RadioVaticana.va

   25. 7. 2017

RSS  RSS zpráv  Podcast denní­ch pořadů       

Hlavní­ stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.3033
Poslechem z webových stránek.1987
Četbou textů na webových stránkách.3638
Poslechem i četbou.2052


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání­

Odkazy


Zasílání­ novinek

Nejčtenější­

Eutanazie v Nizozemsku se lékařům vymkla z rukou

Zahájen beatifikační proces Chiary Petrillové

Uzavřena kauza Regensburger Domspatzen




Eeská provincie Tovaryšstva Ježíšova

Res Claritatis

Vysokoškolské katolické hnutí Eeská republika

Pastorace na webu



Katolik.cz

KTF UK

Stránky pro animátory senioru

Návštěva papeže v České republice





 
Svatý otec

 Promluvy 

28.4.2017 

Potřebujeme tvůrce pokoje, nikoli provokatéry konfliktů

Promluva papeže na Mezinárodní mírové konferenci, Káhira - Egypt

Česká sekce RV

Salám Alejkum! Pokoj s vámi!
Je velkým darem, že mohu být zde, začínat na tomto místě svoji návštěvu Egypta a oslovit vás na této Mezinárodní mírové konferenci. Děkuji vrchnímu imámovi, svému bratrovi, za její svolání a organizaci a za laskavé pozvání. Chtěl bych vám nabídnout pár myšlenek, vzatých ze slavných dějin této země, která se během staletí ukazovala světu jako země civilizace a země smluv.

Země civilizace. Již od starověku byla civilizace vzniklá na březích Nilu synonymem civilizovanosti. V Egyptě světlo poznání vystoupilo do výše a vzklíčil nedocenitelný kulturní poklad tvořený moudrostí a důvtipem, matematickými a astronomickými poznatky, podivuhodnými architektonickými formami a výtvarným uměním. Vědecké badání a hodnota vzdělání byly plodnými kroky vývoje započatého starověkými obyvateli této země. Jsou to rovněž nezbytné kroky k budoucnosti, kroky pokoje a pro pokoj, protože míru se nedosáhne bez adekvátní výchovy mladých generací. A dnešní mládeži se nedostane odpovídající výchovy, pokud formace, která je jí nabízena, nebude přesně odpovídat přirozenosti člověka, otevřené a vztahové bytosti.

Výchova se totiž stává životní moudrostí, je-li schopna vydobýt z člověka to nejlepší v kontaktu s Tím, který jej přesahuje, a s tím, co jej obklopuje, a zformovat identitu, která nebude zhroucená do sebe. Moudrost hledá druhého, překonává pokušení rigidnosti a uzavřenosti, je otevřená a v pohybu, pokorná a současně zkoumavá, dovede vyhodnotit minulost, kterou uvádí do dialogu s přítomností, aniž by se zřekla odpovídající hermeneutiky. Tato moudrost připravuje budoucnost, která netíhne k nadvládě, ale zaměřuje se na druhého jako na doplňující součást sebe sama; neúnavně se v přítomnosti snaží objevovat příležitosti k setkání a sdílení; z minulosti se dovede naučit, že ze zla plyne pouze zlo a z násilí pouze násilí, které uvězňuje v jakési spirále. Tato moudrost, odmítající žádost po nadvládě, klade do středu důstojnost člověka, jenž je v Božích očích drahocenný, a etiku, hodnou člověka, odmítá strach před druhým a obavy před poznáním dosahovaným pomocí prostředků, jimiž nás obdařil Bůh.

Právě na poli dialogu, zvláště mezináboženského, jsme neustále voláni kráčet společně v přesvědčení, že budoucnost všech závisí také na setkání mezi náboženstvími a kulturami. V tomto smyslu nám Smíšená komise Papežské rady pro mezináboženský dialog a komise Al-Azhar pro dialog nabízí konkrétní a povzbuzující příklad. Dialogu mohou napomoci tři zásadní ukazatele, pokud jsou dobře propojeny: povinnost identity, odvaha vůči jinakosti a upřímné úmysly.

