Události před 25 lety, které nejen v naší vlasti vedly k odstranění indoktrinace a restrikcí uvalených na člověka komunistickou ideologií, je nepochybně třeba si připomínat s vděčností. Děkovat je však třeba především Bohu, aby nedošlo k pouhé výměně lidských idolů a kultů, jež jsou falešné stejně jako byly ty předchozí. Postavy, které se z mediálního podání mohou v této souvislosti jevit jako rozhodující dějinní činitelé, jsou ve skutečnosti jenom lidé a zaslouží si úctu a vážnost stejně jako ti, kteří mediálně známí nejsou. Souvisí to především s uměřeným postojem k dějinám, kterých je každý součástí, a s pravdivým, vyrovnaným povědomím člověka o sobě a zároveň o druhých. Vnímat někde na světě někoho nebo nějaké lidi jako by již z dějin byli nebo měli být vyřazeni, není rozumné a už vůbec ne křesťanské. Takovýto postoj je naopak výrazem bohorovné pýchy, neboť svět a jeho dějiny cele obsahuje Svým Duchem jedině Bůh.
Svod právě této pýchy však ohrožuje člověka od jeho počátku a postupně se globalizuje či socializuje, tedy vyjevuje všechny důsledky, které plynou z podlehnutí člověka tomuto klamu. Tomuto obrovskému pokušení je vystaven vztah každého jedince k lidstvu a jeho dějinám. Nejvíce to bylo zatím patrné ve 20. století, kdy mnozí tomuto svodu podlehli a uvěřili, že mají plně ve svých rukou moc nad tímto světem.
Politika zaujala místo, které by mělo patřit duchovnímu životu. A ten je považován jen za volitelný doplněk osobního vyžití. I mezi křesťany bývá někdy církev pojímána jako vedlejší fenomén toho podstatného dění, za něž bývá považováno politické soužití. Přesně to je rámec sekularizovaného mesiášství, které je širší než ideologie nacismu či komunismu.
Napodobenina spásy, kterou ve svojí verzi podávala komunistická ideologie, se lidem nabízet nepřestala. Jenom způsoby této nabídky jsou sofistikovanější. Antikristovský podvod „vyvstává pokaždé, když někdo předstírá, že v průběhu dějin splní mesiášskou naději, která se může naplnit pouze mimo dějiny“ (KKC, 676). Tento podvod je „podvodem náboženským“, jak rovněž připomíná Katechismus, a je jím „falešné mesiášství, jímž člověk oslavuje sám sebe místo Boha a jeho Mesiáše“ (KKC, 675).
Dojem, podle něhož se tyto věroučné postřehy jeví jako odtažité a nehodící se do našeho světa, je špatným znamením. Je třeba mít se neustále na pozoru tam, kde člověk oslavuje sám sebe či jiného člověka, nebo zkrátka někoho jiného než Ježíše Krista. Jinak totiž křesťanské víře hrozí, že se stane jen individuální zálibou člověka v rámci dějin, které nemají co do činění s neuchopitelnou Boží prozřetelností, s dějinami spásy.
Náboženský podvod vyvrcholí na konci dějin, kdy církev projde závěrečnou zkouškou, jež otřese vírou mnohých věřících (srov. KKC, 675). V jednom středověkém dílku, připisovaném sv. Tomáši Akvinskému a nazvaném O příchodu antikrista, je podán pozoruhodný výklad slov sv. Pavla, který v druhém listě Soluňanům mluví o něčem a o někom, kdo tento příchod „zdržuje“ (2 Sol 2,6-7). Autor zmíněného středověkého spisu tuto nejasnou zmínku apoštola národů vysvětluje následovně. Tím co brzdí příchod antikrista, má být „jednota církve a vážnost Kristova pozemského zástupce v tomto světě“.
Plyne odtud jednoduchý a praktický závěr, že totiž pokrok potřebuje také brzdu.
A to největší nebezpečí, které zná každý řidič, spočívá v záměně brzdy za plyn či plynu za brzdu.
Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"
odeslat článek
vytisknout článek
