Rádio Vaticana

Sdružení nazvané „Výbor papeže Pacelliho“ si v měsíci, který je věnován Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, a tedy posvěcování pastýřů, připomnělo „Křesťanské a kněžské kořeny života Pia XII.“, dosud posledního římského rodáka na Petrově stolci. Konferenci pod tímto titulem hostil kostel Santa Maria in Vallicella, zvaný také Chiesa Nuova, který stojí nedaleko rodného domu papeže Pia XII., nacházejícího se v dnešní Via degli Orsini, někdejší via Monte Giordano. Tam se na třetím poschodí Palazzo Pediconi (č.34) v nájemním bytě advokáta Filippa Pacelliho a Virginie Graziosi v pozdním večeru 2. března 1876 narodil budoucí Pius XII. Stejné datum se v životě „andělského pastýře“ vrátilo ještě o nějaké desetiletí později – 2. března 1939 byl v závěru poměrně krátkého konkláve zvolen Kristovým náměstkem.

Ačkoli byl budoucí papež pokřtěn dva dny po narození (4.3.1876) v bazilice sv. Celsia a Juliána poblíž Andělského mostu, mateřský kostel oratoriánů pak mladý Eugenio Pacelli horlivě navštěvoval, přestože se rodina po Římě dále stěhovala. V kontaktu s památkou sv. Filipa Neriho jako mladý kněz formoval svou liturgickou zbožnost a velkodušné milosrdenství, učil zde děti katechismus a především zpovídal. Na jedné ze zpovědnic to dosud připomíná malá pamětní deska.

Na konferenci v mariánském chrámu vystoupil mimo jiné vicepostulátor beatifikační kauzy Pia XII., nizozemský jezuita o. Marc Lindeijer. Mluvil o vztahu zatím posledního rodilého římského biskupa k jeho městu, jehož posvátné poslání Pius XII. po celý svůj pontifikát obhajoval (Lindeijerův příspěvek otiskl L´Osservatore Romano,14.6.2016). Ještě jako kardinál v promluvě k Institutu římských studií (26.2.1936) jasnozřivě předeslal „svatý osud Říma“, připravený Boží prozřetelností. „Řím je slovo zahalené tajemstvím a stejně tak je tajemstvím osud Říma, Věčného města – nikoli kvůli staletím slavné minulosti, nýbrž kvůli budoucímu očekávání“, uvodil svou úvahu tehdejší státní sekretář Svatého stolce. „Nejsvětější osud Říma je skryt ve víře v Krista, víře vítězící nad každým dávným i moderním pohanstvím. V Kristově Římu spatřujete nový Jeruzalém: „Jeden Pán, jedna víra, jeden křest. Jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, proniká všecky a je ve všech“ (Ef 4,4). (…) Z Krista vychází nadpřirozená obnova lidské duše a v něm má počátek nová civilizace lidského rodu, která tříbí a vstřebává to nejlepší z Athén a Říma a vede lidstvo k nejvyššímu – nikoli lživému – cíli svobody, rovnosti a bratrství, kde už –slovy apoštola národů – „není Řek anebo Žid, obřezaný nebo neobřezaný, barbar, Skyta, otrok nebo člověk svobodný; ale všecko a ve všem je Kristus“ (Kol 3,11). Řím je „společnou matkou věřících“, „vatikánským domem společného Otce“, „společným domem všech dětí církve“. Je to Věčné město, „město Boha, město vtělené Moudrosti“, pronesl roku 1936 kardinál Eugenio Pacelli v oratoriu sv. Filipa Neriho (Eugenio Pacelli, DISCORSI E PANEGIRICI. (1931-1938). XXXV. (pp. 509-514). IL SACRO DESTINO DI ROMA).

Studentům římských škol pět let po skončení války (30.1.1949) už jako Pius XII. vysvětloval, jak „pozůstatky a stopy profánních dějin“ Říma „vyprávějí o dávno odeznělých událostech, pomíjejících pokoleních a upadlých civilizacích“, kdežto „před svědectvími křesťanské minulosti vždy pociťujeme cosi nesmrtelného“. Víra, kterou hlásají, totiž dosud žije, stejně jako trvá církev, které tyto pamětihodnosti náleží. Zatímco se mění státní zřízení a zákony, kterými vládne, stavba a vnitřní život církve ve své podstatě zůstavají stejné. Asi pětistránková promluva o městě, jehož „nadpřirozený křesťanský smysl převyšuje jeho dějinný význam“, je snad nejdelším textem, který římský biskup Pacelli tématu věnoval: „Církev, založená na Petrovi a jeho nástupcích (…), měla být církví Kristovou, vnitřně jednotnou a trvající až do konce časů. Zásahem Boží prozřetelnosti si Petr zvolil za své biskupské sídlo Řím – zde v Neronově cirku zemřel jako Kristův vyznavač a pod ústředním bodem gigantické kupole bylo a je místo jeho hrobu“, řekl dále římským studentům. „Pokud by se jednou (čistě hypoteticky) tento materiální Řím měl zhroutit, kdyby sama Vatikánská bazilika – symbol neporazitelné a vítězné katolické církve – měla pod svými troskami pohřbít své umělecké poklady a posvátné hrobky, ani tehdy by církev nebyla poražena a neutrpěla by trhliny. Kristův příslib Petrovi by stále zůstával platný, nadále by trvalo papežství i jediná nezničitelná církev spočívající na papeži té doby. Věčný Řím – v křesťansky nadpřirozeném smyslu – totiž převyšuje dějinný Řím. Povaha a pravda Věčného Říma jsou na dějinném Římu nezávislé“. (Pius XII., Discorsi e Radiomessaggi, vol. X, Tip. Poliglotta Vaticana, Roma, 1950, str. 358-359)

Další články z podrubriky Reportáže, reflexe, sloupky