Povinnost identity proto, že opravdový dialog nelze stavět na obojakosti anebo na obětování dobra podle libosti toho druhého; odvaha vůči jinakosti proto, že ten, kdo se ode mne kulturně či nábožensky liší, nemá být viděn, ani traktován jako nepřítel, nýbrž přijat jako druh na cestě, v ryzím přesvědčení, že dobro každého spočívá v dobru všech; upřímné úmysly proto, že dialog jako autentický výraz lidství není strategií realizace nějakých druhořadých cílů, nýbrž cestou pravdy, která si zaslouží, abychom se po ní trpělivě ubírali s cílem proměnit soupeření ve spolupráci.

Vychovávat k uctivé otevřenosti a upřímnému dialogu s druhými a uznávat jeho práva a základní svobody, zvláště tu náboženskou, je ta nejlepší cesta ke společnému vytváření budoucnosti, abychom se stali tvůrci civilizace. Protože jediná alternativa k civilizaci setkání je necivilizovanost střetu. K opravdovému zamezení barbarství těch, kdo rozdmýchávají nenávist a podněcují násilí, je třeba provázet generace a umožňovat jim dozrát, aby odpovídaly na paličskou logiku zla trpělivým růstem v dobru. Vést mladé lidi, kteří by jako dobře zasazené stromy, zakořeněné v půdě dějin a rostoucí k Nejvyššímu vedle druhých, jednoho dne proměnili ovzduší kontaminované nenávistí na kyslík bratrství.

V této tak naléhavé a rozněcující civilizační výzvě jsme my křesťané i muslimové a všichni věřící povoláni vydat svoje svědectví: »žijeme pod sluncem jediného milosrdného Boha. [...] V tomto smyslu tedy můžeme jedny druhé nazývat bratry a sestrami [...], protože bez Boha by byl lidský život jako nebe bez slunce«. Kéž vyjde slunce nového bratrství ve jménu Božím a z této země, políbené sluncem, vzejde úsvit civilizace pokoje a setkání. Ať se za to přimlouvá svatý František z Assisi, který před osmi stoletími přišel do Egypta, aby se zde setkal se sultánem Malikem al Kamilem.

Země smluv. V Egyptě nevyšlo pouze slunce moudrosti; také polychromatické světlo náboženství osvítilo tuto zemi. Tady během staletí náboženské rozdíly tvořily »formu vzájemného obohacení ve službách jediného národního společenství«. Různé náboženské víry se setkaly a různé kultury se smísily, aniž by se zaměnily, avšak uznaly důležitost spojenectví pro obecné dobro. Smlouvy tohoto typu jsou dnes navýsost potřebné. Chtěl bych o tom promluvit s užitím symbolu „Hory Smlouvy“, která se nachází v této zemi. Sinaj nám především připomíná, že autentická pozemská smlouva nemůže odhlížet od Nebe, že se lidstvo nemůže domluvit na setkání v pokoji a vyloučit Boha z horizontu, a tím méně smí vystoupit na horu a zmocnit se Boha (srov. Ex 19,12).

