29. 3. 2017

RSS  RSS zpráv  Podcast denních pořadů       

Hlavní stránka

Zprávy

Svatý otec

Publicistika

Rozhovory

Homilie

Seriály

Speciály

Zvukový archiv

Denní programy


Redakce

Program

Frekvence

Fotogalerie

Technika

Historie

Kontakty


Anketa

Sleduji zprávy Vatikánského rozhlasu?

Poslechem na Rádiu Proglas.2475
Poslechem z webových stránek.1622
Četbou textů na webových stránkách.2946
Poslechem i četbou.1705


O webu

Rozhovory online

Rozšířené hledání

Odkazy


Zasílání novinek
Váš e-mail:

Nejčtenější

Evropská unie je dnes povolána k sebezpytování

Nalezne Evropa opět naději? Papežova promluva k evropským politikům

O hříchu omrzelosti




Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova

Res Claritatis

Vysokoškolské katolické hnutí Česká republika

Pastorace na webu



Katolik.cz

KTF UK

Stránky pro animátory seniorů

Návštěva papeže v České republice





 
Publicistika

 Reportáže, reflexe, sloupky 

23.7.2016 

Kdo jsou dnešní mladí lidé a co hledají?

Tony Anatrella S.I.

Francouzský jezuita, o. Tony Anatrella, poradce několika papežských rad, psychoanalytik a odborník v oblasti sociální psychiatrie, byl u příležitosti Světových dní mládeže v Kolíně nad Rýnem (2005) požádán o vykreslení profilu dnešní mládeže ze sociologického a psychologického hlediska se zřetelem k vlivu ideologických hnutí a vztahu mladých lidí k církvi. Jeho obsáhlá esej nepozbyla ani po deseti letech aktuálnosti a platnosti.

ÚVOD

O mladých lidech budu mluvit na základě své psychoanalytické a psychiatrické praxe v kontextu západního světa. Je nutné dávat velký pozor, když se mluví o mládeži, abychom okamžitě nepřešli ke zevšeobecňování. Nicméně lze konstatovat, že existují psychologické a sociologické rysy, společné mladým lidem celého světa. Váha liberálního ekonomického vzorce, globalizace, změny v rámci páru i rodiny, prezentace sexuality, účinky hudby, televize a kinematografie ovlivňují a podstatně sjednocují mentalitu mladých lidí v téměř všech zemích.

Mladí lidé mají svoje křehkosti, ale přesto zůstávají otevření, disponibilní a velkodušní. Nejsou už vězni ideologií jako předcházející generace. Touží po autentických vztazích a hledají pravdu, ale poněvadž ji nenacházejí v realitě, doufají, že ji najdou v sobě. Takovýto postoj je vede k tomu, že se stahují do svých dojmů a do individualismu a slouží si sociálními vazbami i smyslem pro obecný zájem. Třebaže jim sociální kontext nepomáhá rozvinout pravou a vlastní duchovní dimenzi, jsou připraveni nasadit se pro velké věci.

1. Kdo jsou mladí lidé?

Zajímají nás mladí lidé ve věku 18 až 30 let, tedy v postadolescentním věku, kdy se chtějí stát psychologicky nezávislí a snaží se potvrdit své vlastní já. Abychom byli přesnější, každý z nás má potřebu být sám sebou a získat odstup od obdržené výchovy a sociálních tlaků. Dotyční mladí lidé mohou být společensky začleněni na poli studia či práce, anebo mohou prožívat velice nejisté profesionální či osobní situace – nezaměstnanost, psychologickou nestabilitu, svévolné chování a četné jiné životní problémy. Jejich častým přáním je získat sebedůvěru, zbavit se pochybností o existenci a osvobodit se od strachu, který v nich vyvolává myšlenka na citový závazek. Někdy se obracejí o pomoc na rodiče, ačkoli ve vztahu k nim zakoušejí určitou nechuť. Většina těchto mladých lidí ještě žije s rodiči,[1] zatímco ti, kteří se už od rodičů odstěhovali, jsou na nich ekonomicky závislí. Často potřebují podporu, když se mají vyrovnávat s realitou, aby mohli přijmout sami sebe, přijmout život a začít jednat v realitě.[2]

Naši mladí rovněž hledají smysl života, na kterém by založili svou existenci. Většina z nich je relativně vzdálena starostem o náboženství a často uznává, že jim o této oblasti chybí uvědomění a výchova. Na tyto mladé lidi ovšem působí sekty, terorismus a válka, které jim podávají zneklidňující a konfliktní vizi náboženství, zejména islámu. Náboženství je přitahuje a znepokojuje zároveň, protože se jim předkládá jako zdroj konfliktů ve světě, což je chybný výklad, protože zmíněné konflikty mají ekonomický a politický původ. Stále se totiž musíme učit, jak spolu navzájem žít a vycházet. A konečně, znalosti o křesťanské víře a církvi, kterými se tito mladí lidé vyznačují, navazují na klišé a intelektuální konstrukty, které kolují ve společenských, televizních a kinematografických ztvárněních.

Ve společnosti, která z různých důvodů pěstuje pochybnosti a cynismus, strach a bezmoc, nevyzrálost a infantilismus, se někteří mladí lidé snaží přimknout k modalitám primárních gratifikací a jen obtížně dospívají ke zralosti – přičemž zralá je taková osobnost, která završila organizaci základních funkcí psychického života, a je tudíž schopna odlišit svůj vnitřní život od vnějšího světa. Mnozí mladí lidé, kteří dosud setrvávají ve stavu psychologického směšování, toto rozlišení vykonávají pouze s obtížemi – dění a realitu vnějšího světa často nahrazují svými pocity a představami. Tento jev ještě zesiluje a sytí psychologie médií, která prostupuje virtuálním duchem a světem, stvořeným z videoher a internetu. To vše mladé lidi přivádí k životu v pomyslném a zdánlivém světě bez kontaktů s realitou, kterou se nenaučili poznávat a která je skličuje a působí jim zklamání. Tito mladí lidé přistupují k životu hravě a hlavně o víkendu mají potřebu flámovat a hýřit, aniž by vlastně dobře věděli, proč. Tímto způsobem vyhledávají všezahrnující prostředí, které jim dává pocit, že skutečně jsou. Je nicméně nutné ověřit, zda tyto prožitky skutečně vytvářejí pravé vztahy a přispívají k citovému a intelektuálnímu obohacení osobnosti. Mladí, kterými se zabýváme, jsou výrazně ambivalentní – na jedné straně totiž chtějí nalézt způsob, jak vstoupit do reality; zároveň však před ní prchají. Citový život mladých lidí je poznamenán mnohým váháním – počínaje identitou, pohlavím, rodinou. Mladí lidé často prožívají velký emocionální zmatek a nikoli pokaždé dokážou rozlišovat mezi přitažlivostí na rovině přátelství a homosexuálními sklony. Koedukace, kterou zakoušeli už od dětství, může v postadolescentním období zkomplikovat vztah mezi mužem a ženou. A konečně také výrazný nárůst rozvodů jistě nepřispívá k důvěře v druhého člověka a budoucnost.

Tyto osobnosti jsou výsledkem výchovy, školní docházky a někdy také katecheze, která dostatečně neformuje inteligenci. Dnešní mladí lidé uvykli trvalému životu na citové a smyslové rovině, na újmu rozumu, chápaného jako poznání, paměť a reflexe. Snaží se získat všechny možné smyslové vjemy – jako ty zakoušené prostřednictvím drog. Namísto toho, aby řekli: „myslím, tedy jsem“, svým chováním vyjadřují: „zakouším pocity, což mne uklidňuje“. Když pak najdou dospělé, kteří jsou skutečně dospělí, umí stát na svém místě a předávat životní hodnoty – jako to dovedl papež Jan Pavel II., mladí lidé naslouchají tomu, co se jim zde předává z křesťanství, a očekávají, že z toho budou moci čerpat podněty.

2. Sociální kontext, který zvýhodňuje psychologickou závislost

Dnes jsme svědky skutečně paradoxního jevu, který zasahuje do téměř všech kulturních oblastí – na jedné straně se usiluje o co nejrychlejší samostatnost dětí, už od jeslí a mateřské školky, na druhé straně potkáváme adolescenty a především postadolescenty, kteří jsou jen stěží schopni psychické separace, třebaže – podle svých vlastních slov – by se jí rádi zhostili. Hledají proto psychologickou, sociální a duchovní oporu, aby se zbavili tohoto handicapu.

2.1. Společnost napomáhající infantilismu

Současná výchova vyrábí jedince, kteří příliš lpí na věcech a lidech – jsou to tedy závislé bytosti, ačkoli ony samy to popírají. Jejich touhy a očekávání byly v dětství natolik podněcovány – na úkor vnější skutečnosti a objektivních požadavků, až nakonec věří, že vším je možné manipulovat výlučně v závislosti na vlastních subjektivních zájmech. Na počátku adolescentní fáze, kdy jim chybí dostatečné zdroje a systém vnitřní opory, pak tíhnou k tomu, že vyvíjejí závislostní vazby v párových nebo skupinových vztazích. Jestliže razím termín „baby páry,“[3] činím tak proto, abych poukázal na jejich afektivní ekonomii, která nikoli pokaždé rozlišuje infantilní sexualitu od sexuality, zaměřené na objekt. Mladí lidé přecházejí od příchylnosti k rodičům k citové příchylnosti, přičemž zůstávají v témže citovém režimu.

