„Islám je orientální přívěšek Západního nihilismu.“ Tuto provokativní myšlenku pronáší Solange Bied-Charreton, mladá francouzská - i do češtiny překládaná - spisovatelka ve své poslední eseji nazvané
Genius loci v Novém Dillí. V tomto indickém městě navštívila autorka hrob jednoho súfijského mudrce ze 13. století (
Hazrat Nizamuddin Auliya, 1238-1325), kam dodnes putují početní vyznavači této marginální odnože muslimské religiozity. Doprovázel ji tam jistý indický diplomat, se kterým rozmlouvala o svých nedávných zážitcích v Malajsii a Indonézii, kde dnes není výjimkou potkávat tříletá děvčátka zahalená v burce stejně jako je to vidět v Saúdské Arábii, zatímco tradiční místní oděv a kultura se vytrácejí.
Její průvodce konstatoval totéž v souvislosti se zmíněným súfijským poutním místem, které se stále více stává trnem v oku salafistům čili militantním fanatikům ze zmíněné arabské země, a posteskl si: „Islám umírá.“ Se stejným smutkem však dodal: „A křesťanství také. Každé z obou náboženství však svým vlastním způsobem.“ Svou intuici pak dovysvětlil: „Islám umírá na přemíru islámu, křesťanství na přemíru křesťanství. Islám umírá na nekrózu, když svoji nekompromisnost vkládá do terorismu, zatímco křesťanství umírá na sekularismus, v blouznění takzvané »svobody«.“ Indický diplomat tak činil narážku na známý Chestertonův výrok o splašených křesťanských ctnostech, kterými je zahlcován moderní svět. Koncepce „manželství osob téhož pohlaví – uvedl jako příklad – je právě v tomto smyslu typicky křesťanskou iniciativou.“[1]
Většina médií dnes sebejistě tvrdí, že islám se radikalizuje, což doslovně znamená, že se vrací ke svým kořenům a sílí, zatímco křesťanství naopak skomírá, protože prý nejde s dobou, ačkoli papež František prý ano. Narozdíl od této mediální diagnózy působí předešlá konstatace stavu obou náboženských vyznání mnohem věrohodněji. Odhaluje hluboká protiřečení, v nichž nezřídka vězí konzument mediálních produktů. Čím více totiž člověk upřednostňuje konsenz před argumentem a řídí se - nikoli neomylnými - sympatiemi namísto radostného úžasu z pravdy, tím více vázne jeho schopnost neuvíznout v předem daných myšlenkových souřadnicích, ať už je nastražil někdo jiný nám anebo my sami druhým i sami sobě.
Poznámku o manželství osob téhož pohlaví jakožto ztřeštěné křesťanské iniciativě je třeba rozvést. Boom státních zákonů s touto náplní je především výrazem farizejské mentality. Stejně jako obsese moderních států produkovat stále nové a nové zákony, které by zahrnuly všechny aspekty lidského života. Právě tento trend pranýřoval Ježíš na judaismu své doby. V křesťanském prostředí má tento trend verbální podobu budování zářných zítřků, které parazitují na víře ve věčný život, přičemž ji neutralizují a hermeticky uzavírají do čistě světského, mondénního a pozemského řádu.
Obraz umírajícího náboženství, o kterém mluvil onen indický diplomat súfijského vyznání, má v sobě i přes svoji metaforičnost něco znepokojivého. Je však třeba překonat obavy, které mohou bránit jeho hlubšímu promyšlení. Vyhlídka, kterou před čtenáře klade poslední biblická kniha, totiž tvrdí, že v nebeském Jeruzalémě už nebude chrám (srov. Zj 21,22). Možná v tom lze spatřovat netušený základ oné intuice, která znepokojuje proto, že nepředstavuje hrozbu, nýbrž příslib radosti. Podobně jako ona několikrát opakovaná a nikdy učedníky nepochopená Ježíšova předpověď Jeho smrti a zmrtvýchvstání.
Nejhlubší skutečnost našich životů se nám dává pozvolna a tajemně. Snaha zmocnit se sebe samých, která se v lidstvu vynořuje jako stále rostoucí globální pokušení, je sofistikovanou nabídkou odmítnout Boží milost a vzepřít se Bohu Spasiteli. Proto je také konec světa dobrou zprávou.
odeslat článek
vytisknout článek
