Dva obrázky z dnešní bohoslužby. Jsme v biskupské katedrále. Dvacet kanovníků recituje hodinky. Pak přichází biskup a začíná mše - liturgie spořádaná, klidná. Současně se vstává, sedá, kleká. Každý ví, kdy má vystoupit ke svému úkolu. Kromě toho je tu ceremoniář, aby pokynul a ukázal, co se má dělat. Jsou tu přitom dva mladí kněží. Jeden řekne: ?Jde to pěkně jako na drátku a přitom klidně.? Druhý se ušklíbne a poznamená: ?Pěkně, ale skutečně jako na drátku. Zde diriguje bohoslužbu drátek, mrtvé pravidlo, ne Duch sv. Při modlitbě charismatiků je tomu docela jinak. Každé slovo, každý pohyb vyjde spontánně ze srdce, dáváme se vést ne suchou rubrikou, ale Duchem sv., který vedl při modlitbě první křesťany a samého Ježíše.
Poslední výraz v této poznámce je zajímavý. Obyčejně se stoupenci charismatického hnutí odvolávají na sv. Pavla, hlavně na jeho list ke Korinťanům, kde se vypočítávají různá charismata, projevy Ducha sv. ve shromáždění věřících. Nikdy jsme však neslyšeli, že bychom měli k charismatikům počítat samého Ježíše.
Snadno se však opakují slova, zvláště cizí, málokdo se pak nakonec stará o to, co se tím míní. Otázkou, nakolik můžeme tyto výrazy aplikovat na Krista, se zabývá ve své knize J. D. G. Dunn, která se nazývá ?Jesu and the Spirit?, Ježíš a Duch. Je to studie o náboženské a charismatické zkušenosti Ježíše a prvních křesťanů, jak se to odráží v Novém zákoně. Vyšla roku 1976 v Londýně.
Autor rozlišuje dva výrazy: charismatik a extatik. Ježíš byl charismatik v tom smyslu, že projevoval moc a autoritu, která pocházela z Ducha sv. Na otázku, byl-li Ježíš extatik, odpovídá autor záporně. Jeho chování nebylo zvláštní, exaltované, naopak, klidné a vyrovnané.
Možná, že nám slovo charismatik nezní pěkně a že nám připadá jako laciná nálepka, která se ke knize evangelia nehodí. Nechme tedy výraz stranou. Věc sama však je úžasná. Působení Ducha sv. na Syna člověka je docela zvláštní. Je z Ducha sv. počat, tedy jemu vděčí za svou existenci jako člověk. Jeho lidství tím dostává tvářnost docela neobvyklou: ?Duch sv. na tebe sestoupí, moc Nejvyššího tě zastíní. Proto také dítě, které se narodí, bude nazýváno svaté, Syn Boží? (Lk 1,35).
Kristus ? jako Bůh ? je ovšem Boží Syn od věčnosti. Ale mocí a silou Ducha sv. se synovství Boží projeví v lidském těle. Jde tu tedy, máme-li to tak nazvat, o nejvyšší a jedinečný charismatický projev v dějinách lidstva. A přece je naprosto nenápadný. Ani sv. Josef, nejbližší svědek neměl potuchy o tom, co se tu děje.
Stejně nenápadný je i další vývoj. O Ježíšově dětství nevíme nic, kromě malé poznámky, že ?dítě rostlo a sílilo, bylo plné moudrosti a spočívala na něm zvláštní Boží přízeň? (Lk 2,40).
Apokryfy přibásnily mnoho zázraků, když líčily život v Nazaretě. Evangelium nám však jednou větou prozrazuje něco daleko úžasnějšího. Neříká, že se chlapec Ježíš naučil zázračně židovskou abecedu a čtení Písma. Dorostl však k poznání, které je v jeho věku ovšem naprosto neslýchané, že totiž Bůh je jeho jediný a pravý otec: ?Copak jste nevěděli, že já musím být v tom, co je mého Otce?? ? odpovídá matce a sv. Josefu, kteří ho našli v jeruzalémském chrámě.
Z toho vědomí ovšem plyne zvláštní postoj k životu. Je to poslání. Otec sám to zjevuje na počátku veřejné činnosti Ježíšovy, při křtu. Podle vypravování sv. Marka ?hned jak vystupoval z vody, spatřil, že se nebe roztrhlo a že se na něho snáší Duch sv. jako holubice. A z nebe se ozval hlas: Ty jsi můj milovaný syn, v tobě jsem našel zalíbení? (1,10-11). Jde tedy zase o potvrzení základního ?charismatického? faktu: Božího synovství.
Praktický důsledek tohoto poznání se projevuje od toho okamžiku stále navenek. Ježíš si je vědom, že může všecko, k čemu ho Otec posílá, dělat Boží autoritou: učit jako ten, kdo má moc (Mk 1,22), odpouštět hříchy (Mk 2,5), dělat zázraky, posílat jiné lidi svým jménem do celého světa (Jn 17,18). To všecko mu patří nejenom jako Bohu, ale i jako člověku, který vyzná: ?Duch Páně na mně spočívá, protože mě pomazal, poslal mě hlásat chudým radostnou zvěst, vyhlásit zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, utlačovaným dát svobodu, vyhlásit milostivý rok Páně (Lk 4,18-19).
V tomto smyslu byl tedy Ježíš skutečný a pravý charismatik, vedený ve všem Duchem sv., není otrok litery zákona. Jaké z toho plynou důsledky pro život křesťana?
I my jsme dostali při křtu Ducha sv. Vstoupil do naší existence a přetvořil ji, stali jsme se Božími syny v Duchu sv. I o nás platí, že už nejsme otroci litery, ale děti svobody. Má-li moderní charismatické hnutí úmysl probudit v křesťanech toto vědomí, pak je to dílo Boží. Kdo nám však zaručí jeho autentičnost? Mohou se udat rozpoznávací znamení mezi pravými a falešnými projevy Ducha?
Je jich vícero. Ale srovnání s životem Ježíšovým nám pomůže zachytit to nejdůležitější. V Duchu sv. Ježíš ? jako člověk ? dospívá k poznání, že je Syn Otce, který je na nebesích a že musí podle toho jednat. Podle toho můžeme posuzovat i křesťany. Pravý charismatik se nepoznává podle exaltovaných projevů zbožnosti, podle neukázněného chování při společných bohoslužbách, ale spíš podle toho, že dává příklad v důvěře v Boha Otce, v poslušnosti k jeho vůli, ve všem, co je křesťanská dokonalost.
Ježíšovi řekla Samaritánka: ?Vidím, že jsi prorok? (Jn 4,18). Zajímavé je, že došlo k tomuto závěru po delším klidném rozhovoru u studny při nabírání vody. Velcí malíři dovedou vyjádřit svou inspiraci i v malých a nepatrných kresbách. Z velkých světců, po Ježíšově příkladu, vyzařuje charismatická síla Ducha sv. v projevech denního života.
Jeho první a základní projev je v samé církvi, která mluví z Ducha sv. Působí jeho silou a přece je navenek lidské sdružení, často docela nenápadné. Někdy se sice Duch sv. projeví okázale a zázračně. Ale i tam se shledává jedno jisté znamení pravosti: pokora těch, kdo jsou nositeli Ducha a touha dělat Boží vůli.
odeslat článek
vytisknout článek