Oprávněná starost o kvalitu vztahu k dítěti vedla k tomu, že se výchova příliš zaměřila na citový blahobyt, a to někdy na újmu okolní skutečnosti a jejího poznání, kulturních kodexů a mravních hodnot – tedy aniž by mladým lidem napomohla k vnitřnímu utváření. V důsledku toho mladí lidé mají náklonnost k narcistické expanzi spíše než k pravému osobnostnímu rozvoji, čímž se jistě vyvíjejí tvárné a sympatické osobnosti, které jsou však mnohdy povrchní, ne-li přímo insignifikantní, nemající smysl pro hranice a skutečnost. Mohou působit drze kvůli přílišně důvěrnému chování, které vzniká tím, že si pletou osobní a sociální kód, zapomínají na smysl pro hierarchii, autoritu, posvátno, či neberou v úvahu sociální konvence a pravidla slušné mluvy. Někteří z nich si nikdy neosvojili pravidla sociálního soužití – od pravidel silničního provozu až po rodinné zvyklosti a společenské rituály.

Dospělí, kteří se vynasnažili, aby jejich dětem nic nechybělo, přivedli mladé lidi k víře, že musí nutně uspokojit všechny své touhy a zaměňovat je s potřebami. Avšak účelem přání není jejich budoucí realizace, nýbrž skutečnost, že jsou zdrojem inspirace. Tím, že mladí lidé nikdy nezakusili nedostatek, ze kterého se odvíjejí touhy, jsou nerozhodní a nejistí. Je pro ně namáhavé získat odstup od obvyklých referenčních objektů a odlišit se od nich, aby mohli prožívat svůj vlastní život. Růst znamená psychologicky se oddělit, opustit dětství a dospívání, ale pro mnohé je tato separace obtížná, protože oddělení psychického prostoru mezi rodiči a potomky je nezřetelné.

Příznačné je v tomto smyslu svědectví osmadvacetiletého Laurenta, ženatého otce jednoho dítěte:
„Zařazují mne mezi dospělé, ale já se s tím neztotožňuji a necítím se zapojený do světa dospělých. Těžko si tuto dimenzi osvojuji a prožívám sám v sobě rozpor – vnitřně se cítím jako dítě nebo dospívající, který prožívá nesmírnou úzkost, ale navenek už jsem dospělý a v práci tak se mnou nakládají. Ve společnosti nám nic nepomáhá k tomu, abychom dospěli.“

Je rovněž pravdou, že dětství a dospívání se idealizuje. Společnost tak vnucuje zdání, že na růstu a dospělé existenci není nic příjemného, čímž je náročnější zbavit se dětských způsobů uspokojení a přejít k vyšší úrovni satisfakce.

2.2. Prodlužování průměrného věku

Prodlužování života vede k předpokladu, že jedinec má dost času na to, aby přijal svoje životní závazky a připravil se na ně. Výrazněji než v minulosti tak průměrná délka života vytváří objektivní podmínky k trvalému mládí, přičemž mládím se míní období nerozhodnosti, chybějícího rozlišování mezi vlastní osobností, druhými a realitou, či sexuální nevyhraněnosti, anebo iluze, že většina možností zůstává stále otevřena. Toto vágní pojímání existence, vlastní dospívání, je velice na pováženou u postadolescentů, kteří jsou ve svých motivacích natolik nejistí, že si nedůvěřují. Někteří mladí lidé trpí tímto stavem a obávají se určitého odosobnění ve vztazích s druhými. Mnozí odsouvají termíny, žijí v provizoriu a zároveň nevědí, zda budou moci pokračovat v tom, co v různých životních oblastech začali. Jiní zase prožívají mládí sebeúčelně a jako trvalý stav.

Dnešní mladí lidé skutečně procházejí procesem dozrávání, který vyžaduje delší čas a vyznačuje se neustálými odklady, tedy dočasným pozastavením lhůt a povinností, vážících se k přechodu do dospělosti. Ti mladí lidé, kteří po dospělosti obzvláště netouží,[4] své mládí neberou jako přípravu na vstup do dospělého života, nýbrž jako časový úsek, který má hodnotu sám o sobě a v sobě. Zatímco v minulosti se mládí prožívalo v poměru k následujícímu životu a samostatné existenci – a bylo tedy přípravnou etapou – za našich dní takto protrahované mládí vyvolává nerozhodnost v životních volbách. Někteří mladí lidé raději oddalují konečná rozhodnutí, čímž zpožďují vstup do dospělého života a přijetí definitivních závazků. Jelikož si mládež neklade otázky o autonomii, necítí se zavázána k zásadním volbám. Na druhé straně zaznamenáváme silnou tendenci k experimentování v některých životních odvětvích – mladí lidé tak kupříkladu opouštějí rodinu, aby se do ní vrátili v případě nezdaru či obtíží. Základní rozdíl v porovnání s předchozími generacemi (které podstupovaly přesně vymezené volby podle přesně daných priorit) spočívá ve sklonu prožívat současně různé aspekty života, které si někdy protiřečí, aniž by se stanovila hierarchie osobních potřeb a hodnot. Někteří mladí lidé jsou dnes velmi závislí na potřebě prožitků a zkušeností. Kvůli chybějícímu předávání hodnot a ponaučení se domnívají, že se o životě vlastně nic neví, že je nutné vše objevit a takříkajíc „vynalézt“. Z tohoto důvodu mají často nejasnou identitu, která se přizpůsobuje množství souběžných podnětů, ať již jsou kontraproduktivní, anebo naopak plodné.

2.3. Zkrácené dětství, prodloužené dospívání

Jeden z největších paradoxů našich západních společností spočívá v tom, že nutíme děti k příliš rychlému růstu a současně je povzbuzujeme k tomu, aby zůstaly adolescenty, jak nejdéle to bude možné![5] Děti jsou nuceny k adolescentním postojům ve věku, kdy ještě nemají psychické kompetence k tomu, aby se jich mohly zhostit. Tímto způsobem dospívají k předčasné zralosti, která nicméně není zdrojem pravé zralosti, a vynechávají psychické úkoly, vlastní dětství, což je může oslabit v jejich budoucí autonomii, jak dokazuje nárůst depresívních stavů u velkého množství mladých lidí.

Sami postadolescenti si stěžují na nedostatek vnitřních i sociálních opěrných bodů – zejména pak ti, kteří s čerstvým diplomem nastupují do firem, kde na nich ihned leží zodpovědnost. Také u některých mladých lidí mezi 26 a 35 lety se vyskytují existenciální deprese, protože nemají referenční vzory dospělosti, které by jim pomohly sladit vlastní existenci s realitou. Období mládí bylo odjakživa poznamenáno jistou nevyzrálostí, což není nic nového. Dříve však tuto nevyzrálost kompenzovala společnost, protože se stavěla na stranu dospělých, čímž podněcovala k růstu a dosažení životní reality. Dnes však společnost poskytuje mnohem menší oporu a nechává každého, aby si poradil sám. Zároveň však šíří přesvědčení, že lze ustrnout v prvních stadiích života, aniž by bylo nutné je zpracovat, anebo vnucuje povinnost příliš brzkého prožívání určitého počtu zkušeností. Musíme umět říci adolescentovi, který se chová jako raně dospělý, že na to ještě nemá věk, čímž jej umístíme do správné historické perspektivy evoluce a dozrávání. Pouze takto bude schopen získat temporální zralost.

3. Psychické úlohy k řešení

Již několik let jsme svědky změn v osobnostním vývoji mladých lidí. Většina dospívajících[6] prožívá poměrně dobře proces vlastní puberty a adolescence, aniž by narážela na skutečné obtíže, kromě několika vzácných výjimek. Naproti tomu je často mnohem delikátnější situace postadolescentů mezi 22 a 30 lety, která je subjektivně konfliktní a zmítá se ve spleti psychických bojů, se kterými jsme se předtím setkávali a léčili je u adolescentů (18-22 let). Ke konfrontaci vlastní osobnosti s vnějším životem se tak navíc druží vnitřní konflikt.

