Zázračný rybolov? ?Copak je na tom tak zázračného,? prohlásil pohrdavě klouček ve škole. ?Napřed nechytli ryby a potom je chytli, to přece není žádný zázrak!? Když jsem o té námitce slyšel, musel jsem se potutelně usmívat. Pokud se pamatuji, napadlo to i nás kdysi dávno v obecné škole a katecheta nám musel vysvětlovat, že to byl skutečný zázrak v očích rybářů, kteří znali jezero a věděli tedy dobře, že se v tuto hodinu ryby tak najednou nenahrnou.
Bible je plná zázraků. Některé jsou nápadné, jiné méně. Vzkříšení mrtvého je ovšem průkaznější než lov ryb. Zato však ty nenápadné divy bývají osobnější, víc působí na ty, kdo jsou nablízko. Ale hlavní otázka zní jinak. Je zázraků vůbec zapotřebí? Nebylo lépe bez nich? Tu námitku jsem slyšel od jednoho Němce, který si ji představil v jiné souvislosti. Byl v Itálii a jak se tu často stává, přišel zrovna do stávky. Nejely autobusy. Ale když tak bezradně stál s kufrem na nároží, nějaký dobrý člověk se ho zeptal, kam musí jít a zavezl ho tam. Dodal: ?Byl pro mě jak anděl z nebe, hotový zázrak. Co bych si byl počal? Ti Italové jsou přece jenom dobří lidé. Umějí dělat zázraky v nemožných situacích. To my Němci jsme jinačí. Máme daleko raději pořádek bez zázraků?.
Tou poslední poznámkou se z banální cestovní příhody rozhovor svedl na teologické téma. Co je lepší? Světový řád, který vzorně klape, nebo zvláštní Boží ochrana v beznadějné situaci? Není lepší vůbec neonemocnět, než dostat rakovinu a pak se zázračně uzdravit v Lurdech? Můj Němec rozhodně optoval pro první případ. Ale nechtěl své mínění absolutně prosazovat. ?Je to otázka vkusu?, dodal.
Je-li to otázka vkusu, měl jsem pohotový jiný příklad. Vypravoval jsem, že jsem se po škole stavoval na kávu. Bývala tam taková milá babička. které to sice trochu déle trvalo, ale všelicos se tam řeklo v klidu a pohodě. Pak babička zmizela a objevil se tam automat. Stačí mít drobnou minci, vypadne plastický pohárek, plastická lžička, cukr v papírku, všechno přesné, čisté, spořádané. Byl jsem tam jednou nebo dvakrát, víc ne. Otázka vkusu.
Jde-li jen o kávu, může to zůstat u vkusu. Ale jdeme-li dál, otázka se stává závažnou. Jde o postoj k životu. Ten pak se neskládá jenom z vypitých káv, z projetých cest autobusem a pracovních výkonů. Život se skládá ze setkání. Potkáváme lidi, navazujeme s nimi lidské styky. Ale setkáváme se také s Bohem, mluvíme s ním, modlíme se, prosíme ho a dostáváme.
S Bohem se ovšem máme setkat i v normálním spořádaném životě. Řekli bychom bez romantiky. Ale právě spořádaný a klidný život, kde je všecko předem organizované, působí uspávajícím dojmem. Stává se rutinou, mechanismem. Při pěkně organizované cestě do ciziny uvidíme mnoho památek, ale obyčejně se pramálo setkáme s obyvateli země. Něco se přihodí, defekt auta, na opuštěné silnici a nadosmrti si vzpomínáme na dobrého člověka, který nám přišel do cesty a pomohl nám.
Podobný je význam zázraků v Bibli. Geneze začíná mohutným líčením světového pořádku, krásy nebe a země, která vyšla z rukou Boha Stvořitele. Historie vyvoleného národa pak vypočítává stránku za stránkou, jak člověk na Boha zapomíná, ale Bůh pokaždé vstoupí do dějin svého lidu. Pomůže, zachrání při katastrofě, vyvede z rukou nepřátel. Každý takový div se stává setkáním s Bohem, lidé si znovu uvědomují jeho přítomnost v životě. Je to cosi podobného jako v symfonii. Disakordy předcházejí, abychom ocenili krásu akordu, který je popřípadě jen normální trojzvuk.
Krásná věc je pořádek světa. Ale je nebezpečný. Snadno se stane Bohem, kterému se všecko obětuje a za kterým se nevidí už nic osobního. Jsme ovšem spokojeni, když jezdí vlaky přesně podle jízdního řádu, když se ke každému vlaku přesně dostaví autobus. Ale to všecko má smysl, když nás vlak i autobus doveze k někomu, kdo nás čeká, když jsou to dopravní prostředky k domovu.
Účel a smysl biblických zázraků je otevřít oči k této skutečnosti. To předpokládá však i ze strany člověka, který div viděl, jistou dispozici a vnímavost. Když Ježíš nasytil zázračně zástupy chlebem, vzbudil pochopitelně velké nadšení v davu. Šli za ním i na druhou stranu jezera. Ale tam uslyšeli výtku: ?Hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale proto, že jste jedli chleba? (Jn 6,22). Setkání s Kristem je ovšem nadchlo, ale víc na ně zapůsobila zázračná sytost jídla. Ze styku s osobou se zase upadlo do věčného řádu. Zázrak se tedy minul účinkem. U učedníků tomu bylo opačně. Když nahrnuli zázračně spoustu ryb, nechali ryby rybami a šli za Ježíšem (Lk 5,11).
Je tedy v Písmu mnoho zázraků, ale přesto neodpovídá každému zázraku obrácení, tak jak to řekl Ježíš lidem, kteří za ním běželi po nasycení chleby. ?Toto je skutek, jaký žádá Bůh: abyste věřili v toho, kterého On poslal? (Jn 6,29).
Říká se, že je dnes mnoho těch, kdo se pídí po zjeveních, kdo by chtěli vidět zázraky. Nevím, je-li jich víc, než kdy bývalo. Senzacechtiví lidé byli vždycky a budou i v náboženské oblasti. Spíš bych řekl, že dnešní člověk věří v zázrak organizace, pořádku, zajištěnosti. Jednotlivci jsou možná nepořádní, ale všichni doufají, že se najde jednou tak dobrá vláda a tak výtečné společenské zřízení, že se už nebudeme muset bát hladu, zimy, nouze o byt, nezajištěnosti na stáří.
Nebudeme nikomu brát tento optimismus. I sv. Jan Zlatoústý se jím dává v některých homiliích uchvátit. Zdá se mu to docela ve shodě s plánem Božím. Jsme přece páni světa, Bůh nám ho dal, abychom si ho zařídili tak, aby byl krásný, spořádaný, aby nám sloužil. My svou lidskou prací uděláme ze země krásný příbytek.
Ale pořád tu zůstává základní problém. Bude to nádražní hala anebo dům setkání? Nač by nám byl hrad, kdyby v něm nehořel krb, z něhož by mluvil jak z hořícího keře Jahve: ?Já jsem tu?.
odeslat článek
vytisknout článek
