Stále častěji se setkáváme s názorem, že všechno, co patří k tradičnímu pojetí rodiny, je přežitkem křesťanského pohledu na svět, s kterým se dnešní sekulární společnost nejen neztotožňuje, ale přímo zkoumá možnosti jeho obrácení naruby. Itálií celospolečenská debata toho druhu v posledních dnech přímo cloumá, v souvislosti s návrhem zákona o partnerských svazcích. Politici dovedně využívají polarizace společnosti a v celovečerních talkshow mají o výbušnou tématiku postaráno. U nás je situace jiná. Když dojde na otázky zrovnoprávňování různých druhů vztahů s rodinou, překvapivě často slyšíme i od exponovaných lidí váhavé, vyhýbavé odpovědi. Vládne nejistota a nebo postoj ?pro mě za mě, když se jim to líbí? ? a to jistě není moudré, tam, kde se přímo rozhoduje o podobě společnosti, a to nikoliv ve vzdálené budoucnosti, ale třeba už v příští generaci.
V dnešní glose se nebudeme zabývat morálními a etickými argumenty, které velmi důsledně připomíná magisterium posledních papežů, nýbrž podíváme, co nám k této věci říká historie a právo.
Instituce manželství a přirozené rodiny se stabilizovala už v řecké a římské společnosti. Historik a filosof Musonius Rufus, který žil v Neronově době, například hájí rodinu s tím, že je pod ochranou Jupitera, nejvyššího božstva, které bdí nad budoucími generacemi. Podle známé historičky starého Říma, Marty Sordi, Rufovy představy nejsou nijak excentrické, ale odpovídají normálním názorům intelektuálů imperiální epochy. Stejně tak víme, že anticka byla velmi tolerantní k homosexualitě, pokračuje Marta Sordi, jestliže ovšem byly tyto vztahy přijímány, mezi nimi a manželstvím byl naprosto zřetelný rozdíl. Potvrzuje to Tacitus i Svetonius, a snad nelépe to ukazuje Cassius Dione (155 ? cca 229) vypráví o filosofovi, který na dotaz císaře, zda podobný svazek uznává, měl dát sarkastickou odpověď: ?Dobře činíš, císaři, že žiješ z takovými manželkami, kéž by tvůj otec byl býval žil také s takovými.?
Římané měli velmi dobře vyvinutý smysl pro lex naturalis - přirozený zákon. Původ rodiny přisuzovali bohům. Stejně jako byli například přesvědčeni, že být otrokem není přirozeným stavem a že na počátku i oni byli lidmi svobodnými.
?Římské manželství byl vždy monogamní vztah mezi muzem a ženou. Polygamie nebyla v římské společnosti nikdy dovolena,? říká historik římského práva Francesco Paolo Casavola. Z právnického pohledu křesťanská civilizace mnoho nezměnila, vpodstatě požehnala tomuto vztahu a přispěla k jeho stabilizaci na způsob smlouvy. Do občanského zákoníku se manželství dostává poprvé za Napolena, v roce 1804, a odtud do dalších moderních legislativ. Teprve po druhé světové válce se ovšem objevuje v ústavách evropských států. Proč? Protože rodina ukázala svou sílu jako buňka, která po válečném běsnění byla s to obnovovat sociální vztahy. Právě na ní se proto sázelo, jako na východisko z poválečné krize a základ obnovení zdravé společnosti.
Nové zákony, které chtějí uznávat partnerské vztahy jiného druhu, proto narážejí nejen na řadu morálních a etických problémů, ale také na formulace obsažené v ústavách jednotlivých států. Když se v nemanželských partnerských vztazích narodí dítě, nejde už o partnerský vztah, ale o skupinu. Tím vzniká institut para-rodinného typu, který není kompatibilní s ústavou.
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