3.1. Sebedůvěra

Potřeba poznat sám sebe a důvěřovat si je tužbou, která je tomuto věku vlastní. Avšak pod tíhou nevyřešených otázek a neúspěchů může být smysl pro vlastní osobnost opětovně zpochybněn. Subjekt se náhle cítí křehčí, protože už není s to zaručit vlastní kontinuitu, jak tomu bylo v minulosti. Snaží se tedy být sám sebou a je velmi citlivý vůči všemu, co v něm není autentické. Psychický vývoj u postadolescentů se v zásadě uskutečňuje členěním psychického života ve vztahu k okolnímu prostředí. Okolí může vyvolat a znovu aktivovat úzkost a zábrany, které se kupříkladu váží k pocitu nemohoucnosti. Ten se pak tlumočí do obavy, že nelze vstoupit do reality, a projevuje se agresí vůči sobě či vůči rodičovským figurám, které zde zastupují svět dospělých. Toto všechno může podnítit antiinstitucionální či protispolečenské postoje, ale také vyvolat problémy ve schopnosti sebedocenění (která se pojí k sebeúctě či sebepohrdání) a potřeby rodičovského uznání, zejména z otcovy strany. Subjekt může být v tomto věku dosud velmi zaměřen sám na sebe a vyhýbat se vnější realitě, kterou někdy nedostatečně anebo nesprávně zvnitřnil – zkouška, kladená realitou, mu nahání strach. Jakmile naráží na hranice skutečnosti, hrozí mu, že pozbyde rovnováhy a oddá se depresívním myšlenkám, aniž by se mohl ztotožnit s nějakým předmětem zájmu nebo lásky. Jednou z těchto hranic je čas. Katecheze může napomoci mladým lidem, aby se naučili milovat život, podle vzoru Krista, který se vtělil do světa a zjevil nám, že jsem Bohem povoláni k životu a lásce.

3.2. Vztah k času

Před postadolescenty stojí psychické úkoly, které jim povolí vstup do termorální zralosti, jež se však ve věku mezi 24 a 30 lety jeví zároveň jako určitá obtíž. Mladí lidé namísto aby vytvořili životní návaznost propojením minulosti, přítomnosti a budoucnosti, žijí v jakési časové bezprostřednosti bez konce. Přecházejí z jednoho okamžiku do druhého, z jedné události do druhé, ze situací a rozhodnutí učiněných na poslední chvíli, až k momentu, v němž si kladou otázku, zda v tom, co prožívají, existuje nějaká důslednost. Tato chvíle nicméně nastane za předpokladu, že svou existenci nevybudovali natolik fragmentárně, aby byli vůbec schopni provést její syntézu.

Nevyzrálost v pojímání času tak mnohdy postadolescentům nepovoluje projekci do budoucnosti, což je může trápit. Nikoli však ze sociálních či ekonomických příčin, nýbrž protože na psychologické rovině nejsou schopni předvídat a hodnotit jak své projekty, tak důsledky událostí a svých činů – právě vzhledem k tomu, že žijí jedině přítomností. Někteří mladí lidé, pokud ještě nedospěli ke zralosti v otázkách času, obtížně rozvíjejí dějinné vědomí. Nedokáží svůj život zasadit do dlouhodobého projektu, anebo se toho obávají, a proto v mnoha oblastech nejsou schopni vyvinout smysl pro závazek. Lehčeji se jim žije v nahodilosti a intenzitě jednotlivých situací, než v životní stálosti a kontinuitě, která se vypracovává v čase. Každodennost se jeví jako očekávání výjimečných momentů, zatímco by měla být místem, ve kterém se spřádá závaznost vlastní existence. Smysl pro závazek si začínáme vštěpovat v solidárním chování a projektech ve službě druhým lidem v rámci křesťanského společenství. Takto si osvojujeme, že svým úsilím vstupujeme do dějin, přičemž můžeme čerpat podněty z dějin spásy, které se nám odhalily v Ježíši Kristu, a uvažovat nad nimi.

3.3. Obydlet prostor svého nitra

Velmi mnoho mladých lidí se namáhavě zabydluje ve svém psychickém životě a prostoru svého nitra. Mohou vnímat nechuť z toho, že v sobě zakoušejí různé pocity, které neumějí identifikovat, anebo naopak tyto vjemy vyhledávají mimo okruh lidských vztahů a činností.

Stále častěji se setkáváme s osobnostmi, podléhajícími impulzivitě a trvalé aktivitě. I v těch nejšťastnějších případech si sotva uvědomují, že činnosti má předcházet rozvažování, které ji zprostředkovává a vyvolává. Poněvadž mladí lidé nevládnout potřebnými vnitřními a kulturními zdroji, ani náležitou schopností rozumové úvahy, často si stěžují na nedostatek soustředění a námahu z dlouhodobé intelektuální práce. Projevuje se tak chudoba jejich vnitřního světa a psychických interakcí. Reflexe v nich vyvolává neklid. Potřebují vychovávat svou vůli, které hrozí, že bude slabá a nestálá.

Je pro ně skličující, když nastolíme otázky a problémy, které je třeba řešit – kupříkladu užívání drog, ze kterých se snaží čerpat podněty, sebekontrolu a nejlepší možný osobní výkon. Raději se utíkají do činnosti a opakovaně se uchylují k problematickým úkonům – nikoli kvůli vyhledávání slasti, nýbrž aby se zbavili vnitřního napětí, začali od nuly a zamezili niterným pnutím. Zbavují se tak nejenom svých vnitřních dějů, ale vůbec samotného chodu svého nitra.

U dnešních postadolescentů se často vyskytuje nedostatek důvěryhodných a schopných objektů ztotožnění, vhodných k tomu, aby rozvinuli psychický materiál, na jehož základě si pak budují své vnitřní bohatství. Zde narážíme na problém předávání kulturních, mravních a náboženských hodnot. Nedostatek niternosti vede k úzkostným duševním stavům, které spíše reagují na primární stadia pudů, než aby formovaly duševní život.[7] Naprostá většina mladých lidí, kteří v životě hledají potravu pro niterný život, přitom vychází ze subjektivního vnímání, a nikoli z velkých náboženských či morálních tradic, kterým zůstává poměrně vzdálena.

U mnoha mladých lidí převažuje narcistní smýšlení, kde si každý musí vystačit sám se sebou a vše vztahovat k sobě, podle aktuální „všepsychologizující“ módy. Navozuje se tak domněnka, že každý může utvářet sám sebe na základě svých nálad a pocitů, spíše než podle principů rozumu, srozumitelného slova, předávaného křesťanskou vírou, a životních hodnot. Sebemenší existenciální obtíž se vysvětluje psychopatologicky a má se za to, že spadá na pole psychoterapie – tento chybný úhel pohledu pak proniká do forem psychologicko-duchovního doprovázení, anebo do obřadů uzdravování. Je přinejmenším pomýlené, aby psychoterapie jednala v obou těchto oblastech – psychologické a náboženské. Také termín „resilience“ (psychické houževnatosti, pozn. překl.)[8] je pouze novou iluzí narcistních osobností. Je to poněkud zmatený pojem, který se snaží odůvodnit skutečnost, proč jsou někteří jedinci v krizích odolnější a zdatnější než jiní, třebaže křesťanství odedávna dokazovalo, že člověka nelze zredukovat na jeho determinismus. Ve světě bez morálních a náboženských zdrojů bude „resilience“ brzy překonána, protože k opětovnému pozvednutí je zapotřebí vnitřního dynamismu, který se může utvořit a sytit pouze za přispění vnějšího světa. Subjekt nemůže vytýčit svůj vnitřní život v soukromí sám se sebou, nýbrž pouze ve vzájemném vztahu s objektivní dimenzí.

Katechezi i náboženské výchově proto hrozí, že se do nich otiskne vládnoucí subjektivismus, především, když se hlásá, že neexistuje objektivní zjevení Božího slova, nýbrž že se toto Slovo projevuje pouze v subjektivně prožívané víře. V tomto kontextu pak Ježíš není než „prorok“ anebo „mudrc“ jako mnozí jiní. Je zcela zbaven své zprostředkující role mezi Otcem a lidmi, kterou má jako Boží Syn. Někteří mladí, které strhuje toto imanentní a subjektivní vnímání Boha, podobného pohanskému božstvu, se angažují v mezináboženském dialogu (který si pletou s ekumenismem) ve školních a univerzitních farnostech. Bez poučení o vlastní křesťanské víře mísí ideje různých vyznání, jako by šlo o téhož Boha. Vzhledem k tomu, že rozumově nezvnitřnili víru v trojičního Boha, budují náboženský diskurs podle stejných mechanismů, jakými směšují vztahy – spoléhají se na snášenlivost, zaměňují prostory, razí rovnostářství – aby se nemuseli odlišovat – a vyjadřují se jazykem smyslů. Avšak různé názory o podobě Boha v různých náboženských vyznáních nepropůjčují člověku, sociálnímu životu a víře tentýž smysl.

Většina západních společností nepřikročila k předávání hodnot, čímž zpochybnily základy, na kterých se samy vyvinuly. Křesťanství bylo častokrát vyhošťováno, ačkoli právě ono přispívá k budování sociálních vazeb a utváření vnitřního života jedinců. Současná krize duševního života začíná právě vinou této chybějící křesťanské iniciace, aby později vyústila v individualismus a psychologický subjektivismus. Ideologická psychologizace společnosti je zhoubná, poněvadž jedinci se až do úpadu analyzují a sdílejí. Subjektivní reflexe může být v některých případech nezbytná, avšak nesmí být výlučná. Je třeba, aby bylo možné utvářet život také s ohledem na jiné dimenze, kromě vlastního já. Tyto rozměry – sociální, kulturní, morální a náboženský – rovněž jedince odkrývají a propůjčují mu dynamiku. Je nutné, aby život mohl být pojímán jako kontext všech těchto dimenzí, aniž bychom se uzavírali do psychologizujících přístupů, které jsou dnes v módě.

