Je možné milovat nepřátele?
Homilie kard. Tomáše Špidlíka k 7. neděli v mezidobí
Staří křesťanští autoři nemluvili mnoho o lásce k Bohu. Zdálo se jim to nemístné, je to totiž téma příliš vysoké pro toho, kdo o své duchovní výšce mnoho nemyslí. Zato se stále a stále vracejí k tématu lásky k bližnímu; upozorňují na konkrétní aplikace v denním životě. Jednu z nich však přece jenom mnoho nerozvádějí: lásku k nepřátelům, ke které nás evangelium vyzývá (Mt 5,43 násl.). Jsou si dobře vědomi, že i to je příkaz vysoký a že se nedá snadno pochopit. V čem je vlastně jeho potíž? Myslíme tu potíž teoretickou, ne praktickou.
Kristovo učení tu vstupuje, jako i v ostatních případech do dvojí tradice: profánní a biblické. Obojí pak je, jak se zdá, zásadně odlišná. V profánní literatuře je ovšem pojem nepřátele často. První hrdinové lidstva jsou vždycky bojovníci a vítězi nad nepřáteli. Co by zbylo z Iliady a z jiných heroických eposů, kdyby tam nebyl boj a vítězství nad druhými? Zakladatelé království jsou ti, kteří odehnali na dlouho všecky nepřátele. Jedna egyptská poesie chválí faraóna, že všecky nepřátele tak důkladně vyhubil, že navěky už nebudou moci pozvednout hlavu. Jenom tak se dá zajistit zemi mír a trvalý prospěch. I obyvatelé velké římské říše snili o tom, že bude ve světě pax romana, mír zbudovaný na tom, že římská vojska bdí na hranicích a žádný divoký barbar je nepřekročí.
Nepřítel je tedy živel, který je destruktivní, a jako takový se zásadně potírá. Je možné nepřítele úplně zničit? Všichni lidé znají z vlastní zkušenosti, že by bylo naivní vidět nepřítele jenom v cizí armádě. Máme všichni odpůrce i v denním životě, i ve vlastní rodině často. Co s nimi? Na konci starověku napsal Plutarch spisek De utilitate inimicorum, O užitečnosti nepřátel. Těší tam člověka, že to není vlastně tak zlé. Proti nepřátelům musíme vlastně denně bojovat, ale to nás samy posiluje, neučí nás to dávat pozor, posiluje to schopnosti a dává to hodnotu našim pracím. Zač bojujeme, toho si opravdu ceníme. Bez nepřátel bychom zakrněli v ctnosti. Pokouší se tedy Plutarch najít ve faktu nepřátelství mezi lidmi nějaký pozitivní prvek. Ale přece jenom je to daleko od výzvy evangelia: Milujte nepřátele! Sv. Jan Zlatoústý sice Plutarchovy důvody řečnicky rozvíjí, když mluví o nepřátelství Saula k Davidovi. Ale i on sám si je vědom, že to není ještě evangelium.
Jak se dívá na nepřátele Písmo? I Starý zákon je svět plný nepřátel vnějších i domácích. Nesou to jenom Filištínští nebo Jebuseové. Zášť proniká i do rodin. První příklad máme už u Kaina a Ábela. Ezaua a Jakoba. Davidova historie je plná odpůrců. Skoro v každém žalmu je zmínka o protivnících, o těch, kteří nás nenávidějí a chtějí nám uškodit. David je ovšem statečný voják a umí si poradit. Ale i na něho přicházejí doby sklíčenosti a pochyb. Nepřátel je příliš mnoho. ?Hospodine, kdo obstojí??. Je však v Bibli i nový motiv. Nechválí hrdiny a vítěze protože jsou hrdinové, ale protože byl s nimi Bůh. Ten jim dal sílu a vítězství, v jeho jméně se podařilo pobít všechny, kteří by Božímu lidu chtěli uškodit. Bylo to vždycky jen příležitostně, na krátko. Ale je tu současně i velký příslib: až přijde slíbený mesiáš, král pokoje, tomu dá Bůh za podnoží všecky jeho odpůrce. Nikdo se už pak neopováží zvednout hlavu (srv. Iz 32,1-5).
Ale teď obraťme stránky a zastavme se u Nového zákona. Ježíš si je vědom a všecky ujišťuje, že je tím slíbeným králem míru. V logice myšlení, které jsme právě rozvinuli, by měl tedy povstat a mocí Boží všecky nepřátele vyhubit. Místo toho však on prohlásí: Milujte nepřátele a dělejte dobře těm, kdo vás nenávidí. Jakýsi rabínský spisek prohlašuje: ?Kdo miluje nepřítele, miluje svou vlastní zkázu.? V životě Ježíšově se tato zkušenost ještě jednou a tragicky potvrdila. Všichni jeho nepřátelé se skutečně spojili a zahubili ho.
Logický závěr z této zkušenosti byl pro ty, kdo mysleli ve staré mentalitě, jen jeden: Ježíš tedy nebyl a nemohl být slíbeným mesiášem, králem Izraele. I učedníci, kteří se po tragické události dali na cestu do Emaus, si jenom smutně povzdychnou: ?A my jsme si mysleli, že to bude on, který zachrání Izrael!?
Jak tedy srovnat Ježíšův příkaz lásky k nepřátelům s všelidskou zkušeností a s učením Bible? Nestačí jenom všeobecné prohlášení, že to byl Starý zákon a on že dává Nový. Nový je skutečně nový, ale je vždycky v tradici Starého. Vezměme tedy z nauky Starého zákona ten nejdůležitější a nejduchovnější prvek, který se v nauce o nepřátelích stále opakuje. To pak je bezesporu víra, že Bůh všecky nepřátele porazí, zneškodní. S kým je Bůh, nic a nikdo mu nemůže uškodit.
Tento motiv ovšem Ježíš plně převzal a často jej opakuje: ?Co se bojíte, malověrní!
Bez Boží vůle vám ani vlas z hlavy nespadne!? Aplikuje tuto víru na prvním místě na svůj život a na své poslání. Dokud nepřišla jeho hodina, nemá nejmenší strach z těch, kteří mu usilují o život. A i když už došlo k tragickému momentu, ve kterém Pilát, představitel násilné okupace úředně prohlašuje, že má právo ho popravit nebo propustit, slyší autoritativní odpověď ze strany Mesiáše: ?neměl bys nade mnou vůbec žádnou moc, kdybys ji nedostal shůry? (Jn 19,11.). Splňuje se tedy to, co bylo předpověděno: všichni nepřátelé jsou skutečně v rukách Božích. Není myslitelný ani jeden jejich pohyb bez vůle nebeského Otce.
Mesiášská proroctví se tedy splnila, ovšem jinak, než si to Židé představovali. Ti si mysleli, že mít někoho v moci, znamená ho vyhubit. Kristus učí jinak: Dostane-li plně do ruky někoho Bůh, použije ho ke spáse, ke svému dílu, k uskutečnění své prozřetelnosti. Pak už je logický závěr: Proč bychom měli nenávidět člověka za to, že uskutečňuje plány Boží? Kdo může pochopit ať pochopí! Jisté je, že ti z duchovních autorů, kteří vybízeli doopravdy k lásce k nepřátelům, na prvním místě učili člověka vidět plány Boží prozřetelnosti, abychom se nebáli. Milovat může jenom ten, kdo se nebojí. Dokud se lidí bojíme, nebudeme je nikdy doopravdy milovat. Ale lidí se budeme bát tak dlouho, dokud neuvěříme v neomylnost Boží vlády, Božího království nad světem.
odeslat článek
vytisknout článek
