"Dříve se lidé ptali, jaký smysl má utrpení, dnes se ptají, jaký smysl má sama existence. A vůbec se nezdá být nesmyslná existence, která je plna utrpení, nýbrž naopak, zdá se být nesnesitelný život člověka, který nenachází jeho smysl?, napsal německý filozof židovského původu Günther Anders (1902- 1992), jehož hlavní dílo má pronikavý titul ?Člověk a zastaralé?. Byl to jeden z nejříznějších kritiků současné společnosti, jejích model, životního stylu a její neuvědomělosti. Jistě, velká literatura, filozofie i teologie byly v minulosti otřásány problémem zla a bolesti, protože drásaly životní osudy a hodnoty, jež měly svůj smysl, život směřoval ke svému konci a měl v sobě božský plán.

Dnes k tomu dochází je velmi zřídka, protože utrpení už nezpůsobuje radikální potíže (ba naopak lidé se je snaží likvidovat, vytěsnit z vědomí všemožnými způsoby až po eutanazii). Zlo dnes už nerozvrací život, který je zoufale prázdný, pošetilý, banální. Člověk však nemůže být stále udržován v televizním nebo reklamním láku, vždyť tu a tam se v něm ozve svědomí. Opravdovým problémem se tedy stává, že ?život je nesnesitelný, protože je beze smyslu?. Tolikeré dramatické reakce mladých na tuto prázdnotu existence a na poušť drog jsou znakem tohoto morálního úpadku, oslabení ducha, této povrchnosti, jsou-li vnímány jako jediná vlastnost života, jediná skutečnost společnosti. Avšak vnímat... uvědomit si tento stav ? to se může stát prvním stupínkem ke spáse.

Vnímat... uvědomit si tento stav.

Postavit idol britských levičáků proti současným laicistickým totalizátorům. Stalo se to v anglickém deníku The Guardian, kde v minulých dnech komentátor Tobias Jones napsal nelítostnou obžalobu proti těm, které sám nazval ?secular fundamentalists? česky ?sekulární fundamentalisté. ?To jsou noví totalizátoři?, tak zní sžíravé Jonesovo obvinění. Na stránkách The Guardian nabízí přesnou radiograffii kulturní i společenské situace v Anglii s náramnou jasnozřivostí, ale podobné poměry jsou i u nás. ?Naše kulturní prostředí je ovládáno postmodernismem, který se snaží rozvrátit moc a zachránit odsunuté na okraj společnosti. Jde o vznešený úmysl ? zdůrazňuje Jones ? kdyby ale nebylo toho, že se dnes dochází k tomu, že se nevěří v pravdu, a tak nic nefunguje. Tyranie pravověrnosti byla nahrazena tyranií relativismu. Ve Velké Britanii existuje totalitarismus v brilantním převlečení. Totalizátorští aspiranti si dělají nárok na to, že jsou snášenlivější než všichni ostatní. A skrývají se za etiketu odpůrců rasismu, zastánců homosexuálů a sexuální volnosti. Avšak jejich cílem je něco jiného: Oni jsou proti Bohu a co chtějí opravdu, to je vymýcení náboženství a všech věřících z celé země.

To, jak Jones s vášnivým způsobem myšlení a jasnozřivostí pranýřuje anglickou společnost, a platí to podle mého názoru pro celou západní společnost ?secular fundamentalists? se dosud omezovali na to, aby neuráželi lidi s náboženským přesvědčením, ale ?nyní žijmeme v multináboženské společnosti a oni zastávají, že nosit křížek, závoj nebo turban je hluboká urážka jiných náboženství. A tak se laicističtí totalizátoři stávají groteskními obránci jiných vyznání, které napadají. Dělají si nárok na to, že chrání náboženskou sensibilitu, aby měli záminku, pod níž by nám mohli sebrat všechny náboženské projevy. Na počátku tohoto hnutí jsou - podle názoru Tobiase Jonese, oni líní intelektuálové, kteří od roku 2001 neustále opakuji, že terorismus a války jsou následkem víry v Boha?.