Katecheze, výchova ke smyslu pro modlitbu, liturgii a svátostný život mohou mladým lidem pomoci, aby si přisvojili vlastní nitro, své psychické i fyzické prostory. Křesťanské obřady, předměty a symboly mohou být účastny na zmíněném utváření niternosti – a právě proto si jich, k velkému překvapení dospělých, mladí lidé tolik cení. Vnitřní život se tak totiž utváří ve vztahu s vnějškově zpřítomněnou skutečností. Této role se zhošťuje také Boží slovo, předávané církví, neboť uvádí mladé lidi do vztahu k Bohu. Setkáváme se s Ním díky lidskému zprostředkování, které započalo Kristem, a tak se stalo znamením Boží přítomnosti. V důvěryplné modlitbě, vedené a podporované církví, se ustavuje privilegovaný vztah mezi Bohem a těmi, které povolává, aby Jej poznávali. Modlitba je tyglíkem lidské niternosti, jak už vícekrát dokázaly Světové dny mládeže. V tomto směru tedy existuje výchovné úsilí, v němž je nezbytné pokračovat.

4. Citový život mladých lidí

4.1. Stav afektivity všeobecně

Soudobé psychologické směry jsou ovlivňovány sociálními reprezentacemi, které se zaměřují na neuspořádaný citový a sexuální život. Vyjadřování citů musí být bezprostřední, jako třeba telefonát anebo připojení k internetu, aniž by se musel ctít smysl pro budování vztahu a jeho lhůty. Také sdělovací prostředky a film podávají sexualitu jako cosi lehce přístupného, okamžitého a přimíseného.

Někteří mladí lidé jsou rovněž ovlivněni odlukou nebo rozvodem svých rodičů, které vtiskly do jejich psychického života nejednotnost, nedostatek důvěry v druhého člověka a někdy také v budoucnost. Dnešní osobnosti si nárokují automii, avšak zároveň se neumí odloučit od předmětů svého dětství. Problém se přenáší na lidi, se kterými se rozcházejí, jakmile se vyskytnou nesnáze. Tito mladí lidé mají paradoxně strach z odmítnutí a potřebu ujišťovat se o svém obraze, který jim vysílají druzí. Tento postoj je výsledkem rozvráceného rodinného života, který se šíří Západem.

A konečně mladé lidi poměrně silně ovlivňuje sexuální exhibicionismus, který vládne prostřednictvím pornografie a zjednodušování sexuality na nerelacionální pud. Nedávné studie prokázaly, že 75% filmů, které diváci sledují po kabelové televizi, jsou pornografické, přičemž v nich přibývají stále násilnější a agresivnější scény. Toto procento se ještě zvyšuje (na 92%) v hotelech, kde jsou zákazníci daleko od domova. Rozšíření obrazů se sexuálním podtextem ukazuje, že žijeme v erotické společnosti, která v jedincích vyvolává trvalé sexuální vzrušení, čímž vážně podmiňuje proces, jakým mladí lidé zpracovávají vlastní pohlavnost. Mnozí mladí lidé totiž navštěvují internetové pornografické stránky a – syceni tímto typem zkušeností – se uzavírají do imaginární a násilné sexuality, ve které převládá masturbace. Ta je však prožívána jako neúspěch, protože znemožňuje dosáhnout druhého člověka, a může tak zkomplikovat zpracování sexuálního puzení. Pokud masturbace přetrvává dlouhodobě, je vždy příznakem citového problému anebo nedostatku pohlavní zralosti – následný život v páru pak může po sexuální stránce poznamenat tato závislost na narcistické sexualitě.

Většina mladých lidí nicméně projevuje vnímavost vůči učení, které jim odhaluje smysl lidské lásky, života v páru a rodině, což dokazuje jejich potřebu naučit se milovat a stávat se tvůrci lidských vztahů i života.

4.2. Od koedukace k jednopohlavnosti

Mladí lidé si navykli na koedukaci, která však – navzdory vkládaným nadějím – nepřispěla k rovnému a kvalitativně lepšímu vztahu mezi muži a ženami, nýbrž naopak podpořila zmatek v sexuální identitě a váhání ve vztahových záležitostech. Sklízíme tu ideologické plody feminismu, který zaměňuje stejnost pohlaví – jež neexistuje – s rovností mezi lidmi. Severoamerický feminismus spolu s Beauvoirovou vyzývají k nenávisti vůči mužům a k odmítání plození, čímž podnítily puritánství a nové zábrany, které sebemenší gesto, slovo či pohled vykládají jako pokus o sexuální útok a obtěžování, ne-li přímo znásilnění. Kromě těchto úchylek, které se postupně dostávají do evropských zákonů, byla ženská plodnost prezentována jako handicap a jako rozměr, který nesmí vstoupit do definice ženskosti. Koedukace byla podmíněna tímto typem feminismu, který mladé lidi nepřivedl k tomu, aby se naučili prožívat vztah v páru, tvořeném mužem a ženou. Je to tedy koedukace, která kolísá mezi unisexualitou (sexuálním zmatkem) a oddálením jedinců do životní nezadanosti a izolace.

Větší část postadolescentů strávila své dětství koedukovaně. Dalo se lehce předpokládat,[9] že koedukace, která nikdy nebyla domyšlena z hledisek diferenciální psychologie a pedagogiky, zapříčiní vznik nových zábran mezi chlapci a dívkami a proměnu sociálních vazeb. Teprve dnes začínáme chápat obtíže, které klade, a zbavovat se moralismu, který ji vyvolal. Existují totiž věková údobí, ve kterých je koedukace vhodnější než v jiných. Zkušenost nám znovu ukazuje, že během adolescence je koedukace nátlakem, který brání v rozvoji inteligence, afektivity a sexuality. Často totiž vede k činům sexuální agrese a svádění, anebo se z ní naopak jiní mladí lidé vymaňují, aby se mohli setkávat jenom s mluvčími téhož pohlaví. Odpovídá to potřebě ujistit se o vlastní identitě a konfrontovat se s jejími příslušníky, zatímco koedukace ústí do pohlavního zmatku. Koedukace rovněž přispěla k váhání ve vztahu mezi muži a ženami v postadolescentní fázi. Stejně tak paradoxně podpořila život ve svobodném stavu a formy reaktivní homosexuality, jejichž cílem je odlišit se od druhého pohlaví a ujistit se o vlastní pohlavní identitě. Děti a dospívající potřebují, aby mohli zpracovat svou tendenci k pohlavnímu spojení, zatímco koedukace už je do něj uzavírá, čímž jim brání, aby získali smysl pro pohlavní rozdílnost a vztah od subjektu k subjektu.

Mladí lidé tak v průběhu dospívání prožívají sentimentální vazby a provizorní párové vztahy, ne-li přímo sexuální zkušenosti. Jejich citové a pohlavní probuzení tedy začíná citovou volbou, která obyčejně nijak nepokračuje, anebo přežívá jako kamarádský vztah bez sexuálních projevů. Když by se ale v okamžiku postadolescence mladí lidé mohli zavázat v citově sexuálním vztahu, nastává pravý opak – často zakoušejí potřebu scházet se s nezadanými lidmi téhož pohlaví, kteří se stávají jejich sociálním partnery v rozhovoru a se kterými sdílejí různé činnosti a chvíle zábavy. Poté, co zakusili citové vazby, které nikam nevedly a končily oidipovsky, v postadolescenci chtějí prožívat citový život na sociální rovině a zachovat odstup od druhého pohlaví, což během dospívání nemohli učinit.

Někteří mladí – ale rovněž méně mladí – dospělí lidé tak začínají objevovat nezbytné oddělování pohlaví. Kupříkladu ženy cítí potřebu setkávat se, povídat si, sdílet různé aktivity nebo si vyjít „mezi námi děvčaty“, tedy bez partnerů. Muži dělají přesně totéž a střeží si místa a činnost, které patří pouze jim. S tímto jevem se setkáváme také ve změněné situaci společného bydlení – pracující mladí lidé mezi 25 a 35 lety si často pronajímají byt, který sdílejí s jinými muži nebo dívkami, avšak jen zřídkakdy s jedinci opačného pohlaví. Je proto důležité, aby se jak muži, tak ženy mohli strukturovat ve své příslušné identitě, o což by se výchova měla starat už od dětství.

4.3. Strach ze závazku

Pro páry mladých lidí je dnes typická nejistota a dočasnost, pokud se jejich vztah zakládá výhradně na potřebě ochrany a jistoty a na citové nestabilitě, aniž by se tyto prvky včleňovaly do životního projektu a smyslu pro lásku.

