Svatý Prokop bývá malován, jak orá a má do pluhu zapřaženého čerta. Kdosi přitom prohodil: ?To byl předchůdce doktora Fausta!? Je tu podobnost? Snad. Oběma slouží zlý duch. Ale je velký rozdíl za jakou cenu a k čemu, ke zlu nebo k dobru? V rukách Boží prozřetelnosti totiž i zlo musí sloužit k dobru. Ale nejenom ti dva, světec a pohádkový Faust, každý křesťan je povolán poroučet zlým duchům.
Spiritisté to chtějí vzít doslova. A kolik jich doposud je! Vydali nějakou statistiku o spiristických sedánkách v Jižní Americe. Čísla jsou otřesná. Ale horší jsou ještě seznamy tzv. satanských sekt v Evropě. V Itálii jsou i takové, které kradou z kostela eucharistii k perversním obřadům nebo pálí lesy. A přitom všem je těžko dnešním lidem mluvit o vlivu dobrých nebo zlých duchů na duchovní život člověka. Často se setkáváme s dvěma extrémy: buď nevěří ani v existenci lidské duše nebo hledají styk s duchy. Chtějí jim však doopravdy poroučet?
Ale potíž je i biblická. Slovo ?duch? má v Písmu, jako i v našem jazyku, různé významy s mnoha odstíny. Ve smyslu oslabeném znamená způsob smýšlení, mentalitu. Má ?ducha Kristova?, kdo usuzuje jako on, má naopak ?ducha světa? ten, kdo posuzuje věci podle novin a podle řečí na náměstí. Má nečistého ducha, kdo má fantazii zaplněnou nemravnými obrazy. Dokáže takovému duchu poručit, vyhnat ho?
Ale semitská mluva většinou není abstraktní. Mít ducha dobrého nebo zlého neznamenalo pro židy a pro většinu starých národů jenom pouhý způsob myšlení. Člověk totiž myslí normálně tak, jaký je. Myšlenky vyvěrají z toho, co je opravdu v nás. Máme-li myšlenky svaté, je v nás Duch svatý, Duch Kristův. Origenes to vysvětluje touto úvahou. Vidím např. že se děje nespravedlivost, bolí mně to a chtěl bych se o spravedlnost zasadit. Spravedlivost je Kristus. Je to tedy jeho hlas, který se ve mně ozval. Jindy se zase rozhodnu z lásky odpustit bližnímu, který mně ublížil. Láska je Duch svatý. Je to on, který mně myšlenku vnuknul a dal mně sílu ji uskutečnit.
Ale v zápětí přijde nápad se pomstít, myšlenka zlá. Kde se vzala? Duchovní autoři mnoho přemýšleli o tom, kde se berou vnuknutí ke zlému. Rozhodně nemohou být od Boha, od dobrých andělů. Vycházejí tedy z nás, ze srdce? I to je problematické. Srdce může být zkažené, hnízdo vášní. Ale takové je Bůh nestvořil. Nitro člověka, stvořené Bohem, bylo ráj. Je-li tam zlo, vetřel se tam had, zlý duch se chce zmocnit vlády nad naším srdcem. Často se mu to podaří. Krajní případ se nazývá posedlost zlým duchem. Písmo, dějiny svatých i dnešní zkušenost takové případy zná. Musíme dát ovšem pozor, abychom neztotožňovali duševní nemoci s posedlostí zlým duchem v pravém slova smyslu. Ale dodnes tyto případy jsou. Jak je vysvětlit? Je to něco podobného jako hypnóza. Hypnotizovaný člověk se dostane do takové moci druhého, že ten s ním zachází jak s loutkou. Diktuje mu pohyby, vkládá mu do úst slova, která by on nikdy neřekl. Hypnóza přestala, osvobozený obyčejně nic neví o tom, co dělal a mluvil. Tak tomu bývá i s těmi, které modlitba církve zbavila posedlosti. Nic si nevzpomínají z toho, co v té době dělali. Nemají ovšem vinu, nebyli za své skutky a za svá slova v té době odpovědni.
Posedlost jako i hypnóza jsou v normálním životě vyjímečný jev, chvála Bohu! Ale z denního života známe sugesci. Společnost druhého člověka, s kterým žijeme, na nás působí, a to někdy dost tajemně. Známe to ze zkušenosti. Ve společnosti některých lidí se cítíme neuvěřitelně uklidněni, druzí nás pobouří pouhou přítomností. Divíme se, co nás všecko nenapadá, když s tím dotyčným člověkem žijeme. Tímto způsobem vysvětlují vliv duchů na člověka duchovní autoři.
Velkou zkušenost na tomto poli měli poustevníci a všichni, kdo odešli i na čas do samoty. První z těch, kdo ty vnitřní zážitky dobře vylíčil, byl sv. Antonín Poustevník. Odešel do samoty, do egyptské pouště, aby měl klid od lidí. Ale v poušti klid nenašel. Životopis vypravuje o jeho pokušeních od ďáblů. Moderní člověk je skeptický a nevěří tomu. Ale nečte obyčejně text pozorně. Antonín skutečně viděl v samotě roztodivné věci: hady, nestvůry, slyšel řvát lvy. Samozřejmě se třásl strachem. Dlouho? Až do okamžiku, kdy pochopil, že to jsou všecko fantazie. Kdyby ti lvi byli skutečností, už by dávno nebyl mezi živými. Poustevník pak z toho udělal velmi rozumný závěr: Mám se lekat fantazie, utíkat před iluzí? To bych ukázal málo odvahy. Začal se všem těm strašným obrazům a zlým nápadům prostě smát. Hned nato většinou zmizely.
Zamyslil se však také vážně nad tím, odkud takové myšlenky pocházejí. Psychologové mají svá oprávněná vysvětlení: z vnějších popudů, z toho co jsme viděli a slyšeli. Na poušti nic takového není. Fantazie tedy hledá obrazy v paměti. Dnes se hledí mnoho představ vysvětlit podvědomím, skrytými touhami a nesplněnými přáními. Všecka ta vysvětlení jsou oprávněná, ale jenom částečně. Působí na nás i okolí, ve kterém žijeme, svou sugescí. O samotě to nejsou tolik lidé, ale jsme v okolí širším. Písmo mluví o vlivu, o sugesci duchů dobrých i zlých. Ti, kdo vedou opravdu duchovní život, se snadno přesvědčí o tom, že tu nejde o pouhou metaforu. Přicházejí nám opravdu představy a myšlenky, které nejsou naše. Na počátku se jich pochopitelně lekáme. Jak nám může něco takového vůbec přijít do hlavy? A to zrovna v tak svatém okamžiku, jako např. při sv. přijímání?
Antonín se tomu také divil a bál se. Ale v okamžiku, kdy pochopil, že to není on, kdo něco takového zamýšlí, že ta myšlenka a představa přichází z venčí, pochopil, že má dost síly k tomu, aby se s ní neztotožnil, aby ji nepřijal za svou. Má tedy dost síly, aby takového nečistého ducha vymítil. Šlo to lehčeji, než si myslel. Začal to dělat i s určitou radostí a učil to i ostatní, kteří se k němu do pouště hrnuli.
Každý člověk totiž má rád klid v srdci a každý denně zakouší, jak jej ztrácí. Hledí si pomoci psychoanalytickými léčbami, silnějšími dojmy, popřípadě i alkoholem a omamnými jedy. Vyhání ďábly Belzebubem (Mt 9,34). Osvobození přijde, až si uvědomí, že i jemu dal Kristus moc nad zlem, které se chce vloudit do srdce. Pak teprve najde mír.
odeslat článek
vytisknout článek
