Vlna odporu proti trestu smrti, která zaplavila západoevropská média po Saddámově popravě, budí podezření. Nikoliv proto, že se zastává základního práva na život, který si člověk nedal a nemůže ho tedy brát (kéž by tak jednoznačně psala levicová média i v jiných případech). Ale předně proto, že medializovaná poprava iráckého diktátora se zařadila mezi módní témata napomáhající snadnému zviditelnění i průměrným duchům. Proč nikdo nepožadoval moratorium OSN na nejvyšší trest po popravě tří indonézských křesťanů v září loňského roku? Nebo proto aby zabránil výkonu ? zatím naštěstí odloženého - trestu ve zmanipulované kauze bulharských zdravotnic a palestinského lékaře v Lybii?
Základní otázka ovšem zní jinak: existují takové zločiny, které vedou lidský smysl pro spravedlnost k nepřekonatelnému přesvědčení, že jejich pachatelé ztratili právo být na světě? Katechismus katolické církve tuto možnost ? byť s řadou upřesnění ? připouští. V nedávno upraveném paragrafu č. 2267 čteme:
Tradiční učení církve, za předpokladu, že je s plnou jistotou určena totožnost a odpovědnost viníka, nevylučuje použití trestu smrti, pokud je toto jediná možnost účinné ochrany lidských životů před útočníkem. Dostačují-li však nekrvavé prostředky k obraně a ochraně lidských životů před útočníkem, veřejná moc ať se omezí na tyto prostředky, protože lépe odpovídají konkrétním podmínkám obecného dobra a více se hodí k účinnému potírání zločinu a zneškodnění pachatele, aniž by ho s definitivní platností zbavil možnosti, aby se napravil. Případy absolutní nezbytnosti odstranění viníka se vyskytují v dnešní době ?velmi zřídka, pokud vůbec?.
Ve světle tohoto článku je třeba interpretovat také reakci Vatikánu. Ten se pochopitelně opět nemohl zavděčit všem. V italských médiích se papežovi vyčítalo, že se tentokrát neangažoval proti Saddámově popravě osobně. Jinde se mylně uváděla za oficiální postoj Vatikánu prohlášení kard. Renata Martina, který stojí v čele Rady Iustitia et Pax. Největší úspěch ovšem slavila dezinterpretace slov Vatikánského tiskového mluvčího. Oficiální prohlášení začíná stejně diplomatickou jako všeobecnou větou o tom, že poprava je vždy smutnou zprávou (italské ?notizia tragica? v důsledku inflace tohoto slova a vzhledem ke kontextu je vhodnější překládat jako smutný). V dalším vyjadřuje pouze obavy, že smrt viníka nepovede ke smíření, nýbrž vyvolá odvetné reakce, a tedy další násilí, a v závěru vyjadřuje naději, že zodpovědní představitelé dokáží vést zemi ke smíření a míru. Oficiální prohlášení lze jistě označit za velmi diplomatické a opatrné, ale rozhodně v něm nestojí, že Saddámova smrt je tragickou událostí, jak to bylo prezentováno ve světových agenturách. (Podobně i ve včerejších Lidových novinách, kde se komentátor (Martin Weiss) rozhořčuje nad dikcí vatikánského prohlášení vycházeje zřejmě právě ze zkreslených agenturních textů.)
Vraťme se ale k prvotnímu dilematu mezi právem na život a problémem, zda některé činy mohou být uznány za negaci života do té míry, že pachatel sám na toto základní dobro ztrácí nárok. Tiskové prohlášení Vatikánu na něj nedává jednoznačnou odpověď. A mlčení Papeže, který jindy pravidelně intervenuje proti trestu smrti, nám dává spíš tušit, že v duchu katechismové definice tentokrát skutečně zapochyboval, zda v případě člověka, který neváhal vraždit své příbuzné a přátele, nemluvě o osudu tisíců dalších nevinných lidí, nenastal onen velmi zřídka se vyskutující kazus, kdy lze trest smrti připustit. Inu i Papež má právo neznat jednoznačnou odpověď.
Zato povyku na politické scéně se divit nelze. Saddámův osud totiž ukazuje mimo jiné na vrtkavost šťěstěny. Ukazuje, že kdo dnes stojí na výsluní moci a vlivu, může zítra stát pod šibenicí a zodpovídat se ze zločinů, které ? jak se zdálo ? dříve nikomu nevadily. To je opravdu zneklidňující v době, která lidem namlouvá, že nikdo nenese vinu za nic a co je vysvětlitelné je omluvitelné apod. Jediné, co může profesionální neviňátka školená psychologickými výcviky zneklidňovat, je nakonec osud, Fatum, jehož stín se z pohanské antiky vrátil do dnešní Evropy a vyhlásil boj daleko útěšnější Boží Prozřetelnosti. Zatímco Prozřetelnost dává naději na smysl lidského počínání, ujišťuje o vytrvalé práci Božích mlýnů a posiluje víru ve spravedlnost, Fatum otáčí kolem štěstěny s potměšilou lehkomyslností. Kdo sází na něj, nemůže než se bát.
Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky
odeslat článek
vytisknout článek
