RadioVaticana.va

   22. 8. 2017

RSS  RSS zpráv  Podcast denní­ch pořadů       

Hlavní­ stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.3164
Poslechem z webových stránek.2090
Četbou textů na webových stránkách.3775
Poslechem i četbou.2160


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání­

Odkazy


Zasílání­ novinek

Nejčtenější­

Herman van Rompuy komentoval papežovo rozhodnutí stran eutanázie

Katolický farář v Turku: Vidina islamizace Evropy je mezi muslimskými imigranty rozšířena

Papežský vizitátor dokončuje zprávu o Medjugorje




Eeská provincie Tovaryšstva Ježíšova

Res Claritatis

Vysokoškolské katolické hnutí Eeská republika

Pastorace na webu



Katolik.cz

KTF UK

Stránky pro animátory senioru

Návštěva papeže v České republice





 
Publicistika

 Komentáře "Církev a svět" 

18.12.2016 

Tak bych odpověděl na ony pochybnosti stran Amoris laetitia

k dopisu čtyřech kardinálů papeži

Rocco Buttiglione

Diskuse o Amoris laetitia pokračuje a přispěli do ní nedávno čtyři kardinálové: Walter Brandmüller, Raymond L. Burke, Carlo Caffara a Joachim Meisner, kteří společně položili pět zásadních otázek.
Adresovali dopis Svatému otci, který se rozhodl neodpovědět (a domnívám se, že právem), a oni si mlčení papeže vyložili „jako výzvu, aby pokojně a s úctou v této reflexi a diskusi pokračovali“. A právě z tohoto důvodu a v tomto duchu se k této reflexi a diskusi jako prostý laik rovněž odvažuji přispět. Přináším svoji zkušenost manžela a otce rodiny, čtenáře svatého Tomáše A. a častého návštěvníka zpovědnice, kam ovšem přicházím pouze jako penitent.

První otázka, kterou tito kardinálové kladou, zní, zda je v určitých případech dovoleno dát rozhřešení osobám, které byly sezdány, ale nyní žijí more uxorio - manželským soužitím, tedy v novém svazku, kde mají pohlavní styk. Mám za to, že ve světle Amoris laetitia, ale i všeobecných principů morální teologie by měla být kladná. Je třeba rozlišovat zřetelně mezi skutkem, jehož matérií je těžký hřích, a osobou, která se jej dopustila a může se nacházet v okolnostech, které odpovědnost za tento čin snižují anebo v určitých případech dokonce anulují. Stačí pomyslet na případ ženy, která žije v naprosté ekonomické i psychologické závislosti a pohlavní styk je jí uložen proti její vůli. Nejde bohužel o školský kázus, ale o hořkou realitu, k níž dochází častěji nežli se má za to. Zde chybějí subjektivní podmínky hříchu (plné vědomí a svobodný souhlas). Skutek zůstává špatný, ale nelze jej této osobě přičítat (anebo jen částečně). V trestním právu by se možná řeklo, že se nepohybujeme v teorii zločinu (jestli je skutek dobrý či špatný), nýbrž v teorii přičitatelnosti a subjektivních polehčujících okolností.

Neznamená to, že nesezdané osoby spolu mohou legitimně provozovat pohlavní úkony. Tyto úkony nejsou legitimní. Lidé mohou (v některých případech) upadnout do hříchu, který není těžký, nýbrž lehký, protože chybí plné uvědomění i svobodný souhlas. Mohlo by se ovšem namítnout, že k rozhřešení je nezbytné předsevzetí už nehřešit. To je zajisté nutné. Penitent musí mít touhu vyjít z této neregulérní situace a zavázat se, že bude jednat tak, aby z této situace skutečně vyšel. Je však možné, že nebude schopen dodržet zdrženlivost a dosáhnout ihned plné míry sebeovládání. Důležitý je zde pojem „situace hříchu“, jak jej nastínil Jan Pavel II. Není možné věrohodně přislíbit nespáchání určitého hříchu, pokud se žije v situaci, která vystavuje neodolatelnému pokušení se ho dopustit. K zachování předsevzetí je třeba snahy vyprostit se ze situace hříchu.