Současná mentalita mladým lidem nezjednodušuje jejich úlohu, protože jako normu k nakládání s citovými a vztahovými problémy v rámci páru předkládá odluku a rozvod. Ve Francii zákon o konsensuálním rozvodu z roku 1974 ještě více rozšířil a znormalizoval rozvod, který je sociální metlou. Společnost, která ztrácí smysl pro závazek, pro zpracování konfliktů a různé vývojové fáze, se zbavuje své budoucnosti a trvání. Rozvod se stal jedním z důvodů citové nejistoty jedinců, která se promítá do sociálních vztahů a ovlivňuje to, jak mladí lidé vnímají smysl pro závazek ve všech oblastech života. Veřejná moc v úmyslu ještě více zpřístupnit rozvod setrvává pouze u příznaků, aniž by viděla příčiny, které by vyžadovaly zásah. Ještě méně si všímá, jaké důsledky přinášejí zákony, které podrývají sociální vazby.

V psychice mladých lidí převažuje strach z citového závazku nad smyslem pro trvalý vztah, vůči kterému jsou nejistí, váhaví a skeptičtí. Mladí lidé se domnívají, že si bez závazků uchovají svobodu, zatímco tak v důsledku svobodu odmítají, neboť pouze v závazku objevujeme a uskutečňujeme svou svobodu. Prodlužovanou nezadaností mladí lidé uvykají osamocenému životu, který si sami organizují. Někteří pak s námahou přijímají dlouhodobou přítomnost druhého člověka ve svém každodenním životě – vyvolává v nich úzkost a mají pocit, že pozbývají svobody. Střídají tedy období, kdy žijí společně s druhými, a období životní osamělosti. Myslí si, že v 35 letech ještě nejsou dostatečně připraveni k trvalému závazku a že potřebují čas. Čím více však čas plyne, tím méně se mentálně uschopňují k vazbě na člověka, o kterém si ostatně myslí, že ho milují.

Průzkumy nicméně dokazují, že většina mladých lidí pomýšlí na manželství a založení rodiny, ačkoli mnohdy neví, jak utvářet vztah v čase. Chtěli by jej ustálit ihned na počátku a vyřešit všechny problémy, spojené s přítomností i budoucností. Mladí lidé se nepochybně potřebují učit věrnosti a zakoušet ji v každodenním životě. Věrnost je hodnota, která z jejich strany sklízí jednomyslný souhlas, ačkoli dnešní sdělovací prostředky ji nedoceňují. V poselství předávaném společností spíše převažují strach z manželství a obavy z plození dětí. Mladým lidem to nepomáhá k sebedůvěře a ještě méně k důvěře v život, který by se podle mnoha z nich měl omezit a vyčerpat pouze jejich osobním příběhem.

Společnost ani její zákony (ve Francii „občanský pakt solidarity“, pacs, který propůjčuje právní status antinomickému a často provizornímu vztahu) skutečně nepodporuje smysl pro trvání a a závazek ve vztahu, nýbrž spíše pěstují citovou nestabilitu a křehkost sociálních vztahů, namísto toho, aby hájily manželství. Přesto však mnozí mladí lidé potřebují vědět, jak obstát vůči tomuto fragmentárnímu pojímání času a prozatímnosti.
Žijeme ve společnosti, která rozsévá pochybnosti o myšlence, že závazek ve jménu lásky je možný. Mladí lidé po takovém závazku touží, a proto potřebují doprovázení, aby uměli odhalit možnosti a cesty kýžené věrnosti.

4.4. Psychická bisexualita

Postadolescent se rovněž musí vyrovnávat s psychickou bisexualitou, která je výsledkem jeho ztotožnění se dvěma pohlavími, a nikoli toho, že by zároveň byl mužem i ženou. Takto může zvnitřnit svou sexuální identitu a vydat se na cestu směrem k heterosexualitě. Psychická bisexualita je schopnost vstoupit do vztahu s druhým pohlavím a být koherentní se svou pohlavní identitou nejenom v sociálním, nýbrž také citovém životě. Jak už bylo řečeno, v období postadolescence vstupuje psychický život do interakce s vnější realitou. Avšak současná společnost často zaměňuje jediné dvě existující pohlavní identity – mužskou a ženskou – s jinými sexuálními tendencemi o více složkách anebo se sexuálními praktikami, které odkazují na pudovou roztříštěnost. Nesmíme si plést identitu a sexuální orientaci, zejména pokud orientace stojí v rozporu s pohlavní identitou. Jinak totiž není lehké najít svou identitu a koherenci na sexuální rovině, zejména pokud se homosexualita hodnotí a prezentuje jako alternativa k heterosexualitě. Zpracování psychické bisexuality je tak ohroženo. Vzhledem k tomu, že vztahy mezi muži a ženami se komplikují až do té míry, že podporují svobodný stav typu „každý ve své domácnosti“, sociální model homosexuality se pak bagatelizuje.

Mnozí adolescenti a postadolescenti jsou neklidní a nestálí, když se mají s psychickou bisexualitou vyrovnávat. Někteří si vykládají jako ustavenou a trvalou homosexualitu svou přechodnou ambivalentnost, která se v dospívání často vyskytuje. Domnívají se, že jsou homosexuální, aniž by si to přáli či chtěli, a někdy přecházejí s činům, což je psychicky oslabuje. Je samozřejmé, že všichni jedinci prožili homosexuální identifikaci, aby posílili vlastní pohlavní identitu, počínaje rodičem stejného pohlaví; pokud však tato identifikace končí nezdarem, hrozí její erotizace a vyústění do homosexuality. Je třeba pamatovat, že volba homosexuálního objektu, související s psychickým životem, není totéž co homosexualita, na kterou se subjekt může případně orientovat.

Homosexualita není „variantou“ lidské sexuality, srovnatelná s heterosexualitou, nýbrž je to výraz nevyřešeného konfliktního napětí v rámci tendence, která je vzdálena pohlavní identitě.

Výchova ke smyslu pro druhého člověka a ke smyslu pro rozdílnost mezi mužem a ženou je klíčovým bodem, ve kterém odhalujeme pravý smysl pro odlišnost.

5. Mladí lidé a vliv nových ideologií

Pád politických ideologií, nástup liberalismu konzumních společností a nárůst individualismu vedly k tomu, že si dnešní mladí lidé neváží politické aktivity a systému demokratického zastupitelství. Velké společenské výzvy byly vytěsněny subjektivními a dílčími požadavky. Na druhé straně je třeba poznamenat, že politická činnost ztrácí v očích mládeže kredit, pokud už není schopna sledovat všeobecné zájmy. Tedy docenit manželství, rodinu složenou z jednoho muže, jedné ženy a jejich dětí, školu a výchovu, občanskou a morální formaci, sociální a profesionální začlenění nových generací, kvalitu životního prostředí, smysl pro spravedlnost a mír – což jsou pouze některé z projektů, jak probudit zájem mladých lidí o politickou angažovanost. Podívejme se nyní, jaký vliv na mladé lidi mají některé současné myšlenkové tendence.

5.1. Teorie genderu

Jak už bylo řečeno, naše společnosti jsou v současnosti pod vlivem sexuálního chaosu. Z teorie genderu vyplývá, že pohlavní různost, tedy bytí mužem anebo ženou, je pouze druhotně důležitá pro určování sociálních vazeb a citových svazků, které se uzavírají v manželství, a tak přispívají k založení rodiny. Podle této teorie by bylo naopak nutné privilegovat a uznat sexuální rod (gender), který již nezávisí na mužském anebo ženském pohlaví, nýbrž na tom, co si každý subjektivně buduje a co jej orientuje směrem k heterosexualitě, homosexualitě, transsexualismu a podobně. Bude tak možné mluvit o heterosexuální anebo homosexuální rodině – jinými slovy, pohlavní různost bude nahrazena rozdílností sexuality.

Komise pro otázky populace a rozvoje OSN a Evropský parlament mnohostranně šíří teorii genderu, aby státy zavázaly ke změně legislativy a k uznání – kupříkladu – homosexuálních svazků a prostřednictvím adopcí také k definici „homorodičovství“. Tato nová ideologie představuje skutečnou sémantickou manipulaci, neboť aplikuje pojmy „pár“ a „rodičovství“ na homosexualitu, zatímco pár v sobě zahrnuje pohlavní asymetričnost a zakládá se výlučně na vztahu mezi mužem a ženou. Homosexualita navíc nemůže podnítit manželství ani rodičovství a postrádá jakoukoli společenskou hodnotu. Vzhledem k tomu, že se odvozuje od individuální problematiky, nemůže se stát sociální normou a být uznána za hodnotu, o kterou se opírat při výchově dětí.

Výchova by se měla zaměřit na civilizační obnovu, vycházející z páru tvořeného mužem a ženou. Není náhodou, že začátek Bible se soustředí na stvoření páru, jehož vztah je obrazem vztahu, který má Bůh k lidstvu. Musíme vstoupit do kultury utvářené smlouvou, a nikoli do víru mocenských bojů mezi pohlavími.

