V dnešní bohoslužbě slova se setkávají dva postoje. Velikost před Bohem projevující se pokorou u krále Šalomouna (1
Král 8,22-23.27-30) a malichernost, na kterou poukazuje sám Ježíš (
Mk 7,1-13) u učitelů Zákona, kteří zcela jasný Zákon opustili, aby se drželi svých lidských tradic.
Vaší kapucínskou tradicí je odpouštět, dávat odpuštění. Mezi vámi je spousta vynikajících zpovědníků, protože se považují za hříšníky, jako mnich Kryštof (postava z Manzzoniho románu Snoubenci –pozn.překl.). Vědí, že jsou velcí hříšníci a tváří v tvář Bohu se nepřetržitě modlí: »Hospodine, vyslyš a odpusť« (1 Král 8,30). A poněvadž se dovedou takto modlit, umějí odpouštět. Když však někdo zapomene, že sám nezbytně odpuštění potřebuje, pozvolna zapomene na Boha, zapomene prosit o odpuštění a nedovede odpouštět. Kdo je pokorný a cítí, že je hříšník, umí odpouštět ve zpovědnici. Jiní, kteří se – jako oni učitelé Zákona – považují za »čisté« a za »učitele«, dovedou jenom odsuzovat.
Mluvím k vám jako bratr a chtěl bych vaším prostřednictvím říci všem zpovědníkům, zvláště v tomto Svatém roce milosrdenství, že zpovědnice je místem odpouštění. Pokud - hypoteticky – nemůžeš udělit rozhřešení, prosím »nekárej«. Člověk, který přichází, hledá útěchu, odpuštění a pokoj pro svoji duši. Ať tedy nalezne otce, který jej obejme a řekne mu: »Bůh tě má rád«, a dá mu to pocítit! Říkám to nerad, ale mnozí lidé – a myslím, že většina z nás to někdy slyšela – říkají: »Nechodím se zpovídat, protože jsem jednou dostal takové a takové otázky a udělali mi to či ono...« Prosím vás...
Vy kapucíni však máte tento zvláštní Pánův dar odpouštět. Prosím vás, neochabujte v odpouštění! Vzpomínám na jednoho, kterého jsem potkal v jiné diecézi, představeného, který byl po své službě guardiána a provinciála v sedmdesáti letech poslán do jedné svatyně jako zpovědník. A u tohoto muže stála dlouhá fronta: všichni - kněží, laici, bohatí, chudí - všichni! Byl to velký zpovědník! Vždycky našel způsob, jak odpustit anebo alespoň předat duši pokoj a obejmout. Jednou jsem ho byl navštívit a řekl mi: »Poslyš, ty jsi biskup a můžeš mi odpovědět. Mám dojem, že hřeším, protože mnoho odpouštím. Mám skrupule...« - A co děláš, když na tebe přijdou? - »Jdu do kaple před svatostánek a řeknu Pánu: Odpusť mi, Pane, odpusť, myslím, že jsem dnes odpouštěl příliš. Ale, Pane, to Ty jsi mi dal špatný příklad!«... Ano. Buďte muži odpuštění, smíření a pokoje.
Jsou různé jazyky v životě: řeč slov a také gest. Když ke mně ve zpovědnici někdo přistoupí, činí tak proto, že jej něco tíží a chce se této zátěže zbavit. Možná neví, jak to říci, ale vyjadřuje to takto. Když takový člověk přichází, touží se změnit, jednat jinak, být někým jiným a činí to tímto gestem. Není třeba klást mu otázky. Když někdo přichází, chce ve svém nitru s něčím skoncovat. Častokrát to nedokáže, protože je podmíněn psychologicky, svojí životní situací. Ad impossibilia nemo tenetur – Nikoho nelze nutit k nemožnému. Je zapotřebí širokého srdce, odpuštění je setba, Boží pohlazení. Mějte důvěru v Boží odpuštění. Neupadněte do pelagianismu, který říká: musíš dělat to a toto a tamto..
Vy však máte charisma zpovědníků. Stále jej uplatňujte a obnovujte. A hodně odpouštějte, protože kdo neumí odpouštět skončí jako oni učitelé z evangelia, jako veliký karatel, který stále žaluje... A kdo je největším žalobcem v Bibli? Ďábel! Buď zastáváš úřad Ježíše, který odpouští a dává život, modlíš se a dlouhé hodiny tam sedíš jako oni dva svatí, Pius a Leopold. Anebo zastáváš úřad ďábla, který kárá a žaluje... Nevím, nedovedu vám říci více. Co říkám vám, říkám všem kněžím, kteří zpovídají. A pokud se na to necítí, myslí, že na to nestačí a říkají: »Ne, ne, já sloužím mši, myji podlahu, dělám všechno, ale nezpovídám, protože to nedovedu dobře...«, pak je třeba prosit Pána o milost, o milost, kterou vyprošuji každému z vás a pro vás všechny, pro všechny zpovědníky, i pro sebe.
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
