Konaly se noční obřady Bílé soboty se svěcením ohně, křestní vody a i s křtem dospělého člověka. Lidé měli strach, že to bude dlouhé, ale nakonec se to všem líbilo. Sice se každý rok při té příležitosti obnovuje křestní slib, ale lidé si to jaksi neuvědomují. Když tu je skutečný a pravý křest dospělého, který se odříká všeho zla a vyznává víru, který se vědomě skloní ke křestnímu pramenu, který bere do ruky svíci zažehnutou a právě posvěcenou svíci velikonoční, ?paškál?, tu si znovu uvědomujeme, jak krásná a důležitá je svátost křtu.
Ve staré církvi, kde se křtili dospělí lidé po dlouhé přípravě, obyčejně celá skupina současně, byl ovšem obřad křtu velkou slavností celé křesťanské obce. Vidíme to na dlouhých krásných homiliích, slavnostních kázáních Otců církve, pronesených při této příležitosti. Jsou obdivuhodné i po stránce literární jako poslední projevy klasické antické rétoriky, řečnictví, ve kterém se spojuje hutnost obsahu s uměleckou bravurou, se smyslem pro krásu a rytmus slova.
Každý řečník se ovšem snaží o originalitu. Ale hlavní obsah je v podstatě stejný a některé motivy se stále opakují. Na prvním místě je tu ovšem otázka křestní vody, které je pro řečníka vděčnou látkou vhodnou k rozvinutí. Kolik asociací z Bible i z mytologií se k němu váže a všechny se dají nějak použít k osvětlení křesťanského mystéria. Snadné bylo pro lidi z jižních krajin Blízkého východu, z krajů skalnatých nebo z pískových pouští, představit si, že všecek život pochází z vody, že se objeví a zachová jenom tam, kam dosáhne voda pramene. I biblický ráj se vyjadřuje tímto obrazem: jako uzavřená zahrada s jedním mohutným pramenem. Vzpomínám si na zážitek z cesty po Sýrii. Po tříhodinové cestě autem v písku nám ohlásil šofér, že si odpočineme ve stínu. Dívali jsme se na něho skepticky. Bělala se sice v dálce jakási zeď a za ní jakási střecha, ale na idylické posezení ve stínu to nevypadalo. Ale přece jsme se ho dočkali. Ve zdi se otevřela dvířka a za nimi se objevila nádhera zeleně a květů v uzavřeném prostoru. Zeď sloužila jako ochrana proti pískovým závějím. Ale uvnitř byla studna a voda z té studny vykouzlila všecku tun nádheru.
Jak snadno se dá ten obraz aplikovat na křestní vodu, která se stává pramenem nového života v Kristu. Zavlaží půdu srdce, ze které pak vyrostou květy ctností a stromy dobrých skutků. ?Všecko vzniklo z vody?, prohlásil Thales Milétský, jeden z prvních řeckých filosofů. Byl materialista. Křesťané jeho větu opakují a doplňují duchovně. Vyznávají, že se rodí k novému životu z vody, ale současně i z Ducha sv.?, prohlásil Kristus Nikodémovi, ?nemůže vejít do Božího království? (Jn 3,5). Jak snadně si přitom křesťanští autoři vzpomněli na vypravování Genese o vzniku země, která byla na počátku pustá a prázdná a Duch Boží se vznášel nad vodami, aby z nich vyvolal život, svět a všecku jeho nádheru. Týž Duch Boží se dodnes vznáší nad křesťanským pramenem, ze kterého se vynoří nový člověk se semenem nového života, které rychle klíčí a roste. Dá-li se podle Březinových slov naslouchat hudbě pramenů, pak zní křestní vody opravdovou symfonií.
Symboly však bývají často dvojznačné. Jejich význam může být antinomický, protichůdný. Tak je tomu i s vodou. Je zdroj života, ale současně přináší i smrt. Vlny zaplavují, utápí, odplavují. Spousty vod nahromaděné v propasti moře jsou hrobem, který pohlcuje a rozkládá. Podle biblické představy je kdesi na dně moře obluda zvaná Leviatan, která požírá to, co spadne do vody. Upadnout pod vodu je tedy totéž jako dostat se do podsvětí, do říše mrtvých, sestoupit do pekel, odkud není návratu do říše živých.
Ve starověku rozlišovali čtyři prvky, živly, ze kterých se věci skládají: země, voda, vzduch a oheň. Poslední dva, vzduch a oheň, se považovaly za prvky lehké, které vznášejí do výše. Země a voda jsou naopak živly těžké, které strhují dolů, zasypávají, pohřbívají.
Je zajímavé, že se i této symboliky použilo při křtu. Ve staré církvi, jako dodnes v církvích východních, byl obřad trojího potopení pod vodu. Už sv. Pavel v tom vidí jasný obraz smrti a pohřbu: ?Nevíte, že my všichni, kteří jsme byli křtem ponořeni v Krista Ježíše, byli jsme tím křtem ponořeni do jeho smrti?? (Řím 6,3). Trojí potopení jasně připomíná tři dny Kristova těla v hrobě. Tam to bylo ve skále, pod zemí, tu je to pod vodou. Ale i Kristovo pohřbení pod zemí bylo už dávno předobrazeno v historii, která se v bibli vypravuje o Jonášovi. Pro něho se měla stát mořská propast definitivním hrobem, ze kterého není návratu. Leviatan, mořská obluda ve formě ryby jej pohltila a její jícen se zavřel. Výmluvnější obraz zániku si dovedeme sotva představit. Ale Bůh mu dal dvojí závažné poučení. Nejdříve chtěl Jonáš uniknout před Hospodinem ze země na moře. Bouře, která se strhla, ho poučila, že ho trestající ruka Boží zastihne i tam, že Bůh je i v dálkách oceánu. Ale druhé poučení je daleko vážnější. Tatáž Boží ruka se ho zmocní i v hloubkách mořské propasti a v jícnu smrti, ne už aby ho trestala, ale aby ho zachránila, aby ho vyvedla ze tmy na světlo, ze smrti k životu.
Historie Jonášova, tak jak zní, vypadá pohádkově, neskutečně, zázračně. Nebereme ji doslova, ale jako symbolické vypravování. Z toho však neplyne, že symboly nevyjadřují skutečnost. Ta skutečnost pak je zázračná i přirozená současně. Je přirozené, aby byla voda zdroj života, aby všecko živé životu navracela. K tomu byla od boha stvořena. To, že nás živly ubíjejí, je trest za hřích; hřích totiž usmrcuje.Hubivá síla zasáhla celý svět. Všecko, co je kolem člověka, má účast na vnitřní rozdělenosti člověka, všecko se stává dvojím. Proto nás voda živí a hubí současně. Jak tuto katastrofální situaci napravit? Vznikl-li ten stav skrze člověka, napraví se zase jeho vykoupením. Hřích vznikl vzpourou proti Bohu. Napraví se pokorným přijetím skutečnosti. Kristus, Bůh a člověk, přijal smrt a tím vykoupil člověka i živly z jejich prokletí. Dal se pohřbít do země, aby ze země vyšel.
Symbolicky se toto velikonoční tajemství opakuje při křtu. Člověk je pohřben vodou a táž voda ho vrací k novému životu v Kristu.
odeslat článek
vytisknout článek