Je to aktuální poselství tváří v tvář nynějšímu nebezpečnému paradoxu, ve kterém se na jedné straně vykazuje náboženství do soukromé sféry, aniž by bylo uznáváno jako konstitutivní dimenze lidské bytosti a společnosti, a na druhé straně se bez náležitého rozlišování směšuje náboženská a politická sféra. Existuje riziko, že náboženství bude pohlceno správou časných záležitostí a pokoušeno pochlebováním mondénních mocností, které s ním ve skutečnosti zacházejí účelově. Svět, který globalizoval mnohé technické nástroje, avšak zároveň spoustu lhostejnosti a ledabylosti, a řítí se horečnou a obtížně udržitelnou rychlostí, zakouší stesk po velkých otázkách po smyslu, které jsou kladeny náboženstvími a pomáhají upamatovat se na vlastní původ – povolání člověka, který nebyl učiněn proto, aby se vyčerpal v nejistotě pozemských záležitostí, nýbrž byl povolán vykročit k Absolutnu, ke kterému je nasměrován. Z těchto důvodů a zvláště dnes není náboženství problémem, nýbrž součástí řešení proti pokušení přizpůsobit se plytkému životu, kde všechno vzniká a končí na tomto světě, a připomíná nám, že je nezbytné pozvedat duši k Nejvyššímu, abychom se naučili budovat město lidí.

V tomto smyslu bych s pohledem na Horu Sinaj rád poukázal na ona přikázání, která tam byla promulgována ještě před tím, než byla vytesána do kamene. Jádrem Desatera je přikázání „nezabiješ“ (Ex 20,13) dané lidem a národům všech dob. Bůh, milovník života, nepřestává milovat člověka, a proto jej vybízí, aby odporoval násilí a tak vytvářel zásadní předpoklad každé pozemské smlouvy. K uskutečnění tohoto imperativu jsou zejména dnes povolána všechna náboženství, neboť i když naléhavě potřebujeme Absolutno, je nevyhnutelné vystříhat se každé absolutizace, která by ospravedlňovala jakoukoli formu násilí. Násilí je totiž popřením každého autentického náboženství.

Jakožto zodpovědní náboženští představitelé jsme tedy povoláni demaskovat násilí, které se halí do zdánlivé posvátnosti a apeluje spíše na absolutizaci sobectví nežli na otevřenost vůči Absolutnu. Jsme povinni poukazovat na porušování lidské důstojnosti a lidských práv, vynášet na světlo pokusy o ospravedlňování každé formy nenávisti ve jménu náboženství a odmítat je jako idolatrické falšování Boha: Jeho jméno je Svatý, On je Bohem pokoje, Bůh salam. Proto je pouze pokoj svatý a žádné násilí nesmí být šířeno ve jménu Božím, protože by profanovalo Jeho jméno.

V této zemi setkání mezi nebem a zemí, smluv mezi národy a věřícími opakujeme společně mocné a zřetelné „ne“ ke každé formě násilí, pomsty a nenávisti spáchané jménem náboženství či v Božím jménu. Společně potvrzujeme neslučitelnost mezi násilím a vírou, mezi nenávistí a vírou. Společně prohlašujeme posvátnost každého lidského života proti jakékoli formě fyzického, sociálního, výchovně-vzdělávacího a psychologického násilí. Víra, která se nerodí ze svobodného srdce a autentické lásky k milosrdnému Bohu, je formou konvenční sociální příslušnosti, která neosvobozuje člověka, nýbrž zotročuje. Řekněme společně, že růstem ve víře v Boha se roste v lásce k bližnímu.

Náboženství zajisté není povoláno jenom k demaskování zla; je rovněž povoláno prosazovat pokoj, dnes pravděpodobně více než kdy dříve. Aniž bychom se podřizovali smířlivým synkretismům, je naším posláním modlit se za sebe navzájem a prosit Boha o dar pokoje, setkávat se, vést dialog a prosazovat svornost v duchu spolupráce a přátelství. Jako křesťané „se však nemůžeme obracet v modlitbě k Bohu, Otci všech, jestliže odmítáme chovat se bratrsky k některým lidem, stvořeným podle Božího obrazu“. Ba více, jelikož jsme zapojeni do ustavičného boje proti zlu, které hrozí světu, aby nebyl „místem opravdového bratrství“, uznáváme, že „ty, kdo věří božské lásce, [Bůh] ujišťuje, že se všem otevírá cesta lásky a že snaha o uskutečnění všelidského bratrství není marná.“ Je dokonce podstatná. Zvyšovat hlas a sahat po zbraních ve snaze se bránit není k ničemu, či poslouží jen málo. Dnes potřebujeme tvůrce pokoje, nikoli provokatéry konfliktů, hasiče a nikoli žháře, hlasatele smíření a nikoli dražebníky zmaru.