Důležitým prvkem tohoto jevu je také outing věřících: ?Až do nedávné doby uchovávali svou víru ve skříni. Teprve nedávno pochopili, že jejich víra je jistě osobní, ale nikdy nemůže být pouze soukromou záležitostí. A toto uvědomění věřících ? jak přiléhavě poznamenává britský novinář, náramně podráždilo laicisty: ?Jsou z toho bez sebe, že věřící porušili dávnou úmluvu držet se mimo veřejných věcí, nezasahovat do společenských diskusí. Krátce chtějí, aby se zase vrátili do svých skříní?. Co se však nejvíce hnusí komentátorovi The Guardian je despotický rys, který si tito strážci ?náboženské sensibility? vyhrazují pro sebe: ?Myslí si, že pouze oni rozhodují, co je správné. Diktují vám, co si máte myslit, říkat a oblékat, právě tak jako praví totalizátoři?.

A proti tomu dr. Carmelo Fanelli, dětský lékař v nitru Afriky. Tam, kde dětské choroby jako spalničky, zápal plic a průjem, které se u nás vyléčí nějakým dnem v posteli a pár léky, v Angole rozervané 30 léty občanské války kosí tisíce obětí. 49 letý dr. Carmelo Fanelli, dětský lékař z Taranta prodělal tři údobí lékařské pomoci v misiích. Odjíždí do Afriky v roce 1989 v rámci CUAMM, organizace lékařů dobrovolníků, kteří jdou do afrických misií. Prvním místem je Dodoma v Tanzánii, kde prohloubil své znalosti při léčení tamních infekčních chorob. V roce 1993 se vrací do Padovy, střediska CUAMM, kde se věnuje výuce dobrovolníků této organizace odjíždějících do misií v Africe. Pak odjíždí i s manželkou a 9letým synem do Angoly: Ještě před dvěma měsíci jsme byli v Uige na severu Angoly. Tam jsem působil půl roku. Uige zní pro angolské obyvatelstvo zlověstně. Ještě je příliš živá vzpomínka na dramatickou epidemii nemoci ?Marburg?, která řádila v prvních měsících roku 2005 a zabila i piemontskou dětskou lékařku Marii Bonino.

?Být dětským lékařem v rozvojových zemích ? vysvětluje Fanelli ? znamená věnovat se nejslabším osobám z obyvatelstva, dětem a matkám a to za těžko představitelných podmínek. Denně jsem musel ošetřovat a léčit asi 250 dětí. Měl jsem k ruce 5 ošetřovatelů, ale žádnou tekoucí vodu, všude plno myší, chrobáků a neodbytných much na hnisajících ranách těch maličkých. Dennodenně mi umíralo 5, 10, až 20 dětí.

Tváří v tvář takové absurdní situaci mi také napadalo: Ale proč je tomu tak? A sám jsem si dával odpověď. Musím zde zůstat, protože jsem se chtěl podílet na tomto utrpení. Zpočátku, když mi umřelo nějaké dítě, byl jsem ustrnulý a cítil jsem se bezbranný. Pak jsem však pochopil, že je důležité zůstat tam, i třeba jen abych se modlil, to mi v té situaci připadalo naprosto samozřejmé. Ano, víra, prostá víra. Za těch poměrů mi víra hodně pomáhala. Vím, že někteří věřící kolegové upadali do krize, jiní, kteří tvrdili, že nejsou věřící, se znovu konfrontovali s Bohem. Tváří v tvář určitým absurdním situacím utrpení a bolesti, věřit, to znamená mít před sebou spirálu mocného světla?.

Günther Anders.... Tobias Jones....Carmello Fanelli

?Život se stane nesnesitelný, nemá-li smysl?, tvrdí první, filozof Anders.

?Noví postmoderní totalizátoři politicky korektního jen zastírají, že jsou hlavně proti Bohu, že chtějí vymýtit náboženství a všechny věřící ze země?, burcuje britský novinář Tobias Jones.

?Chtěl jsem se podílet na tomto utrpení?, uzavíral dětský lékař Carmelo Fanelli. Jenom jinými slovy vyjádřil definici apoštola Pavla: ?Jeden druhého břemena neste a tak naplníte zákon Kristův? (Gal 6,2).

Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"