5.2. Liberální a tržní společnost

Většina mladých lidí podléhá pravidlům tržních společností, kde reklama široce vyzývá k bezprostřednímu uspokojení tužeb. Politická organizace společnosti se zakládá na této merkantilistické mentalitě, která z občanů činí spotřebitele. Ekonomická pravidla nahrazují mravní řád a za souhlasu politické moci nařizují a vnucují systém svých referenčních bodů a hodnocení ve všech životních sektorech – se vzděláváním, školstvím, zdravotnictvím, prací i stářím se nakládá v závislosti na ekonomických normách a na úkor života. Ve středu tohoto mechanismu nestojí člověk a obecné dobro, nýbrž náklady a ekonomický zisk. Diktatura peněz a ekonomiky prostřednictvím reklamy budují takové pojetí života, v němž to, co nevynáší, nemá právo na existenci, čímž se mění význam člověka, lidských vazeb a obecného dobra.

5.3. Laickost a exkluze všeho náboženského

Křesťanství stálo u původu rozdílného pojímání časné a duchovní moci. Když v průběhu dějin nastávala období zmatku, politická moc si často nárokovala, že bude církvi diktovat kupříkladu ohledně rozhodování koncilů. Nebyla to ani tak duchovní moc, která chtěla rozšířit svůj vliv na časnou moc, ačkoli v některých společnostech církev někdy musela reorganizovat veřejný život předtím, než navrátila moc těm, kdo ji měli vykonávat. Naopak politická moc mnohdy vystupovala žárlivě vůči duchovní, nad kterou vykonávala dohled, vymezovala ji a napadala, ne-li přímo popírala.

Když laickost převýší sféru rozlišování mezi dvěma druhy moci, klade různé problémy a ovlivňuje pojímání náboženské dimenze, související s vlastním životem. Laickost se tak vyvíjela v protikladu k roli a vlivu církve – bylo tudíž zapotřebí vyřadit náboženský rozměr ze sociální oblasti, učinit z něj soukromou záležitost, která se vztahuje pouze k jedincovu svědomí, a tak jej oklestit. Tento jev pokračoval laicizací morálky, která byla oddělována od univerzálních a rozumem vymezených principů a směšována s občanskými, demokraticky volenými zákony. Legalita tak zastoupila mravnost. Ve svědomí mnoha mladých lidí vládne zmatek, protože věří, že to, co bylo uzákoněno, má zároveň mravní hodnotu. Zákon však neříká, co je morální, nýbrž organizuje život v rámci státu. Tato organizace – anebo její usměrňování skrze práva a povinnosti občanů – by se nepochybně měla zakládat na principech, které ctí důstojnost člověka a životní hodnoty,[10] jež přesahují veškeré zákony.

Po laicizaci společnosti a morálky nyní nadešla chvíle sekularizace náboženství. Duchovní život se zaměňuje s intelektuálním anebo poetickým, Bibli překládají nevěřící, či spisovatelé různých myšlenkových proudů, podporuje se laický výklad evangelií. Papež Jan Pavel II. často poukazoval na rozporuplný přístup, jakým se čte Bible: „Dnešní člověk je zklamán množstvím neuspokojivých odpovědí na zásadní životní otázky, a proto se zdánlivě otevírá hlasu transcendence, jehož výrazem je biblické poselství. Zároveň ale projevuje stále větší nesnášenlivost, když se požaduje chování v souladu s hodnotami, které jsou církví odjakživa předkládány jako hodnoty zakotvené v evangeliu. Jsme tak svědky nejrůznějších pokusů, jak vyvázat biblické zjevení z životních nároků, které klade“, řekl Papežské biblické komisi.[11] Podle některých názorů by se slovo Bůh mělo opět vnést do světského diskursu, který by nicméně měl být přiměřený společenským zvyklostem a laicizované náboženské inteligenci. Bylo by třeba je zredukovat na nejmenšího společného jmenovatele ve jménu „modernity“ a „náboženské umírněnosti“. Náboženství – a zejména křesťanství – by tedy měly usměrnovat vládnoucí společenské normy – podle této vize se však náboženský rozměr a z něj vyplývající nároky vytěsňují ze společenské oblasti.

Tato zjevná laicizace vede k odmítání duchovního a křesťanského dědictví jako jednoho ze základů, na kterém se rozvíjela Evropa a západní svět, ale také jiné kultury. Takto vnímaná laickost nerespektuje náboženský rozměr v lidském životě. Podpůrci tohoto řádu věcí jsou ochotni uznat svobodu vyznání, která se však výlučně týká soukromého života, ale odmítají přijetí náboženství jako vnějškové skutečnosti a právo na náboženství, které v sobě obsahuje sociální a institucionální dimenzi. Je naopak důležité, aby duchovní moc – jako instituce – mohla být zastoupena v evropském koncertu států, a to ve službě obecného dobra a vyšších zájmů lidského svědomí. Nelze dopustit absenci Boha ve společnosti.
Mladé generace je tudíž nutné vychovávat k této sociální a institucionální dimenzi křesťanského náboženství, aby na církev nepohlížely jako na úzce soukromou a individualistickou skupinu.

6. Mladí lidé a církev

6.1. Mládež bez náboženských kořenů

Většina průzkumů o mládeži potvrzuje, co už víme. Dnešní mladí lidé jsou dětmi dospělých, kteří byli adolescenty v šedesátých a sedmdesátých letech a kteří se tehdy rozhodli, že nebudou předávat to, co sami výchovou obdrželi. Nechali tedy své děti, aby si na morální a duchovní rovině poradily samy, přičemž jako rodiče neměli jiné výchovné starosti, než dbát na citovou realizaci svých potomků. Tak je v mnoha případech ponechali bez duchovních referencí a samy sobě napospas. Přáli si jejich štěstí, aniž by je však naučili pravidlům sociálního života, zvykům, které tvoří bohatství národa a křesťanské víry, jež byla vzorem mnoha civilizací. Je třeba uznat, že za smysl pro člověka, svědomí, svobodu, bratrství a rovnost vděčíme Kristu, jehož poselství předává církev. Tyto hodnoty byly zneváženy a odděleny od svého zdroje. Pokud však neznáme jejich původ, hrozí, že je nebudeme moci dále předávat. Vzhledem ke zmíněné nevýchovné, ne-li protivýchovné mentalitě nebyly děti křtěny ani biřmovány – z minulosti bylo třeba učinit tabula rasa, a tak se vysvobodit z tradice. Výsledkem tohoto přístupu jsou kulturně hendikepovaní mladí lidé, kteří nemají žádnou formaci, natožpak náboženskou kulturu. Nejsou schopni porozumět dlouhým dějinným údobím naší civilizace, ani jejich umění, literatuře a hudbě. Nejsou alergičtí na dogmata – tedy na pravdy křesťanské víry, ani se nestaví na odpor církvi, protože o ní jednoduše nic nevědí. Právě z toho důvodu ve kvalitnějších výzkumech jejich odpovědi vykazují neznalost, lhostejnost, zkrátka chybějící vzdělání v otázkách náboženství. Ovlivňují je všechna klišé a konformismy, které kolují o křesťanské víře. Krátce řečeno – jsou vzdáleni církvi, protože k ní nikdy nebyli vedeni, a tak se nevčlenili do náboženské tradice.

6.2. Směšování náboženství a paranormálních jevů

Je nutné uznat, že většina mladých lidí je značně vzdálena jakémukoli náboženskému rozměru, který nicméně nežádá nic jiného, než aby mohl vyjít najevo. Může snad nastat něco jiného ve světě, který náboženskou dimenzi vytěsňuje? Mladí lidé si ji pletou s parapsychologií, iracionálnem a magií. Jsou přitahováni jevy „na hranici reality“, které vzbuzují emotivní odezvu a podněcují k víře v posmrtný život. V těchto případech se ovšem mladí lidé setkávají jenom sami se sebou, svými vjemy a imaginací. Spiritualita, která je v módě, je zbavena slov, reflexe a intelektuálního obsahu. Všechny filosofické proudy a životní moudrost bez Boha, přicházející z Asie a Východu, jsou svého druhu zajímavé, ale nejsou to náboženství. V současné době jsou přepracovávány a idealizovány, avšak nepředstavují nijak masové hnutí. Podle této mentality je třeba být „cool“, „zen“ a v klidu, tedy nic nezakoušet a žít v jakési utlumené strnulosti. Je možné se jakkoli bavit či rozptylovat, protože chybí institucionální a intelektuální kontrola. Na místo Boha lze postavit všechno – a také jeho pravý opak, což je postoj úplně odlišný od křesťanství, které je náboženstvím vtěleného Božího Slova a předává poselství pravdy a lásky, na kterých lze vystavět život a bojovat proti všemu, co jej poškozuje a ničí. Mladí křesťané vnímají, že přítomnost Boha a jeho poselství jsou nositeli obrovské naděje, která jim otevírá cestu života. Když ale náboženské cítění, které je součástí lidského způsobu myšlení, není vychováváno a obohacováno autentickým poselstvím, ustrne v primárním stadiu, uvězněno v magii a pověrčivosti. Nedostatek náboženského vzdělání nahrává sektám a falešným prorokům, kteří promlouvají jménem božstva, stvořeného ke svému obrazu. Je zapotřebí uvést člověka do jiné dimenze, která jej přesahuje a kterou Stvořitel vepsal do srdce lidské bytosti. Bůh tak člověka spojuje s jinými lidmi, dějinami a zejména s životním plánem, kterým se člověk odhaluje sám sobě, polidšťuje a obohacuje. Právě to je smysl evangelia, které církev předává.