Se znepokojením přihlížíme skutečnosti, že zatímco se na jedné straně vzdalujeme realitě národů ve jménu cílů, které na nikoho neberou ohled, vyvstávají na druhé straně jako reakce demagogické populismy, jež zajisté nepomohou upevnit pokoj a stabilitu. Žádné podněcování k násilí nezaručí mír a každá jednostranná akce, která nezapočne konstruktivní a sdílené procesy, je ve skutečnosti příspěvkem pro stoupence radikalismů a násilí.

Základem pro zamezení konfliktů a vytváření pokoje je snaha odstranit situace bídy a vykořisťování, v nichž extremismy nejsnadněji zapouštějí kořeny, a zastavit příliv peněz a zbraní těm, kteří rozněcují násilí. Jdeme-li ještě více ke kořeni, je nutné znemožnit proliferaci zbraní, které – pokud jsou vyráběny a prodávány – budou dříve či později použity. Jedině budou-li zprůhledněny nekalé manévry živící rakovinu války, bude možné předejít jejím reálným příčinám. Tento naléhavý a tíživý závazek přísluší zodpovědným představitelům států, institucí a informací stejně jako nám, kteří jsme zodpovědní za civilizaci, svoláni Bohem, dějinami a budoucností, abychom každý na svém poli započali mírové procesy a nevyhýbali se kladení solidních základů smlouvy mezi národy a státy. Věřím, že tato ušlechtilá a drahá egyptská země s pomocí Boží znovu odpoví na svoje povolání civilizace a smlouvy a přispěje k rozvinutí mírových procesů v tomto milovaném lidu a v celém blízkovýchodním regionu.

Salám Alejkum! - Pokoj s vámi!

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Promluvy

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
2.5.17 Kardinál Tauran: V sunnitském islámu se děje cosi dobrého
29.4.17 Kdo utíká před křížem, utíká před vzkříšením!
29.4.17 Papež František v Egyptě - 2. den
28.4.17 Od velkých národů nelze očekávat málo!
28.4.17 Papež František v Egyptě – 1. den



Hlavní­ stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2017 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@vatiradio.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Pavel Brestovský.

 
Záznam aktuálního pořadu ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
P. David Neuhaus o napjaté situaci v Jeruzalémě

Biskup Mina: Atentáty v Egyptě mají destabilizovat hospodářství

Temná noc v denících Carmen Hernándezové

Patnáct mariánských soch na Ninivskou planinu

Církev v Zambii zakončila oslavy 125. výročí

Papež: Důvěřovat v Boží působení, které zúrodňuje dějiny

Světové dny mládeže 2019 na přímořském korzu

Přirozené přátelství mezi muslimy a křesťany v nejlidnatější muslimské zemi světa

Eutanazie v Nizozemsku se lékařům vymkla z rukou

Po sedmi desetiletích násilí čekáme papežovu pobídku k míru

Papež František podpořil FAO a Jižní Súdán

Zahájen beatifikační proces Chiary Petrillové

 Nově na webu
Svatý otec: O problému zla ve světě

Publicistika (Komentáře "Církev a svět"): Bez evangelizace není možná integrace

Publicistika (Reportáže, reflexe, sloupky): Církev nemůže zůstat vězeňkyní Západu

Rozhovory: Vztahy k FSSPX pro mne nejsou problémem vítězů či poražených

Homilie: O Crux, Ave Spes Unica

Archiv zpráv červenec 17
     12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31      

Starší zprávy >

Náš tip

Adolescence není patologie

Potřebujeme tvůrce pokoje, nikoli provokatéry konfliktů

Růst víry v kněžském životě