Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry,
Slavíme slavnost Epifanie Páně, ?zjevení? Krista národům, které jsou reprezentovány Mudrci, tajemnými osobnostmi, přišlými z Východu. Slavíme Krista, cíl putování národů hledajících spásu. V prvním čtení jsme slyšeli proroka, inspirovaného Bohem, jak rozjímá o Jeruzalému jako majáku světla, který uprostřed pozemských temnot a mračen orientuje cestu všech národů. Sláva Páně ozařuje svaté Město a přitahuje nejprve své odvlečené a ztracené děti, ale společně s nimi také pohanské národy, které ze všech stran přistupují k Siónu jako do společné vlasti, a přinášejí tam svá bohatství (srov. Iz 60,1-6). V druhém čtení nám bylo podáno, co apoštol Pavel napsal Efezanům o tom, že spojení Židů a Pohanů z láskyplné iniciativy Boha v jediné Kristově Církvi, bylo ?tajemstvím?, které bylo odhaleno v plnosti času, ?milostí?, jejíž služebníkem ho učinil Bůh (srov. Ef 3,2-3.5-6). Za okamžik budeme zpívat v Prefaci: ?V Kristu se celému světu zjevila spása?.

Uplynulo dvacet století od chvíle, kdy bylo toto tajemství zjeveno a uskutečněno v Kristu, ale svého naplnění ještě nedošlo. Milovaný předchůdce Jan Pavel II. napsal v úvodu své encykliky o misijním poslání Církve, že ?pohled na celek lidstva na konci druhého tisíciletí dokazuje, že toto poslání je stále ve svých počátcích? (Redemptoris missio, 1). Bezděčně se proto nabízejí některé otázky: v jakém smyslu je dnes ještě Kristus lumen gentium, světlo národů? V jakém stadiu ? lze-li to tak říci ? se nyní nachází ono všeobecné putování národů za Ním? Je ve fázi pokroku nebo úpadku? A potom: kdo jsou dnes oni Mudrcové? Jak můžeme interpretovat tyto tajemné evangelní postavy, díváme-li se na současný svět? Pro odpověď na tyto otázky bych se chtěl vrátit k tomu, co v této souvislosti řekli otcové 2.vatikánského koncilu. A rád bych k tomu dodal, že hned po koncilu, přesněji 26.března 1967, což bude právě čtyřicet let, věnoval Boží služebník Pavel VI. otázce rozvoje národů svou encykliku Populorum progressio.

Celý 2.vatikánský koncil byl opravdu motivován touhou hlásat soudobému lidstvu Krista, světlo národů. V srdci Církve, počínaje vrcholkem její hierarchie, zrodila se z popudu Ducha svatého nutkavá touha po nové epifanii Krista světu, světu, který byl novověkem hluboce proměněn a který se poprvé v historii ocitl tváří v tvář výzvě globální civilizace, jejímž středem už nemohla být Evropa ba ani to,co nazýváme Západem a Severem světa. Vynořil se požadavek vytvoření nového, ekonomického a politického, ale zároveň, ba především, duchovního a kulturního světového řádu, tedy obnoveného humanismu. A je stále zřetelněji vidět, že nový politický a ekonomický řád nebude fungovat, nedojde-li k duchovní obnově, nepřiblížíme-li se znovu k Bohu a nenalezneme-li Boha mezi námi. Svědomí osvícených křesťanských myslitelů předvídala již před 2.vatikánským koncilem tuto epochální výzvu a čelila jí. Na počátku třetího tisíciletí se nacházíme plně v této fázi lidských dějin, která byla již uchopena a tematizována slovem ?globalizace?. Z druhé strany si však dnes můžeme povšimnout, že cíle samotné této výzvy lze snadno ztratit z obzoru právě proto, že jsme do ní vtaženi: riziko, které bylo mocně posíleno obrovskou expanzí masmédií, která jednak nekonečně zmnohonásobují informace, a jednak zdá se oslabují naši schopnost vytvářet si kritickou syntézu. Dnešní slavnost nám může nabídnout tuto perspektivu, otevírající se zjevením Boha, který se v dějinách zjevil jako světlo světa, aby vedl a nakonec uvedl lidstvo do zaslíbené země, kde kralují svoboda, spravedlnost a pokoj. Stále lépe vidíme, že nemůžeme vytvořit a nalézt spravedlnost a pokoj sami od sebe, ale ve světle Boha, který nám ukazuje svou tvář a který se vyjevuje v Betlémských jeslích a ukazuje na Kříži.

Kdo jsou tedy ti Mudrcové dneška, a v jakém stadiu je jejich ?cesta? a naše ?cesta?? Vraťme se, drazí bratři a sestry, do chvíle zvláštní milosti, kterou bylo zakončení 2.vatikánského koncilu 8.prosince 1965, kdy koncilní otcové adresovali lidstvu několik ?poselství?. První bylo určeno ?Vládám?, druhé ?Myslitelům a vědcům?. To jsou dvě kategorie osob, které můžeme do jisté míry spatřit v popisu evangelních postav Mudrců. A k nim bych chtěl přidat ještě třetí, které koncil neadresoval žádné poselství, ale na níž byla zaměřena velká pozornost koncilní deklarací Nostra aetate. Mám na mysli duchovní vůdce velkých nekřesťanských náboženství. Ze vzdálenosti dvou tisíc let můžeme tedy v postavách Mudrců rozpoznat určitý předobraz těchto tří konstitutivních dimenzí moderního humanismu: dimenzi politickou, vědeckou a náboženskou. Epifanie je ukazuje v situaci ?putování?, tedy v pohybu ? často zmateného - hledání, jehož cílem je nakonec Kristus, třebaže hvězda se jim občas ztrácí z očí. Současně nám ukazuje Boha, který sám putuje k člověku. Nejde tu jenom o cestu člověka k Bohu. Bůh sám se vydává na cestu. Kdo je vlastně Ježíš, ne-li Bůh, který takříkajíc vyšel ze sebe sama, aby šel vstříc lidstvu? Z lásky se stal historií v naší historii; z lásky nás přišel obdařit zárodkem nového života (srov. Jan 3,3-6) aby jej zasel do naší země, aby vzklíčil a přinesl plody.