6.3. Účastníci Světových dní mládeže hledají duchovní život

Z většiny mladých lidí, kteří se účastní Světových dnů mládeže, prýští radost ze života a pohoda. Udivují klidem, úsměvem, jemností a laskavostí, spoluprací a otevřeností. Je třeba vkládat důvěru do těchto mladých lidí, kteří připravují tichou, leč velice činnou duchovní revoluci. Stejně jako jejich vrstevníci mají také oni své problémy – někdo z nich už možná někdy zkusil drogy anebo jednal bez ohledu na křesťanskou morálku. Je to mládež, která žije svými prožitky a nezdary, ale také má žízeň po něčem jiném. Hledá naději, touží po životním ideálu a spiritualitě zakládající se na někom – na Bohu. Evropskou společnost, která je stále starší, skeptičtější a beznadějnější, ohromují tito mladí, kteří věří v Boha a snaží se podle toho žít. Většina z nich pochází z křesťanských společenství, která přijala hledající mladé lidi. Vědí, že život není lehký, přesto jsou pevní v naději a nevzdávají se. Ať už jsou křesťané či nikoli, obracejí se na církev, aby našli odpověď na své obrovské duchovní potřeby. Jejich rozzářená přítomnost zanechává stopy ve všech zemích, kde se konají Světové dny mládeže. Obrací totiž vzhůru nohama zredukovaný obraz mládeže, o které se mluví jen v souvislosti s impulzivní sexualitou, drogami, kriminalitou a podobně. Pokud někteří mladí skutečně takto žijí, pak jen proto, že jsou necháni na pospas sami sobě.

Společnost se vůči mladým lidem chová infantilně, protože je předkládá jako model, zatímco by měli zapotřebí opěrných bodů. Společnost svým dětem lichotí, ale nemiluje je, protože se vůči nim zřekla veškeré výchovné odpovědnosti. Mladí lidé jsou obětí této abdikace, na níž nese část zodpovědnosti také pastorace v místních církvích. Některé řády a kněží, jejichž povoláním byla právě výchova, totiž zanedbali anebo zcela opustili své poslání. Je nicméně třeba uznat, že v době zlomu ( šedesátých a sedmdesátých let) nebyl jejich úkol jednoduchý, protože mladí lidé masivně odmítali jakýkoli druh náboženské reflexe. Dnešní mládeži tak z náboženského hlediska chybí naprosté základy, což vede k šokujícím výrokům. Jeden mladý člověk se nedávno zeptal, proč kněží míchají vánoce s náboženstvím. Nevěděl totiž, že vánoce jsou dnem, kdy se slaví Ježíšovo narození! Vánoce se tak omezují na komerční svátek v rodinném kruhu. Úspěch Světových dní mládeže právě tady může vnést změnu, protože mladí lidé se dávají na cestu duchovního hledání a zjišťují, že poselství církve a křesťanských pokolení převážně ztvárnily nejenom pojímání člověka, ale také celá společenská odvětví.

6.4. Proč Jan Pavel II. přitáhl tolik mladých lidí, přestože je křesťanství náročné, zejména v ohledech sexuální morálky?

Tato otázka bývá často kladena a odpověď je nasnadě: Kristovo poselství, které církev předává, bylo vždy náročné. Zároveň však bylo pramenem naděje. Žije se s ním obtížně jak na poli sexuality, tak ve všech dalších oblastech života. Bez nároků však nelze vybudovat nic pravého, důsledného a trvalého. Jan Pavel II. naznačil cestu, kterou se máme ubírat, abychom jako křesťané žili ve jménu Boží lásky. Tato láska spočívá v hledání dobra a života sami pro sebe i pro druhé. Vždy poneseme zodpovědnost za tuto lásku, která není pocitem ani citovou pohodou, nýbrž souzní s touhou, jež v Bohu hledá to, co dává život. Mladí lidé jsou vnímaví k tomuto jazyku a osobnosti Jana Pavla II., který klidně potvrzoval Boží lásku navzdory kritice a sarkasmu. Promlouval k mladým lidem o životu tam, kde druzí hovoří jen o smrti z předávkování drogami a sebevraždě, o citových selháních, která končí rozvodem, a nezaměstnanosti, ale vyhýbají se slovům o tom, jak společnost zanedbává mladé lidi.

Jan Pavel II. mladým lidem důvěřoval a dodával jim důvěru do života. Říkal jim, že žít – a to úspěšně – je možné, a také jim vysvětloval, jak na to. Předchozí generace nepředaly mladým lidem svá přesvědčení, ani je nenaučily žít podle hodnotového systému, do kterého by se nepromítala jednotvárnost spotřební společnosti. Co tedy mladí lidé dělají? Míjejí bez povšimnutí své rodiče a obracejí se na starce, aby obdrželi to, čeho se jim nedostalo. Staří lidé – jako papež – je propojují s dějinami, s kulturní a náboženskou pamětí. Papeže a mládež nic nerozděluje. Když mladí lidé slyší ryzí slova, vnímají, že si jich někdo váží a cení: „Konečně nás někdo bere vážně, ten člověk nám důvěřuje“.

Církvi se přisuzuje posedlost sexuální morálkou. Ačkoli se toto téma týká pouze devíti procent papežových promluv a spisů, média si všímají výhradně tohoto hlediska a vše ostatní zakrývají mlčením. Pro tuto dezinformaci a manipulaci s papežskými promluvami je příznačná kauza prezervativ.[12] Jan Pavel II. totiž mluvil úplně jinak – vycházel z evangelia a nepodléhal smýšlení, svázanému s přechodnou módou. Apeloval na smysl pro lásku a zodpovědnost. Stejně jako Kristus se obracel přímo na lidské svědomí, aby je každý zpytoval, dotazoval se na vlastní chování a zjistil, zda žije ve smyslu pravé, věrné a poctivé lásky vůči sobě i druhému člověku. Papež nepolevuje ve svém poslání. Úvahy o pohlavnosti nelze omezit na zdravotnickou osvětu, zvláště když se přitom nehledí na mravní zodpovědnost. Morálka se týká také sexuality a nejenom sociálního života, pokud zde nemá dojít k pomýlenému rozkolu. Křesťané jsou zváni, aby vycházeli z předkládaného vzorce a sladili své chování se svědomím, ozářeným evangeliem.

Závěrem

Postadolescenti touží vstoupit do života. Navzdory patrnému kulturnímu, náboženskému a mravnímu vykořenění se snaží najít přístupové cesty, protože často vyrůstali jen sami se sebou v kontextu šířícího se narcismus a nestálosti. Křehkost vlastního já, pojetí času redukované na chvilkové rozmary a okolnosti a vnitřní život omezený na pouhé psychické odezvy vrhají mladé lidi do individualismu. Některé z nich proto děsí závazek a institucionální vztah, ačkoli touží po sňatku a založení rodiny. Později udržují důvěrné a hravé vztahy, samozřejmě s více lidmi; tyto vztahy však zůstávají mimo okruh sociálních vazeb. Jejich psychologický profil je rovněž výsledkem výchovy, jejímž těžištěm je citovost, bezprostřední slast a také roztržka mezi rodiči, způsobená rozvodem, což – mimo jiné – zavdává příčinu k citové nejistotě, pochybování o sobě ve vztahu s druhým člověkem a chybějícímu smyslu pro závazek. Zde je možné podporovat realističtější výchovu, která by osobnost neuzavírala do adolescentních mentálních objektů, nýbrž v ní spíše podněcovala vůli k dospělosti.
Současné generace mladých lidí uskutečňují tichou, avšak nikoli rozhodnou náboženskou revoluci. Povzbuzují křesťanské společenství k otázkám a sami nemají strach ukázat, že jsou křesťané. Nechtějí se dát zastrašit, ani donutit k mlčení, natožpak snášet urážky. Mladí křesťané pocházející z Afriky, Latinské Ameriky, Asie a Východu svou víru prožívají jako osvobození a emancipaci v Bohu, někdy včetně mučednictví, což by mělo dodat podněty starým křesťanským komunitám.

Světové dny mládeže jsou pokaždé pro své mladé účastníky historickou etapou. O náboženství pak nelze mluvit stejně jako předtím. Ve sdělovacích prostředcích si toho ostatně snadno povšimneme – většina informátorů a politických komentátorů, kteří jsou v zajetí určitých sociologických kategorií anebo klišé, nedokáže událost přesně zhodnotit. Již řadu let tato setkání, organizovaná církví, shromažďují nezanedbatelný počet mladých lidí, a přesto sdělovací prostředky jen zřídka mluví o této mládeži a jejím duchovním hledání. Nebudí tak velkou senzaci, aby se dostali do televizních zpráv. Anebo je to snad proto, že setkání mladých lidí z náboženských důvodů není pro tisk žádná událost? Podávání informací je často rozfázované – neladí s tím, co společnost prožívá a co se v ní pokojně připravuje, dokud se jednoho rána někdo nevzbudí s otázkou: „Co se nám to stalo?“. Výzvy, které nám mladí lidé kladou svou žízní po ideálech a duchovnosti, společnost nebere vážně.

