Pedagogové, lékaři, psychologové vidí dobře, jak škodí dnešnímu světu erotismus vyvedený z míry. Mnoho států zavedlo už na školách povinnou sexuální výchovu. S jakým výsledkem? To je těžko povědět. Vždyť většinou tu není shoda ani v základních principech, tím méně ve způsobu, jak předkládat dětem otázky vzniku života a funkci pohlavního ústrojí.
V jedné věci však, jak se zdá, přece jenom došlo k souhlasu. Je nemožné vrátit se nazpět do dob, kdy se sexuální nevázanost držela v mezích umělou neinformovaností a násilně vytvořenými kastovními přehradami mezi mužskou a ženskou polovinou lidstva. Dnes se naopak předpokládá, že se překoná správným poučením a svobodným stykem mnoho nepřirozených komplexů, že se tím snadněji vyrovnají nekontrolované výbuchy pudu. Než tím se zase vracíme k základnímu a zásadnímu problému: Jaké poučení je správné? Jaký je opravdový smysl pohlavního života?
Křesťanská morálka nikdy nepochybovala o tom, že se styk muže a ženy plně uskutečňuje v manželství. Dosvědčuje to každý rok více románů a filmů, jejichž happy end, šťastný konec, je svatební. Biskupové 2.vatikánského sněmu byli proti tomu, aby se pořád opakovalo, že jsou první a hlavní cíl manželství jenom děti. To pak, co se nazývá ?vzájemnou pomocí? manželů se rozhodně nesmí brát jenom ve smyslu hmotného utilitarismu. Člověk se vyvíjí a obohacuje mravně a nábožensky ve styku s ostatními lidmi. Tím víc to tedy musí platit o úzkém styku v jednotě rodiny. Ten je pro křesťana prostředkem k dokonalosti.
Vždycky se ovšem mluvilo o mravních povinnostech muže a ženy, o manželské morálce. Dnes se zdůrazňuje potřeba manželské spirituality, duchovnosti. Zjednodušeně by se to dalo říci takto: Nejde jenom o to, aby se lidé v manželství nedopouštěli hříchu, ale také o to, aby využili všeho toho, co je v rodinném životě a jeho struktuře vede k dokonalosti, k Bohu. Všechny stvořené věci, mezi které patří i lidské vztahy, jsou v jistém stupni obraz tvůrce. Kdo smysl tohoto obrazu pochopí, prožívá intenzivněji blízkost Boží.
I manželský svazek je symbol náboženské skutečnosti. Ve starých pohanských mýtech se jím vyjadřoval vztah mezi nebem a zemí. Zdá se, že to připomíná slovanský kult ?matky syré země?. Plodnost půdy se ty vysvětluje vztahem božstva k zemi.
Ve Starém zákoně je podobný obraz, ale v docela jiné souvislosti. Nejde tu o vztah Boha k zemi, ale k lidu. Bůh Izraele má jméno tajemné (Ex3,14), současně se však dává poznat pod jinými názvy, převzatými ze zkušenosti denního života. Ve vztahu k lidu se sám nazývá Otcem, Pastýřem a také Ženichem, Manželem. Tímto symbolem se chce vyjádřit vztah lásky, který ho váže k lidu a svou věrnost vůči národu, který si vyvolil.
Tato Boží láska má dramatický vývoj. Začíná svobodnou Boží volbou a končí triumfem věrnosti, milosrdenství a odpuštění těm, kteří se mu stali nevěrnými. Prorok Ozeáš (Oz 1-3) prožívá toto hluboké tajemství v symbolu rodiny. Vezme si za manželku ženu, kterou má rád, se kterou má děti, která ho však opustí a dostane se do místa prostituce. Prorok ji však vykoupí, znovu ji uvede do svého domu. V této životní zkušenosti, která je tragická a přitom krásná, vidí prorok skutečnost daleko vyšší, náboženskou. Rodinné poměry ho přivedou k mystickému zážitku Boží lásky.
Duchovní dědic Ozeášův, prorok Jeremiáš, přebírá symbol manželské lásky a líčí ještě barvitěji zápas mezi věčnou oddaností Boží, která zvítězí nad zkažeností a nevěrností lidu: ?Věčnou láskou jsme tě miloval, proto jsem ti zachoval svou náklonnost? (Jer 31,3).
Trochu pozměnili obraz básníci v tzv. sapienciální literatuře; stává se víc osobním, ve vztahu k jednotlivcům. Bůh se tu představuje jako Otec, který dává tomu, kdo je mu věrný, za manželku svou dceru Moudrost (Přís 8,22), a tím i on se stává Božím přítelem (Moudr 7,14). Toto téma je nám ostatně známé ze staroslověnské legendy o sv.Cyrilovi, který se rozhodne zasnoubit se s Boží moudrostí a jít za hlasem duchovního povolání.
V Novém zákoně se pak potkáváme zase s jinou variantou symbolu, Boží Moudrost se stala tělem v Kristu (1 Kor 1,24). Jeho spojení s Církví se zase podobá spojení Boha a lidu. V apokalypse ženich je Beránek a před ním jsou dvě ženy: Babylón, nevěstka, která je do zkázy a Jeruzalém, milovaná manželka, obraz Církve, která se tak očistí, aby se stala hodnou věčného spojení se svým Ženichem, k věčné svatbě, ke které jsou pozváni všichni věrní synové Církve (srov. Mat 22,1-10).
Denní život v manželství je v Duchu Písma živý obraz nejkrásnějších pravd duchovního života. Mnoho dobrých mužů a žen tento obraz dobře hlídá a uchovává. Zachovávají manželskou morálku. Ale nechápou svůj život jako obraz, neprožívají ho jako podobenství. Proto jakoby je rodinný život rušil a rozptyloval od myšlenky na Boha.
Stane se jim naopak neustálou modlitbou, povznesením mysli k Bohu, v tom okamžiku, kdy ho začnou prožívat jako podobenství pravd duchovních. To pak platí, v širším smyslu, o všech vztazích muže a ženy. Přitažlivost dvou pohlaví je naprosto přirozená, je to dynamismus stvořených bytostí. Stane se však protipřirozenou erotikou, ztratí-li svůj hlubší smysl, tj. být obrazem duchovní skutečnosti. Pro pohany bylo slunce Bohem a příležitostí k nesmyslným kultům. Pro křesťany se stalo obrazem Krista. Pro moderní pohany je sexus absolutní lidskou hodnotou, bohem, a proto příležitostí ke zvrácenostem. Jakmile se stane obrazem spojení duše s Bohem, tak jak nás k tomu vede Písmo, snadno najde sexuální život to správné místo v životě, které mu patří.
Chceme-li tedy dnes mládež ?sexuálně uvědomovat?, nezapomínejme na tuto duchovní stránku.
odeslat článek
vytisknout článek