Druhá pochybnost se týká toho, zda nadále platí učení Jana Pavla II. z encykliky Veritatis splendor o skutcích, které jsou vnitřně špatné a nemohou být v žádném případě dobré. Zajisté ano, a to z důvodů již uvedených. Amoris laetitia nemění nic na hodnocení tohoto skutku, ale soustředí se na hodnocení míry subjektivní odpovědnosti. V trestním právu je vražda vždycky zapovězena, trest se však může lišit a to značně podle míry subjektivní odpovědnosti.

Třetí pochybnost se týká faktu, zda lze tvrdit, že pro osoby, které spolu žijí more uxorio, se těžký hřích stal návykem. Zdá se mi, že tomu lze přitakat za podmínky, že se rozlišuje mezi těžkým a smrtelným hříchem, jak to ostatně činí sami kardinálové. Těžký hřích je dán předmětem (závažnou látkou). Smrtelný hřích je dán subjektivním účinkem (smrtí duše). Všechny smrtelné hříchy jsou také těžké, ale ne všechny těžké hříchy jsou také smrtelné. V některých případech totiž závažná matérie není doprovázena plným subjektivním vědomím a svobodným souhlasem. Kánon 915 odmítá svátosti těm, kdo žijí ve zjevném stavu těžkého hříchu nezávisle na (možném) faktu, že nejsou ve stavu smrtelného hříchu. Evidentním důvodem je zde veřejné pohoršení.

Je zřejmé, že zmíněný kánon nevyjadřuje předpis přirozeného ani božského práva. Je to lidský zákon církevní discipliny stanovený legitimní autoritou (papežem), která jej může změnit. Pokud jej papež nezměnil, pak je důvodem patrně výjimečnost případů, které má na mysli. To neznamená, že v budoucnu nebude zapotřebí nějakého vhodného zákonodárného upřesnění. Ujednotit pojem pohoršení je však v našem tak různorodém světě značně obtížné. Možná by bylo vhodné ponechat na tomto poli širší prostor rozhodování biskupským konferencím nebo (snad lépe) národním či kontinentálním synodám.

Čtvrtá pochybnost se týká toho, zda je dosud platné učení Jana Pavla II., který v čl. 81 encykliky Veritatis splendor říká, že „okolnosti či úmysly nebudou nikdy moci přeměnit skutek, který je svým předmětem vnitřně hanebný, ve skutek subjektivně čestný a obhajitelný pro svou volbu“. Zajisté ano, toto učení zůstává plně v platnosti. Soužití more uxorio, ať už jsou úmysly a okolnosti jakékoli, je vždycky pochybené a protiřečí Božímu plánu. Je to zranění a to těžké pro mravní dobro dotyčné osoby. Je však toto zranění vždycky smrtelné? Nikoli, ne vždy je toto těžké zranění také smrtelné. Okolnosti nemění povahu skutku, ale mohou změnit posouzení osobní odpovědnosti dotyčného. Amoris laetitia nám připomíná zcela tradiční učení, které Jan Pavel II. nikdy nemínil popírat: existují stupně zla a některé hříchy jsou závažnější než jiné. Hříšník musí vždycky uznat zlo, kterého se dopustil, a projevit vůli k nápravě. Svátost však není nutná odměna, která se dává na konci cesty. Může být za zmíněných podmínek také lékem, který dává sílu k cestě.

Pátá pochybnost se týká toho, zda je dosud platné učení Veritatis splendor z článku č. 56, který praví, že svědomí není tvořivé a nemůže legitimovat výjimky z absolutního mravního zákona. Také v tomto případě mám za to, že odpověď je kladná. Mravní svědomí pravdu rozpoznává, nikoli vytváří a nemůže stanovit normu, která by se částečně či úplně odlišovala od normy přirozeného zákona. Amoris laetitia nevyhlašuje nějakou výjimku z normy. Cizoložství je vždycky zlo, a penitent je vždycky povinen uznat vlastní vinu a vydat se na cestu ke splnění pravidla. Může se jednoduše stát, že není zcela vinen za svoji neschopnost splnit požadavky spravedlnosti, a z těchto důvodů se může ocitnout ve stavu těžkého, ale nikoli smrtelného hříchu. Svátost udělená tomu, kdo se nachází ve stavu těžkého, ale nikoli smrtelného hříchu, není pozvánkou ke spokojenosti se sebou na cestě k mravnímu dobru, nýbrž podporou ve vytrvání na cestě.