Církev neprožívá agonii, jak nám někteří podsouvají, nýbrž naráží na tytéž obtíže, jaké zažívají všechny jiné instituce, které trpí dopadem individualismu, subjektivismu a jisté desocializace. Ve společnosti, kde jedinec žije jako oběť života a druhých lidí, s mentalitou spotřebitele a rytmem pojímaným v závislosti na okamžiku, je naléhavě nutné odkrývat smysl pro realitu, vytvářet prostory pro socializaci a mezigenerační předávání, aby se tak získával smysl pro instituce. Křesťanská duchovní zkušenost v sobě zahrnuje tuto dimenzi, která utváří její bohatství a v průběhu staletí se rozvíjí v různých tradicích.

Je úlohou církve, aby zajistila pokračování Světových dní mládeže, zahájila aktivnější katechezi a obnovila ji. Inteligence víry se musí sytit. V pastoraci je třeba upozorňovat rodiny na to, jak je důležité náboženské vzdělávání – a zejména katechismus. Rodiny však někdy ze své strany svalují odpovědnost na společnost, která na základě zřejmé politické vůle vytěsnila náboženskou dimenzi. Jak ovšem bylo řečeno, laickost znamená rozlišení politické a duchovní moci, nikoli vyloučení náboženství ze sociální oblasti. Školství musí dbát na čas, který je třeba věnovat výuce náboženství. Jestliže je pravdou, že každý člověk může svobodně přijmout náboženskou víru či nikoli, společnost zároveň nemůže vykázat náboženský rozměr do roviny volitelné životní výbavy, do čistě soukromé a skryté oblasti s odůvodněním, že se z víry nemají vyvozovat důsledky pro život a společnost. Náboženství je sociální fakt, který nelze redukovat do privátní sféry. Je dokonce zdrojem sociálních vazeb a je dosud vepsáno do kalendáře. Na tuto privatizaci náboženského života tedy mladí lidé při Světových dnech mládeže odpovídají hromadným „ne!“. Duchovní život je lidská potřeba, kterou veřejná moc musí uznat, respektovat a ctít, protože je vlastní každému člověku a je jednou z podstatných složek sociální reality.

Svatý Jan Pavel II. v poselství u příležitosti XVIII. Světového dnu mládeže v roce 2003 připomínal, jakou roli dnes mohou mladí lidé zastávat: „Lidstvo naléhavě potřebuje svobodné a odvážné mladé lidi, kteří se odvažují jít proti proudu a přesvědčivě a s nadšením hlásat svou víru v Boha, Pána a Spasitele“ (8.3.2003).

Z oficiálních stránek Papežské rady pro laiky
přeložila Jana Gruberová.


[1] 65% evropských mladých lidí žije v původní rodině. Výzkum publikovaný britskou společností Datamonitor, která se zabývá šetřením trhu, ve francouzském Quotidien du Médécin, 26.3.2003, č. 7302/str.17

[2] Doprovázení mladých zaměstnanců, většinou svobodných, se dnes týká kategorie pětadvaceti- až čtyřicetiletých, ačkoli lze diskutovat o pojmu „mladý“, použitém pro tuto věkovou kategorii. Praxe tu vyhověla potřebě, ale občas tak udržuje tyto „mladé“ v určitém citovém infantilismu.

[3] T. Anatrella, Interminabiles adolescences, le 12/30 ans, Paris, Cerf Cujas

[4] Op.cit.

[5] Op. cit.

[6] Některé studie dokazují, že v rámci adolescentní populace se 10% patnáctiletých až devatenáctiletých potýká s psychologickými obtížemi (srov. Francouzský výbor pro veřejné zdraví, La souffrance psychique des adolescents et des jeunes adultes, ed. ENSP, únor 2000). Přibývají rozhlasové a televizní pořady o problémech některých adolescentů, které sugerují, že většina adolescentů se ocitá v problematických situacích, což neodpovídá skutečnosti. Tíhne se tak ke zevšeobecňování nemnoha specifických případů, zatímco pozornost by vyžadovaly pedagogicko-výchovné otázky v postadolescentním věku.

[7] Slabiny v procesech interiorizace vedou k utváření povrchních, fragmentárních osobností, které se jen s obtížemi uchylují k racionalitě. Co se týče užívaného jazyka, je natolik chudý, že nepřispívá ke kontrole nad realitou. Jeho heslovitě opakované formulace naznačují paniku a utrpení z pouhé myšlenky, že je nutné uvažovat. Kupříkladu věta „Buší mi v hlavě“ předpokládá, že myšlení by mohlo vyvolat migrénu. Mladým lidem chybí skutečná intelektuální formace, která se, mimo jiné, uskutečňuje v kontaktu s literaturou. Nemají intelektuální život, protože nedokáží pochopit texty a jejich autory, ani o nich uvažovat. Podle současných osnov francouzského ministerstva školství se mají učitelé přihlížet především k subjektivitě žáků a učit je poznání na základě vlastního vnímání. Důsledkem je vzrůstající počet mladých lidí, kteří si stěžují na nedostatek intelektuální koncentrace a sebekontroly. Osvojování si smyslu pro zákony vždy začíná učením jazyku a gramatických pravidel, což se dnes neděje, protože ve tvorbě ministerských osnov nahradili lingvisté gramatiky. Globální metody anebo takzvané smíšené metody, které dnes ve školách panují, vedou k analfabetismu, dyslexii a rozkouskovanému nahlížení skutečnosti.

[8] Resiliencí se má označovat schopnost některých jedinců vycházet posíleni, ne-li přímo zcela obnoveni ze životní nepřízně. Některé myšlenkové směry údajně naznačují cestu, jako k takovéto resilienci dospět (pozn.aut.).

[9] France Rollin, La mixité à l’école, ETUDES, Vol. 367, no 6 (3673), prosinec 1987. Tony Anatrella, La mixité, ETUDES, vol.368, no 6 (3686), červen 1988. Srov.také Tony Anatrella, La différence interdite, Flammarion

[10] Srov. Jan Pavel II., Veritatis Splendor (1993) a Evangelium Vitae (1995).

[11] Jan Pavel II., Promluva k účastníkům plenárního shromáždnění Papežské biblické komise, 29.4.2003, in: L´Osservatore Romano, n.100, 30.4.2013, str.4

[12] Tony Anatrella, L´amour et le préservatif, Paris, Flammarion 1995. Opětovně vydáno pod titulem L´amour et l´Eglise, Paris.



Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky

 odeslat článek     vytisknout článek


Související články
26.3.17 Migrace ve světle sociální nauky církve
12.3.17 Čtyři roky Františkova pontifikátu
5.3.17 Svědomí jako primární politický problém
19.2.17 O zfilmovaném Mlčení
12.2.17 Je Bible učebnicí politiky?



Hlavní stránka | Zprávy | Svatý otec | Publicistika | Rozhovory | Homilie | Seriály | Speciály | Zvukový archiv | Denní programy
Redakce | Frekvence | Fotogalerie


Copyright © 2003-2017 Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@vatiradio.va.
Administrace: Česká sekce Vatikánského rozhlasu. Technická realizace: Pavel Brestovský.

 
Záznam aktuálního pořadu ve formátu MP3  

Kanál Vatikánského rozhlasu na YouTube  

Archív denních pořadů ve formátu Real Audio  
 Zprávy
Papežské poselství na evropské setkání o pastoraci mládeže

Papež přijal představitele iráckého úřadu pro náboženství

Každá země má dospět k potravinové soběstačnosti, vyzývá kardinál Parolin

O hříchu omrzelosti

Papežské poselství na konferenci OSN o zákazu jaderných zbraní

Apoštolský vizitátor odjel do Medjugorje

Oba papežové blahopřejí ke znovuotevření katedrály v Carpi

Nejenom katolíci proti pronájmu dělohy

Malé sestry Ježíšovy po šesti desetiletích opouštějí Afghánistán

Náboženství a mafie

Slibte Pánu, že nikdy nedopustíte šikanu, vyzval papež biřmovance

Petrův nástupce se setkal s biskupy západní Kanady

 Nově na webu
Svatý otec: Prozřít a otevřít se Kristovu tajemství

Publicistika (Komentáře "Církev a svět"): Migrace ve světle sociální nauky církve

Publicistika (Reportáže, reflexe, sloupky): Podle Amoris laetitia znovusezdaní ke svátostem pod dvěma podmínkami

Rozhovory: Nejsme vždy schopni vidět velikost lidí, kteří s námi žijí

Homilie: Cyklus homilií dočasně přerušen

Archiv zpráv březen 17
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
2728293031  

Starší zprávy >

Náš tip

Růst víry v kněžském životě

Milosrdenství vyžaduje statečnost, vzdorujme teroru láskou

Co jsou jezuité?