Přestože nenajdeme nikoho, kdo by neměl zkušenost se zlem ve světě, představa, že jsou lidé ovládaní zlým duchem na mnohé působí jako přežitek ze středověku. Církev tuto skutečnost nepodceňuje. Každá diecéze by proto měla mít člověka, vybraného biskupem, muže silného ve víře a v modlitbě, kterému se říká exorcista. Jednoho takového jsme pozvali k našemu mikrofonu. Mluví P. Francois Dermine:
?Když mluvíme o exorcistovi, máme na mysli obvykle případy exorcismu. Ve skutečnosti ale exorcista narazí jen na málo případů posedlosti. Lidé, kteří se obracejí na exorcistu často trpí jinými formami stihomamu, kde nejde přímo o posedlost. V případech skutečné posedlosti se démon zpravidla dostává na místo osoby, zmocňuje se jí: nemá samozřejmě moc nad její duší, ale ovládá její tělo. Užívá jeho části, užívá její hlas k vyjádření. Je to bytost, která nenávidí lidstvo a otevřeně to prohlašuje. Ačkoliv se často prezentuje velmi elegantně, ve skutečnosti se jí nedaří skrýt nenávist k lidstvu a zvláště nenávist k Bohu. Proto vystupuje arogantně a chce stavět sebe na Boží místo. Chce to dát na srozuměnou, i když velmi dobře ví, že ač je daleko silnější než my, lidské bytosti, je také nekonečně slabší než Bůh.?
Jsou na sociální úrovni určité skupiny lidí, které jsou více ohrožení setkáním s ďáblem?
Myslím, že především lidé, kteří jsou zvědaví na okultní záležitosti nebo ti, kdo chtějí uniknout omezením člověka, který je vázán na určitý čas a prostor, a využívají služeb kartářů a mágů, buď aby něčeho dosáhli nebo aby se dozvěděli věci, které Bůh vůbec nechce lidské bytosti sdělovat. A to proto, že Bůh by tak v jistém smyslu musel sám porušovat to, co je lidské, a co naopak chtěl, abychom žili. Tito lidé jsou tedy přímo vystaveni ďábelskému zásahu, protože projevy okultismu ? pokud nejde o šarlatánství ? vyžadují více či méně skrytý zásah démona. Z úzce sociologického pohledu bych neviděl nějakou specifickou kategorii lidí, která by byla sváděna démonem více než jiné.
Vy stavíte proti síle ďábla sílu modlitby...
Není nic jiného, není vůbec nic jiného. A není to samozřejmě jen moje modlitba, ale modlitba církve. Já jsem exorcistou z pověření. Jedině to mi také dovoluje, abych to dělal a dává mi sílu, abych plnil tuto službu. Jinak by totiž šlo o osobní - a tedy předem ztracený ? boj s démonem. Ale vzhledem k tomu, že jsem oficiálním exorcistou jedné diecéze, vím, že církev se modlí se mnou a skrze mne a to mi dává sílu a je to jediná síla, kterou mám, k přemožení protivníka. Velmi také trvám na víře obětí, protože velmi často jsou to nakonec oběti samotné, které skrze víru dokáží překonat nebezpečí.
Překlad a redakční úpravy Johana Bronková
odeslat článek
vytisknout článek
