv. Benedikta v r. 1980 vyhlašuje zároveň svaté Cyrila a Metoděje za spolupatrony Evropy. Papež zamýšlí ?vyzdvihnout vedle imponujícího misionářského a civilizačního díla uskutečněného Patriarchou Západu i dílo, které bylo neméně důležité a rozhodující, viděno z úhlu pohledu církevního i historického, a které vykonali dva svatí bratři, vůči nimž má celá církev, Východu i Západu, trvalý dluh? (Jan Pavel II. 14. února 1981 v bazilice sv. Klimenta).

Jan Pavel II. je fascinován svědectvím jednoty, které bratři vydali v době, která již byla co do vztahů mezi Římem a Konstantinopolí problematická, třebaže schisma ještě nebylo dokonáno. V encyklice, která je cele věnována těmto dvěma apoštolům, píše: ?Obdrževše svou misi od Konstantinopole, hledali následně, v určitém slova smyslu, její potvrzení, když se obrátili k apoštolskému stolci v Římě, viditelnému centru jednoty církve. Tak dali celé církvi cenný příklad, pohnuti smyslem pro její univerzalitu jako církve jedné, svaté, všeobecné a apoštolské? (encyklika ?Slavorum apostoli?, n. 13).

Taktéž překlad Bible z řečtiny do staroslověnštiny díky nové abecedě a liturgie v lidovém jazyce je pro papeže znamením universality církve, která ?ví, jak prezentovat v každém lidském kontextu zjevenou pravdu, kterou uchovává nedotčenou v jejím božském obsahu, tak, aby se tato setkala se vznešenými myšlenkami a správnými očekáváními každého lidu a každého národa? (tamtéž). Právě evangelium je, řekl dále Svatý otec v promluvě při Angelus Domini dne 13.10. 1985, ?pravým mateřským jazykem člověka?.

Znovu mezi sebou vyvážit tradici východní, založenou svatými Cyrilem a Metodějem, a západní, reprezentovanou sv. Benediktem, umožní církvi obnovit kamínky tvořivé mozaiky zakořeněné v kultuře národů, jimi rozvíjené a čerpající z univerzality Evangelia. Jan Pavel II. prorocky ukazuje ?cíl plného společenství, které církvi umožní dýchat dvěma plícemi, tou východní a tou západní a společně s obnovenou efektivitou nabídnout současnému člověku spásnou pravdu Evangelia? (Angelus 13.10. 1985).

Jeho obraz je obrazem ?geografického mystika?, jak to definoval historik Andrea Riccardi. On byl prvním, kdo věřil ve sjednocenou Evropu ?od Atlantiku až po Ural?, v níž se církev, i prostřednictvím své snahy, vrátí k plnému společenství dýchajícímu dvěma plícemi. To je dědictví přecházející na církev Benedikta XVI., který připomněl: ?Cyril a Metoděj, rodáci ze Soluně, poslaní do misií mezi slovanské národy byzantskou církví, položili základy autentické křesťanské kultury a zároveň aktivně přizpůsobili svou činnost tak, aby vytvořili podmínky k míru mezi rozdílnými populacemi. Tyto hodnoty pokoje a bratrství, které tito svatí patronové Evropy společně se svatým Benediktem neúnavně bránili, zůstávají nezastupitelnými prvky pro budování solidárních komunit otevřených celostnímu lidskému rozvoji, respektujícímu důstojnost každé lidské bytosti a všech lidí? (23. 5. 2005).

Tentýž papež vícekrát vyjádřil své nasazení pro ekumenismus. Při své apoštolské cestě do Turecka dal jasný příklad, jakým směrem se chce církev ubírat, aby pomohla k usmíření mezi kulturami, konfesemi a náboženstvími Evropy.

Podle studie Luise A. Badilly Moralese připravil Ladislav Nosek

Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"