Pokud by Zacheus nebyl s to vrátit čtyřnásobně to, co ukradl, buď proto, že onen majetek už utratil anebo by k tomu jeho srdce postrádalo dostatečnou velkodušnost, ale vrátil by pouze polovinu odcizeného majetku, splnil by Boží vůli? Ano, pokud jde o polovinu toho, co je povinen, ale nikoli o druhou polovinu. Stejně tak ten, kdo se vydává na cestu víry a pravdy a částečně napraví svá pochybení, může si být jistý, že plní Boží vůli, pokud bude nadále Boha prosit, aby mu udělil milost pokračovat cestou pokání až k jeho dovršení. Na této cestě jsou spravedlnost a milosrdenství jako dva pocestní, kteří si vzájemně pomáhají, anebo jako dva manželé, kteří se společně snaží vychovávat svoje děti k plnosti lidského a křesťanského života.

Z řečeného myslím jasně plyne, že Amoris laetitia se plně řadí do učení a posvátné tradice církve a vůbec neprotiřečí teologickému učení Veritatis splendor. Magisterium svatého Jana Pavla II. (jakož i jeho předchůdců i nástupců) odporuje relativismu těch, kdo chtějí, aby dobro či zlo nějakého skutku záviselo na svědomí jednajícího člověka, ale uznává, že posouzení osobní odpovědnosti vždycky musí brát zřetel na subjektivní prvky jednání, totiž (s užitím slov katechismu, který jsem studoval jako dítě) na „plné vědomí a svobodný souhlas“.

Odhlížet od toho by znamenalo vzdálit se od plnosti katolické pravdy. Ta je znetvořována jednak situační etikou, která ignoruje skutečnost, že lidské činy mají svoji vnitřní povahu, jež určuje, zda jsou dobré či zlé, a jednak je ochuzována objektivistickou (nikoli objektivní) etikou, která nechce vidět subjektivní stránku činu, na níž závisí míra odpovědnosti jednajícího člověka.

Z internetového deníku Vatican Insider
přeložil Milan Glaser.

Rocco Buttiglione je italský filosof, politik a akademik, který byl dvakrát ministrem, poslancem Evropského parlamentu, je magistrátním poradcem v Turíně a místopředsedou Poslanecké sněmovny parlamentu Italské republiky.

Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
15.2.17 Podle Amoris laetitia znovusezdaní ke svátostem pod dvěma podmínkami
26.11.16 Kardinál Amato: Debata nad Amoris laetitia je užitečná
20.10.16 Kardinál Ouellet vysvětluje exhortaci Amoris laetitia
13.9.16 Korespondence papeže s buenosaireskými biskupy ohledně Amoris laetitia
20.8.16 Arcibiskup Cupich doporučuje číst Buttiglioneho článek o Amoris laetitia



Hlavní­ stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2017 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@vatiradio.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Pavel Brestovský.

 
Záznam aktuálního pořadu ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Zveřejněno papežské poselství ke Světovému dni migrantů a uprchlíků

Papež: Boží přítomnost je silnější než zlo

Papežské poselství na Mítink za přátelství mezi národy

Vatikánský státní sekretář zahájil oficiální návštěvu Ruska

Papež: Ať nám Duch pomáhá vytrvat ve víře

V Karáčí se konal státni pohřeb Ruth Pfau - „matky malomocných“

Ekvádorský kardinál papežským legátem na oslavách sv. Růženy z Limy

Katolický farář v Turku: Vidina islamizace Evropy je mezi muslimskými imigranty rozšířena

Předseda kanadského episkopátu napsal premiéru Trudeauovi

Bolivijští biskupové se vydají za papežem Františkem

V USA bude viditelné úplné zatmění slunce

Papež po atentátu v Barceloně: Nadále se zasazujme o mír a svornost

 Nově na webu
Svatý otec: Přemáhat nevěru v Boha i lhostejnost vůči bratřím

Publicistika (Komentáře "Církev a svět"): Věřit v dějiny spásy

Publicistika (Reportáže, reflexe, sloupky): Rehabilitace křesťanské psychologie

Rozhovory: Všechno závisí na víře

Homilie: O Crux, Ave Spes Unica

Archiv zpráv srpen 17
 123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
28293031   

Starší zprávy >

Náš tip

Adolescence není patologie

Potřebujeme tvůrce pokoje, nikoli provokatéry konfliktů

Růst víry v kněžském životě