Poutníci do Svaté země rádi vzpomínají na Horu blahoslavenství v Galileji, zvláště když tam mohou být večer. Od Genezaretského jezera vane chladnější vánek. Je-li noc měsíčná, voda se třpytí a je tu široký rozhled. Tradice tu umísťuje tzv. horskou řeč Ježíšovu, která u sv. Matouše (kap. 5) začíná osmero blahoslavenstvími. Někteří nazvali tuto řeč konstituční listinou Božího království. Uvádí se srovnání se stvořením světa. Když Bůh stvořil zemi, rostliny, živočichy a lidi, požehnal své dílo (Gn 1,28), aby život rostl a množil se. Kristus ze své strany blahosloví ty, kteří vstupují do jeho království, do nového života. Je tu ovšem rozdíl. První stvoření je z ničeho, druhý svět vychází ze stavu hříchu a odpadu od Boha. Lidově se říká, že je desetkrát snazší udělat něco nového než spravit to, co se pokazilo. Ale to je slabost lidská. Bůh viděl první své dílo, že je dobré a novému dílu se také žehná.
Nakolik můžeme tento výklad horské řeči považovat za autentický? Zjišťujeme, že se moderní exegeti trochu odchylují od starých. Otcové církve jako Origenes, Augustin viděli v osmi blahoslavenstvích výpočet hlavních křesťanských ctností. Ctnostný život pak podle antické morálky je jediný možný způsob, jak dosáhnout pravého štěstí. Převrací se tím ovšem mínění světa, ale to jenom potvrzuje jeho správnost. Světští lidé říkají: ?Blažený člověče, zdědil jsi velké bohatství?. Ale i mnoho pohanských filosofů poukazovalo na to, jaké starosti bohatství přináší a jak šťastný je tedy ten, kdo nic nemá: ?Nestará se, kam co schová?. Světští lidé říkají: ?Jste šťastný, protože vás mají všichni v úctě a dobře o vás mluví?. Ale i stoičtí filosofové ukazovali, jaké je to otroctví, když se musí člověk stále ohlížet na to, co o něm jiní myslí a jak se k němu chovají. Zdaleka šťastnější je ten, kdo si z mínění a postoje jiných nic nedělá a je i v pronásledování svobodný duchem.
Tyto a podobné úvahy se často opakují a bývají i v poučných čítankách pro mládež. Jednu takovou sestavil Tolstoj. Tam má mimo jiné povídku o ševci, který si při práci vesele zpíval a rušil bohatého souseda ve spaní. Napomínání nic nepomáhalo. Nakonec daroval boháč chudému ševci velkou sumu peněz. Ten ji rád vzal, ale přepadl ho strach, že mu je někdo ukradne. Přenášel peníze z místa na místo, přemýšlel, kde by je lépe schoval. A přestal zpívat. Poučení? ?Blaze tomu, kdo nic nemá, nestará se, kam co schová, směle lehne, směle vstane, žádný mi nic neukradne.?
Takové povídky se pěkně čtou a takové písně se zpívají u piva. Ale kdo jim doopravdy věří? Nemohou být ani klíčem k vysvětlení evangelia. Osmero blahoslavenství není výpočet lidské dokonalosti, ale spíš nezdarů a lidské bídy. Chudí nemají často ani to nejnutnější k obživě. Plačícím se zdá, že ztratili štěstí. Tiší nemají odvahu bojovat o první místo. Toužící po spravedlnosti se přiznávají, že ji nenacházejí, pronásledovaní ztratili naději na úspěch atd?
A přece je Kristus prohlašuje blahoslavenými. Proč? Neříká se ?šťastní?, ale ?blahoslavení?. I v řeckém textu jsou dvě různá slova. Pocit štěstí se vyjadřuje slovem eudaimonia. Blahoslavení jsou řecky makarioi. To podle moderní exegeze znamená někoho, kdo ví, že je na správné cestě k cíli a že tedy štěstí nakonec dosáhne. Bůh, který je nevýslovně šťastný je schopen přinést svou blaženost i do lidské bídy a dát pokoj srdci i tam, kde se všecko proti nám obrací.
Můžeme tedy nazvat osmero blahoslavenství vítězstvím Kristova kříže nad všemi kříži světa. Všichni křesťané vyznávají, že je kříž žebř do nebe, jediná správná cesta ke štěstí. Ale nepředstavujeme si to úplně správně.
Žijeme v čase. Je pro nás něco napřed a něco potom. Proto i když se díváme lidsky na život Kristův jenom lidskýma očima, vidíme, že napřed trpěl a potom vstal z hrobu a vešel do své slávy. Ale on je Bohočlověk. Pro Boha je všechno současné. Nedovedeme si to představit, ale jde tu o neslýchané tajemství. Boží štěstí a lidská bolest jdou ruku v ruce a jsou současně.
Někteří světci pronikli do tohoto tajemství hlouběji a ti pak vydávají svědectví. Takovým je např. život sv. Lidvíny ze Schiedamu. Mladé pěkné děvče, plné životní radosti v zimě bruslilo. V Holandsku se totiž tento sport pěstoval už ve středověku, ale prováděl se dost primitivně. Mládež si přivazovala na boty rybí kosti. Smíchu přitom bylo mnoho, ale také nehody. Lidvínu někdo šťouchl, spadla a zlámala si žebra. Dnes je to malý úraz. Ale tentokrát to zle dopadlo. Vyvinula se z toho nevyhojitelná nemoc s vnitřním hnisáním, ztrátou zraku a mnoha bolestmi. Myšlenka na sebevraždu se vtírala. Ale přišel nemocnou navštívit kněz. Dal jí kříž a doporučení, aby četla tuto ?knihu? ve dne v noci. Uspěla v četbě. Bolesti sice stoupaly, ale Lidvína zářila klidem a dokonce prohodila: ?Kdybych věděla, že si jedním Zdrávas vyprosím uzdravení, tak bych se ten Zdrávas nepomodlila.?
Pro nás je pochopitelně těžké, abychom se do toho stavu vžili. Bylo by to asi tak jako poručit začátečníku ve hře na housle, aby zahrál Paganiniho. Ale vidíme alespoň na konkrétním případu, jak údivné je řešení Boží pro lidi, které život pronásleduje. Kristus je touží učinit blaženými.
odeslat článek
vytisknout článek
