Nový portál Vatikánského rozhlasu

Zpěv Aleluja zaznívá dnes mnohem slavnostněji, než kdy jindy.
Je 2. neděle po velikonocích. Je neděle ?in albis? (bílá), slavnost bílých rouch našeho křtu. Je neděle Božího milosrdenství, jak jsme zpívali v 117. žalmu: ?Děkujte Hospodinu, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky?.
Je to pravda. Náš duch je otřesen bolestnou skutečností: náš Otec a Pastýř, Jan Pavel II. nás opustil. On nás však přes 26 let vybízel, abychom hleděli na Krista, jediný důvod naší naděje.
Přes 26 let vnášel na všechna místa světa evangelium křesťanské naděje a všechny učil, že naše smrt je pouze přechodem do nebeské vlasti. Tam je náš věčný úděl, kde na nás čeká Bůh, náš Otec.
Bolest křesťana se ihned přemění na postoj hlubokého klidu. Ten pochází z víry v Toho, který řekl : ?Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, nezemře navěky? (srov. Jan 11,25-26).
Jistě, citový vztah k osobám nám nebrání prolévat slzy bolesti ve chvíli odloučení, ale je vždy aktuální připomínka, s kterou se už apoštol Pavel obracel na Soluňské křesťany, a tehdy je vybízel, aby se nermoutili ?jako ti, kteří nemají naději? (1Sol. 4,13). Víra, moji bratři a sestry, nás vybízí zvednout hlavu a hledět daleko a hledět vysoko !
A tak i dnes, zatímco oplakáváme odchod Svatého Otce, který nás navždy opustil, otevřeme srdce pohledu na svůj věčný úděl.
Ve mši svaté za zemřelé je v prefaci ona krásná věta: ?Vita mutatur non tollitur? - Vždyť život se pouze mění, nebere se. A když se rozpadne naše pozemské obydlí, dostaneme u tebe domov věčný.
Tak se vysvětluje radost křesťana v každé chvíli jeho života. On pak ví, že navzdory tomu, že je hříšník, vedle něho je vždycky milosrdenství Boha Otce, který na něho čeká. Toto je smysl dnešního svátku Božího milosrdenství, který ustanovil právě zesnulý papež Jan Pavel II., aby podtrhl tento tak útěšný aspekt křesťanského tajemství.
Tuto neděli by bylo dojímavé znovu pročítat jednu z nejkrásnějších encyklik ?Dives in misericordia?, jež nám byla darována již v roce 1980, v třetím roce jeho pontifikátu. Tehdy nás papež vybízel hledět k Otci, který je ?milosrdný a Bůh veškeré útěchy? (srov. 2 Kor 1, 3-4). V téže encyklice pak Jan Pavel II. nás vybízel hledět na P. Marii, Matku milosrdenství, na tu, která během návštěvy u Alžběty velebila Hospodina, když zvolala "jeho milosrdenství je z pokolení do pokolení? (srov. Lk 1,50).
A byl to týž náš milovaný papež, který nazýval současnou církev ?domem milosrdenství?, aby přijímala všechny, kteří potřebují pomoc, odpuštění a lásku.
Kolikrát jen papež opakoval v těchto 26 letech, že vzájemné vztahy mezi lidmi a mezi národy nemohou mít základ pouze ve spravedlnosti, nýbrž že musí být zdokonaleny milosrdnou láskou, která je typickým křesťanským poselstvím.
Jan Pavel II. - ba Jan Pavel Veliký, se tak stal pěvcem civilizace lásky tím, že viděl v tom termínu jednu z nejkrásnějších definic ?křesťanské civilizace?. Ano, křesťanská civilizace je civilizací lásky, na rozdíl od oněch civilizací nenávisti, které předkládaly nacismus a komunismus.
Nyní, v předvečer neděle Božího milosrdenství, Anděl Páně přišel do apoštolského paláce a řekl dobrému a věrnému služebníkovi: ?Pojď se radovat se svým Pánem!? (Mt 25,21).
Kéž z nebe stále bdí na námi a kéž nám pomáhá ?překročit práh naděje? o které tolik mluvil.
Toto jeho poselství ať zůstane vryto do srdcí současných lidí. Jan Pavel II. ještě jednou opakuje Kristova slova všem: ?Syn člověk nepřišel na svět, aby jej soudil, nýbrž aby jej zachránil? (srov. Jan 3,17).
Jan Pavel II. rozšířil ve světě toto evangelium spásy a vybízel církev, aby se skláněla k dnešnímu člověku, aby ho objímala a pozvedala s vykupitelskou láskou.
Ať se to stane pro nás úkolem: přijmout poselství toho, kdo nás opustil a dál mu přinášet plody ke spáse světa.

Svému nezapomenutelnému Otci říkám slovy liturgie
In Paradisum deducant te Angeli.... Do ráje ať tě doprovázejí andělé?
A slavnostní chór ať tě uvede do Svatého Města Jeruzaléma, abys tam měl věčný odpočinek.
Amen!