V souvislosti s nedávným děním v polské církvi poskytl krakovský arcibiskup, kardinál Dziwisz interview italskému katolickému deníku Avvenire, které přinášíme v plném znění:
Eminence, v Polsku se začalo účtovat s minulostí. I Církev zavedla lustrace?
Ne, to nejsou lustrace. Nelíbí se mi to, co se děje pod tímto označením: působí to v naší zemi více škody než užitku. My chceme jednoduše mít jasno. Chceme odpovědět na obvinění a ukázat jaký byl postoj biskupů, ale i kněží a řeholníků v historickém a sociálním kontextu komunistického období. Nemáme v úmyslu něco skrývat a dokážeme to skutky.
Někdo říká, že jste s tím přišli pozdě. Proč se tak nestalo dříve?
Protože ještě před nedávnem tento problém vůbec nebyl položen! A musím říci, že ačkoli začal fungovat Ústav paměti národa (který uchovává archív Stb a tajných služeb komunismu), nepřikládali jsme, bohužel, nikdy velký význam těmto dokumentům, které byly koncipovány funkcionáři minulého režimu bez jakéhokoli ověřování. Je třeba je zkoumat velice pečlivě a opatrně. Ba dokonce by bylo lépe následovat příkladu jiných zemí, jako například Španělska, kde bylo ihned po frankistickém období rozhodnuto o uzavření archívů tajných služeb na dlouhá léta.
Namísto toho se však ocitly na stránkách tisku, který sytí veřejné mínění jmény ?spolupracovníků?.
Nejtěžší omyl spočívá v tom, že nebylo učiněno žádné rozlišení mezi různými formami kontaktů. V mnoha případech se jednalo o kněze, kteří byli tajnou službou předvoláváni a nemohli se vyhnout těmto rozhovorům, pokud chtěli dostat povolení ke stavbě či opravě kostela. Nemyslím si však, že by bylo možné označit tento typ kontaktů za spolupráci. Vytvořilo se tak velké zmatení.
Je v tom podle vašeho mínění nějaká strategie poškodit Církev?
Nějaká strategie tu určitě existuje. Za touto mediální kampaní stojí politické cíle. Možná chce někdo učit biskupy, jak se mají chovat. Já to jenom konstatuji a nemohu říci více. Nevím, kdo v tom všem tahá za nitky.
Mluvil jste o zmatení. Máte na mysli také Církev v Polsku?
Ne, stačilo se minulou neděli podívat na plné kostely věřících a poslechnout si jejich pozitivní reakce na poselství biskupů, které bylo čteno při všech bohoslužbách. Smutná a nepříjemná epizoda neuvádí do krize jejich důvěru v Církev, a tím méně pak jejich křesťanskou víru. Spatřuji v tom velkou zralost. Zejména mezi těmi, kteří mají zkušenost s komunismem. Věci jsou trochu složitější s mladými, kteří v těch letech nežili. Proto je důležité udělat jasno a připomenout, že Církev v Polsku představovala velkou morální a sociální sílu proti režimu, která vždycky podporovala každého, kdo se zasazoval za svobodu.
Vy jste ustavil již před rokem historickou komisi shromažďující dokumenty a svědectví o biskupech a kněžích za minulého režimu? jaké jsou výsledky?
Práce pokračují, ačkoli s určitou pomalostí. Nikoli však vinou zmíněné komise, ale z objektivních důvodů, počínaje enormním rozsahem dokumentace, tisíců a tisíců stran, které nelze jednoduše přečíst, ale je třeba je pečlivě prověřit.
Koncem února má však vyjít tiskem kniha o. Isakowicz-Zaleského se všemi jmény kněží-spolupracovníků?
To není důležité, my pokračujeme v naší práci. Napsal jsem dopis všem kněžím krakovské diecéze s žádostí, aby kdokoli, kdo byl vtažen do spolupráce s Stb, přišel za mnou: promluvit si, vysvětlit to a napravit to. Musím říci, že se jedná o asi 30 případů z 1200 kněží v diecézi. Většinou upadli ze slabosti a pod morálním či psychologickým nátlakem. Neměl jsem ani jeden případ aktivní spolupráce usilující poškodit Církev.
Jaké poučení si lze vzít z případu Wielgus?
Jak víte, když byl mladým knězem, podepsal závazek spolupráce s Stb. Učinil to, aby mohl studovat v zahraničí a tento závazek nedodržoval. Existují velmi negativní hlášení o výsledcích této spolupráce. Byla to mladická chyba. Potom se z něho stal vynikající profesor a rektor univerzity a výborný biskup. Nelze odsoudit člověka kvůli jediné chybě, které se dopustil. Potřebujeme odpuštění a smíření. V jeho případě se bohužel vytvořila taková atmosféra, že by se nemohl ujmout vedení tak důležité diecéze jako je Varšavská s potřebnou autoritou a pokojem. Udělal dobře, že se zřekl úřadu, jiné řešení neexistovalo. A jsme obzvláště vděčni Benediktu XVI. za pomoc, kterou nám poskytnul při uzavření tohoto bolestného případu.
Eminence, mnozí si myslí, že kdyby tu byl Jan Pavel II. nestalo by se to všechno?
Pokud tím mají na mysli, že znal dobře polskou realitu a proto mohl předejít určitému konání, tak je to pravda. Ale musíme se držet faktů, nikoli hypotéz. A z faktů, podle mého mínění,plyne, že polská Církev z toho vyjde silnější právě proto, že ? jak nás učil Jan Pavel II. ? nemusíme mít strach z pravdy.
Z katolického deníku Avvenire přeložil M. Glaser
odeslat článek
vytisknout článek