Chtěl bych si dnes vzít za svá tato koncilní poselství, která nic neztratila ze své aktuálnosti. Jako například tam, kde se v poselství ?Vládám? praví: ?Je na vás, abyste byli na zemi promotory řádu a pokoje mezi lidmi. Avšak nezapomeňte: Bůh, živý a pravý Bůh, je Otcem lidí. A Kristus, jeho věčný Syn, který přišel, aby nám řekl a dal pochopit, že jsme všichni bratři; On je velkým tvůrcem řádu a pokoje na zemi, protože k němu se sbíhají lidské dějiny, a pouze On může přimět srdce, aby se zřekla zvrácených vášní, které plodí válku a bolest?. Jak nerozpoznat v těchto slovech koncilních otců zářivou stopu cesty, která jediná může proměnit dějiny Národů a světa? V poselství ?Myslitelům a vědcům? zase čteme: ?Pokračujte ve hledání, nikdy se nezříkejte pravdy a nikdy nad ní nezoufejte!? To je velké nebezpečí: ztratit pravdu a zabývat se pouze činností, pragmatismus. ?Připomínejte si ? pokračují koncilní otcové - slova vašeho velkého přítele, svatého Augustina: ?Hledáme s touhou nalézt, a nacházíme s touhou hledat znovu?. Šťastni ti, kteří mají pravdu a pokračují v jejím hledání, aby ji obnovili, prohloubili a darovali druhým. Šťastni jsou ti, kteří ji nemají, ale jdou za ní s upřímným srdcem: kéž hledají budoucí světlo v osvíceních dneška až k plnosti světla!?

Toto bylo řečeno ve dvou koncilních poselstvích. Ke hlavám národů, k badatelům a vědcům je dnes více než kdy jindy zapotřebí přiřadit představitele velkých náboženských, nekřesťanských tradic, a pozvat je na setkání se světlem Krista, které přišlo nikoli zrušit, ale naplnit to, co Boží ruka vepsala do náboženských dějin civilizace, zejména ve ?velkých duších?, které přispěli k růstu lidstva svou moudrostí a příkladem svých ctností. Kristus je světlo, a světlo nemůže stínit, ale pouze osvěcovat, rozjasňovat a zjevovat. Proto ať nikdo nemá strach z Krista a jeho poselství! A pokud ho v průběhu dějin křesťané, lidé omezení a hříšní, někdy mohli svým jednáním zradit, dává to vyniknout ještě více tomu, že světlem je Kristus a že Církev jej odráží pouze tehdy, zůstává-li s Ním sjednocena.

?Viděli jsme jeho hvězdu a přišli jsme se poklonit Pánu? (Zpěv před evangeliem, srov. Mt 2,2). Pokaždé když nasloucháme těmto slovům Mudrců, zarazí nás, že se poklonili před prostým dítětem v matčině náruči nikoli v prostorách královského paláce, nýbrž v chudobě Betlémského domu (srov. Mt 2,11). Jak je to možné? Co přesvědčilo Mudrce o tom, že ono dítě je ?židovským králem? a králem národů? Určitě je přesvědčilo znamení hvězdy nad místem, kde se nalézalo Dítě (srov. Mt 2,9). Avšak ani hvězda by nebyla stačila, kdyby Mudrci nebyli osobami vnitřně otevřenými pravdě. Na rozdíl od krále Heroda, zaujatého svými mocenskými zájmy a bohatstvím, Mudrcové byli zaměřeni na cíl svého hledání, a když jej nalezli, třebaže to byli vzdělaní mužové, zachovali se jako Betlémští pastýři: rozpoznali znamení, poklonili se Dítěti a předložili mu symbolické dary, které přinesli.

Drazí bratři a sestry, zastavme se i my před pomyslnou ikonou klanění Mudrců. Obsahuje náročné a stále aktuální poselství. Náročné a stále aktuální především pro Církev, která, shlížejíc se v Marii, je povolána ukazovat lidem Ježíše, nic jiného než Ježíše. On je totiž Vším a Církev neexistuje než proto aby zůstávala spojena s Ním a dávala jej poznat světu. Kéž nám Matka vtěleného Slova pomáhá být chápavými učedníky jejího Syna, Světla národů. Příklad Mudrců té doby je pozváním i pro mudrce dneška, aby otevřeli mysl a srdce Kristu a nabídli mu dary svého hledání. Jim a všem lidem naší doby bych dnes chtěl zopakovat: nemějte strach z Kristova světla! Jeho světlem je zář pravdy. Nechte se Jím osvítit, všechny národy země; nechte se obejmout jeho láskou a naleznete cestu pokoje. Kéž se tak stane.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie